PŘÍMO ZE SOČI | Na náročných tratích v olympijském areálu Laura se připravuje na další z mnoha medailových útoků. Ještě před začátkem Her v Soči ale myšlenky běžkaře Lukáše Bauera zajaly zprávy o dopingu svého osudového soupeře Andruse Veerpalua z Estonska. Místo stříbra ze závodu na 15 km klasicky z Turína 2006 se Bauerovi rýsuje zlato. Nadšený ale není a na dané téma se mu dlouho příliš nechtělo hovořit.
Otevíráme zlatou bránu?
(důrazně)„Takhle bych to neviděl…“
Takže ty zprávy jdou mimo vás?
„Že by to šlo úplně mimo, to ne. Nějaké pocity mám, ale nebudu to pouštět do té doby, než se to potvrdí oficiálně a určitě se k tomu budu muset vyjádřit. Jednak, vy si mě najdete, a druhak, určitě i já budu k tomu něco chtít říct.“
Jak vzpomínáte na závod v Turíně, kde jste na trati 15 kilometrů klasicky s intervalovým startem s Veerpaluem prohrál o 14,5 sekundy?
„Bylo to skvělé, sněžilo. Jen jsme měli vyhlášení přímo na stadiónu v chumelenici a ne nějaké slavnostní ve městě. Ale já byl naprosto spokojený a šťastný, protože mým cílem bylo bojovat na olympiádě o medaili, to se mi podařilo druhým místem. Vyhrál Veerpalu, za mnou Angerer a pak Ročev…“
Nemyslel jste tehdy výš?
„Byl to splněný cíl, splněný sen. Já jsem měl radost. Dodneška, když se podívám zpátky, tak, ač mi olympiáda v Turíně k srdci úplně nepřirostla, tak tenhle moment byl naprosto super. Pak tam byl ještě moment se štafetou, to už bylo horší. (
Bauer
se smíchem vzpomíná na kauzu špatně podané přihlášky – pozn. red.) Ale moji účast na olympiádě jsem hodnotil hodně dobře.“
O tréninkových metodách Andruse Veerpalua se občas spekulovalo a v roce 2011 měl dokonce pozitivní test, i když byl nakonec soudně očištěn. Řešil jste to tehdy?
„Pochybnosti o některých závodnících byly a jsou pořád. Ač tady máme WADA jako organizaci, která se snaží bojovat proti dopingu, myslím, že tu vždycky budou lidi, kteří budou chtít podvádět a sáhnou k podvádění. Ale jde o tu četnost. Doufám a věřím, že už tou prací WADA nebude tolik a cesty nebudou zdaleka jednoduché, jako třeba byly před x, x lety.“
Veerpalu byl ale váš osudový soupeř, opravdu jste nad tím nepřemýšlel?
„Na mistrovství světa v Oslu 2011 tam jsme tu informaci dostali. Nejdřív tam bylo, že má něco s kolenem, že se nemůže zúčastnit. A během mistrovství světa, nebo až po něm, bylo, že byl chycenej při svěťáku v Otepää. Já jsem to odbýval. Chtěl jsem se vyhýbat takovýmhle dotazům, jak se cítím. Co když v Turíně… Nejde jen o Turín. Co když používal něco podobného už na mistrovství světa v Liberci.“
A vy jste si myslel co?
„Říkal jsem: Ne, tam ho nechytli. On se hájil, že má přirozeně zvýšený růstový hormon. Pak ho omilostnili. Pro mě byl vždycky projevem výborný klasik a tohle jsem nechtěl řešit. A určitě to nechci řešit ani teď. Teď se naskytly nějaké zprávy, počkám si na oficiální verzi, která může být brzo, může být taky až za dlouho a nemusí být taky nikdy. A taky to samozřejmě může být kachna. Až poté chci případně něco říct o svých pocitech.“
Jak hodnotíte, že ke kontrole došlo až po osmi letech?
„V kodexu podepisujete, že osm let vzorky můžou uchovávat a kdykoliv je podrobit zpětnému rozboru, ať na bázi podezření nebo nových metod. Myslím, že je to určitě dobře. Na druhou stranu. Nejvíc případů bylo v cyklistice. Ono není nic hezkého koukat na televizi a za půl roku zjistit, že jsou výsledky úplně jinak. Ono, nejlepší by bylo, aby byli vyhlašovaní ti, co dojeli do cíle a už se to neměnilo.“
Co kdyby se spekulace tentokrát potvrdily, dalo by vám to satisfakci?
„Dá se říct, že spravedlnosti může být učiněno za dost, ale na druhou stranu, pokud někoho odhalí po těch osmi letech, jsou osudy lidí, kteří mohli být úplně jinde. Jejich sportovní život se mohl vyvíjet úplně jinak, protože je velký rozdíl, jestli jste první, druhý nebo třetí. To už se nedá spravedlností dohnat.“
Kde vlastně máte to stříbrnou medaili z Turína?
„Děti ji měli první rok v šuplíku, občas jsem ji půjčoval na besedy a pak, jestli to bylo kolem Liberce nebo Vancouveru, jsem byl doma dotlačen k tomu, že by to chtělo nějakou vitrínku. Tam teď visí, v pracovně, protože mým cílem není ohromovat návštěvy. Ne že bych se medailemi kochal, ale občas, když mi práce nejde do hlavy, odsunu se na křesílku a je to fajn, jediné, co je nepříjemné, že se musí utírat prach, ale to nechávám na Kačence.“
