Život v Nizozemsku? Český šampionát na rybníce mi nechtěli věřit, říká Erbanová

V Česku nechala zázemí tréninkového týmu Petra Nováka a svoji velkou kamarádku Martinu Sáblíkovou. Po olympiádě v Soči se Karolína Erbanová odhodlala k životní změně a nelituje. Z Nizozemska, kde poslední dvě sezony trénuje pod dohledem kouče Dennise van der Guna, si už dojela pro medaile z mistrovství světa nebo titul evropské šampionky ve sprintu. A poté, co o víkendu skončila dvakrát na stupních vítězů v olympijské generálce v Erfurtu, může snít o tom, co dokáže v olympijském Pchjongčchangu.

Už máte jasno, co hlavně vám přechod do Nizozemska dal?
„Když se podívám zpět, tak za čtyři roky jsem dospěla. Jsem rychlobruslařka, sama sobě manažerkou... Nebylo to snadné. Někdy se ohlížím zpět a říkám si, co jsem si vlastně myslela. Vzala jsem si dvě tašky, brusle a odjela jsem do Nizozemska. Postupně přicházely překážky, které bylo třeba okamžitě řešit, a ještě k tomu prokazovat výkonnost. Bylo to hodně nahoru dolů. A pořád je. Nicméně jde o zkušenosti, které bych nevyměnila.“

Které překážky byly nejtěžší?
„Funkce vlastního manažera byla a je hodně složitá. Vypomohl mi nevlastní otec, který mi v Česku pomáhá. Všechny sponzory jsem si vlastně našla sama. Některé v Česku, některé v Nizozemsku. Hledala jsem partnery, kteří mají propojení s oběma zeměmi. Vše se podařilo zrealizovat za pět minut dvanáct, abych mohla v Nizozemsku bruslit.“

Jak manažerka Karolína Erbanová sháněla sponzory?
„Když už to s financemi nebylo růžové, dostala jsem nápad, že se obrátím na českou ambasádu v Den Haagu. A měla jsem štěstí. Pracoval tam člověk z Vrchlabí, kde jsem se narodila. Sdružují firmy z obou zemí, které spolupracují. Pozvali mě na ambasádu na setkání takových společností a jedna nizozemská společnost s českým vedením mě postavila na nohy.“

Napadlo vás, že máte vyhráno?
„Nemyslela jsem tak daleko. Šla jsem za svým snem hodně tvrdohlavě, někdy možná přes mrtvoly, drsně. Nevím, kde jsem brala energii. Osvědčilo se mi, že když do toho jde člověk takhle sprostě, risk přijme, tak se to vrátí.“

Kolik času vám dnes manažerská činnost zabere?
„Už jsem si našla rytmus, ale začátek byl hodně těžký. Musela jsem komunikovat s českým svazem, s nizozemským, s trenérem Petrem Novákem... Pořád se ještě řeší určité organizační věci, že jsem třeba při závodech na hotelu s nizozemskou výpravou. Zpočátku se mi stalo, že jsem přijela na závody a neměla jsem ubytování, protože jsem neznala postupy. Komunikace se ladila. Teď nepociťuji žádnou zátěž. Možná před sezonou, protože letenky si zařizuji sama... Začátek byl ale hodně krutý“

Jaký má firma Erbanová roční rozpočet?
„Když to vezmu s výjezdy na Světový pohár, celé léto, letenky Na jednoho bruslaře je to přibližně milion korun. Jde to i výše. Je to pochopitelně závislé na množství cestování.“

Zvládáte i účetnictví?
„Jo, ale je to hrozné. S čísly bojuji. Nevím, jak dlouho to takhle ještě půjde.“

Jak vás berou nizozemské rychlobruslařky?
„Soupeří spíš mezi týmy, než se světem. Myslím, že v rámci týmu budou fandit spíše mně, než třeba nizozemské závodnici z jiného týmu.“

