Máloco dokáže být tak nemilosrdným zrcadlem dobového dění jako sport. Loňská i letošní olympiáda budou navždy spojené s koronavirovými kulisami a spoustu překážek měly taky třeba letní Hry v Melbourne 1956. I československá výprava vyrazila do Austrálie ve stínu krvavého maďarského povstání či krize v Suezském průplavu. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, olympionici byli pryč přesně dva měsíce a šest dnů. Pikantní byl hlavně návrat domů: nechte si o bláznivé cestě po 65 letech vyprávět.
Bylo mu pětadvacet a byl zamilovaný. Jiří Opavský si předsevzal: nejdřív olympiáda, pak svatba. „Vezmu si tě, až se vrátím z Melbourne,“ slíbil své nastávající. Veselka měla být v prosinci 1956 – a cyklista přezdívaný Opavák si v Austrálii koupil whisky.
Těšil se, až sváteční láhev na svatbě otevře a obřadně ji hostům rozlije do sklenic. I v tomhle případě platilo: chceteli rozesmát Boha, povězte mu o svých plánech. Na whisky došlo v letadle z Varšavy do Prahy na posledním úseku zdánlivě nekonečné cesty.
Proč? V termínu svatby Opavský seděl na lodi plující Tichým oceánem a stejně jako s ostatními s ním lomcoval vztek. Nejen on musel často hledět na nebe a představovat si, jak po něm frčí francouzské dopravní letadlo Armagnac s československou olympijskou výpravou na palubě. Jenže všechno bylo úplně jinak.
Fotbálek na letišti
Každá doba má svoje strašáky. Dnešní svět se už dva roky pere se zákeřným koronavirem a v šestapadesátém dusilo planetu politické napětí. Dvě hlavní události: protikomunistické povstání v Maďarsku potlačené sovětskou armádou a Suezská krize s boji kolem klíčového průplavu mezi Afrikou a Asií.
„Dokud jsem se s ostatními neodlepil od země, nevěřil jsem, že pojedeme. Celý svět je zrovna ve dnech našeho odletu v novém zmatku a domníval jsem se, že výprava bude odvolána,“ zapsal si do deníku tehdy 32letý cyklista Jaroslav Cihlář.
Obsáhlé vzpomínky na víc než dvouměsíční olympijské dobrodružství po letech vydal v edici Českého olympijského výboru – a je to vzrušující čtení. Pro ilustraci: hlavní hvězdou výpravy byl 34letý Emil Zátopek , jenž si o čtyři roky dřív doběhl v Helsinkách pro tři zlaté medaile. Do Austrálie vyrazila i jeho žena Dana, gymnastka Eva Bosáková či diskařka Olga Fikotová, jež měla před sebou osudové dny.
Cesta do Melbourne byla ještě celkem snadná. Československá výprava vyrazila z Prahy 4. listopadu, osmnáct dnů před olympijským startem. Let největším dopravním letadlem s několika mezipřistáními v Asii trval necelý týden, což byla ve srovnání s divokou zpáteční cestou pohoda.
„Člověk si nestačí zapamatovávat všechno, co vidí,“ žasl Cihlář daleko za železnou oponou. S ostatními sportovci zakopával o haldy odpadků v ulicích Istanbulu, zahrál si fotbal na ploše letiště v íránském Ábádánu a s cyklistou Jiřím Nouzou v Kalkatě vytahovali z kapes české drobné, aby se zbavili žebrajících dětí.
A exotický Singapur? Tam poprvé v životě poznali klimatizaci: „Spali jsme v uzavřeném bytě, kam byl zvláštní chladničkou, umístěnou nad dveřmi, vháněn studený vzduch a současně odváděn přebytečný vzduch.“
Po přistání v Darwinu na severním pobřeží Austrálie si Čechoslováci připadali jako na divokém západě z filmů o kovbojích, jen s jedním rozdílem. „Koně jsou nahrazeny auty,“ popsal Cihlář. „A někteří farmáři zde mají obrovské pozemky o rozloze asi tak velké, jako je celá ČSR.“
Rychle na loď!
Ačkoliv Austrálie v polovině listopadu pomalu vyhlížela nástup léta, v Melbourne bylo chladno. „V Darwinu jsme nespali vedrem, tady jsme si museli obléct tepláky a ještě jsme se třásli zimou,“ líčil Cihlář. Parta z dalekého Československa se prala s únavou z dlouhé cesty, časovým posunem i logistickými zádrhely: třeba cyklisté několik dnů čekali na kola. Když jim konečně přišla, cítili se na nich jako poprvé v životě. Australané na trénincích létali, Evropané se trápili. Čechoslováci se časem rozkoukali a v Melbourne nakonec brali šest medailí, o sedm méně než v Helsinkách 1952.
K tomu si přičtěte devět čtvrtých míst, na stupně vítězů se těsně nevešla třeba oštěpařka Zátopková . Scházel jí necelý půlmetr… Cihlář a jeho parťáci skončili pátí v dráhové stíhačce. Jediná zlatá medaile se blýskala na krku slečny Fikotové. Byla to tak trochu pohádka, tenkrát házela diskem teprve dva roky.
V Melbourne vyhrála vlastně dvakrát: během olympiády se zamilovala do amerického kladiváře Harolda Connollyho, taktéž olympijského vítěze, a rok nato se za něj vdala. Zhrzené Československo pak odmítlo, aby ho Fikotová dál reprezentovala. Na příští Hry jela jako Američanka, ale to už je jiná historie.
Její příběh byl potupou pro „tajná“ očka, která československé olympioniky v Austrálii hlídala. Vadila jim i setkání sportovců s krajany, kteří obcházeli olympijskou vesnici. „Před jejími branami čekali čeští emigranti a nabízeli dopravu do města auty. Stalo se to běžné,“ píše Cihlář v úvodu ke svému deníku.
Když se během závěrečného ceremoniálu na Melbourne Cricket Ground rozsvítil nápis „Šťastnou cestu a návrat domů, na shledanou v Římě 1960,“ vypadalo to zdánlivě nevinně. Ovšem časem se tahle scéna dala vykládat jako poťouchlý vzkaz osudu.
Cesta domů byla jakákoliv, jen ne šťastná. Výprava měla odletět 9. prosince a do Prahy dorazit za šest dnů, tedy víc než týden před Vánoci. Jenže letadlu nechtěl naskočit jeden motor, což znamenalo další hodiny v Melbourne navíc. Cihlář si se svými kumpány zahrál fotbálek, a když se oprava začala nesnesitelně prodlužovat, přišel vhod výlet do nedaleké přírodní rezervace za klokany a koalami.
Jenže pak… „Večer schůze a bylo zle – někdo s vylízaným mozkem rozhodl, že nám hrozí nebezpečí a že místo letadlem pojedeme lodí,“ popsal Cihlář fatální zvrat, který sportovce šokoval. „Nahnali nám hrůzu před tajemným nepřítelem, že v ten okamžik si každý myslel, že vstoupit na palubu Armagnacu by znamenalo zemřít v nejkrutějších mukách.“
Klíčovou roli znovu hrála politika: vedení výpravy se bálo, že se sportovci při prodlužovaném čekání na odlet rozprchnou
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