Jaké je vaše postavení v současném týmu Afterpay, kam jste se přesunula před startem minulé sezony po konci předchozí stáje Contin?
„Tady jsem víceméně nejlepší. Na čáře během dvaceti minut závodu jsme soupeřky, ale už při vyjetí na kole se normálně bavíme. Vlastně mě přijetí v týmu překvapilo.“

V čem?
„Byli překvapení, že je možné, aby závodník jezdící Světové poháry do desítky, byl v takové situaci. Nejprve jsem jim musela vše vysvětlit a oni se mi snažili pomoct, projevili pochopení. A měli respekt ke kroku, který jsem udělala. Já totiž říkám, že v Nizozemsku mají domácí závodníci naprosto nadstandardní podmínky.“

V čem je to tak výjimečné?
„S trochou nadsázky jim prostě dají brusle, ještě jim je zavážou a jen musí odjet závody. Mají všechno, od A do Z. Holky v týmu si moc nedokázaly představit, že když ony odložily brusle, tak já jsem šla vyřizovat emaily a faktury. Měly respekt.“

Co vědí o podmínkách českých rychlobruslařů?
„Když jim vyprávím o českém šampionátu na rybníce, tak se na mě dívají, co to je. Když jsem jim ukazovala fotky z té doby, tak nechtěli věřit. Vždyť já mám teď na dojezd od baráku do třiceti minut tři nebo čtyři haly. Říkají: Co to tam vyvádíte? Mnozí vůbec netuší, že u nás není hala. Ptají se, kde trénuji v Česku, tak jim říkám, že žádnou halu nemáme a nejbližší je v Erfurtu, kde jsem začínala. Je to pro ně něco jako zázrak. Myslím, že v popředí jsme jedinou zemí bez haly.“

Jak se vám v Nizozemsku žije?
„No... kdybych tam nebruslila, žít bych tam nešla. Počasí, zvlášť v zimě, mi vadí. A bojuju se samotou.“

Jak často jste doma?
„Letos je to hodně špatné Cesty jsou strašně vyčerpávající, člověk tráví hodiny v letadlech. Musela bych z Amstru do Prahy, pak ještě letět do Krkonoš Takže jsem si před olympijskou sezonou prostě řekla, že budu mít základnu v Nizozemsku a všechno řeším z tamního domova.“

V čem jsou Nizozemci jiní než Češi?
„Jsou hodně přímí. Když něco chtějí říct, tak to zvládnou ve dvou větách, zatímco českou zvyklostí je mluvit půl hodiny a pak to teda říct, v Nizozemsku se to vystřelí na rovinu, hodně na rovinu.“

Rozumíte holandským vtipům?
„Jo. Snažím se, už jsem si v tom jistá. Někdy hlavu vypnu, protože se mi nechtějí poslouchat. Někdy na holandského trenéra promluvím česky, tak na mě kouká. Ale fakt výjimečně. Zpočátku se mi stávalo, že když jsem volala mámě, tak jsem začínala holandsky. (smích) Ale teď je to dobré.“

Dokonce prý zvládáte i rozhovory v přímém přenosu.
(smích) „To bylo minulý rok při mistrovství Evropy. To byl nějaký adrenalinový záchvat, protože já se vlastně slovíčka nikdy neučila. Však jsem také s odstupem, když jsem ten rozhovor viděla, říkala sama sobě: Co to tam mluvíš? Nevím, kde jsem ta slovíčka vyštrachala. Mám to naposlouchané z televize, zažité. Vypadalo to, že mluvím dobře, ale zase tak jisté to není.“

Zvykla jste si na tamní jídlo?
„Neměla jsem jinou možnost, protože při cestách po soustředěních připravuji, co jedí Nizozemci... Ty jejich chleby, sendviče... Zpočátku jsem si říkala, no nevím, jak tohle budu dělat, ale za pár měsíců jsem si zvykla. Večeře mají teplé a nechápou, že u nás je to, co dům dal. Oni mají teplou večeři vždycky.“