28. ledna 2022 • 13:10

65 let od nejdelší cesty z olympiády. Jak Zátopek a spol. putovali měsíc

Autor: Martin Mls
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH z MS: Finsko - Česko 3:0. Olkinuora vynuloval české střelce
Ondřej Pavelec o českém systému: Já nikdy nedával pozor, ale hráči nemají na výběr
VŠECHNA VIDEA ZDE

Máloco dokáže být tak nemilosrdným zrcadlem dobového dění jako sport. Loňská i letošní olympiáda budou navždy spojené s koronavirovými kulisami a spoustu překážek měly taky třeba letní Hry v Melbourne 1956. I československá výprava vyrazila do Austrálie ve stínu krvavého maďarského povstání či krize v Suezském průplavu. Jakkoliv neuvěřitelně to může znít, olympionici byli pryč přesně dva měsíce a šest dnů. Pikantní byl hlavně návrat domů: nechte si o bláznivé cestě po 65 letech vyprávět.



Bylo mu pětadvacet a byl zamilovaný. Jiří Opavský si předsevzal: nejdřív olympiáda, pak svatba. „Vezmu si tě, až se vrátím z Melbourne,“ slíbil své nastávající. Veselka měla být v prosinci 1956 – a cyklista přezdívaný Opavák si v Austrálii koupil whisky.

Těšil se, až sváteční láhev na svatbě otevře a obřadně ji hostům rozlije do sklenic. I v tomhle případě platilo: chceteli rozesmát Boha, povězte mu o svých plánech. Na whisky došlo v letadle z Varšavy do Prahy na posledním úseku zdánlivě nekonečné cesty.

Proč? V termínu svatby Opavský seděl na lodi plující Tichým oceánem a stejně jako s ostatními s ním lomcoval vztek. Nejen on musel často hledět na nebe a představovat si, jak po něm frčí francouzské dopravní letadlo Armagnac s československou olympijskou výpravou na palubě. Jenže všechno bylo úplně jinak.

Fotbálek na letišti

Každá doba má svoje strašáky. Dnešní svět se už dva roky pere se zákeřným koronavirem a v šestapadesátém dusilo planetu politické napětí. Dvě hlavní události: protikomunistické povstání v Maďarsku potlačené sovětskou armádou a Suezská krize s boji kolem klíčového průplavu mezi Afrikou a Asií.

„Dokud jsem se s ostatními neodlepil od země, nevěřil jsem, že pojedeme. Celý svět je zrovna ve dnech našeho odletu v novém zmatku a domníval jsem se, že výprava bude odvolána,“ zapsal si do deníku tehdy 32letý cyklista Jaroslav Cihlář.

Obsáhlé vzpomínky na víc než dvouměsíční olympijské dobrodružství po letech vydal v edici Českého olympijského výboru – a je to vzrušující čtení. Pro ilustraci: hlavní hvězdou výpravy byl 34letý Emil Zátopek , jenž si o čtyři roky dřív doběhl v Helsinkách pro tři zlaté medaile. Do Austrálie vyrazila i jeho žena Dana, gymnastka Eva Bosáková či diskařka Olga Fikotová, jež měla před sebou osudové dny.

Cesta do Melbourne byla ještě celkem snadná. Československá výprava vyrazila z Prahy 4. listopadu, osmnáct dnů před olympijským startem. Let největším dopravním letadlem s několika mezipřistáními v Asii trval necelý týden, což byla ve srovnání s divokou zpáteční cestou pohoda.

„Člověk si nestačí zapamatovávat všechno, co vidí,“ žasl Cihlář daleko za železnou oponou. S ostatními sportovci zakopával o haldy odpadků v ulicích Istanbulu, zahrál si fotbal na ploše letiště v íránském Ábádánu a s cyklistou Jiřím Nouzou v Kalkatě vytahovali z kapes české drobné, aby se zbavili žebrajících dětí.

A exotický Singapur? Tam poprvé v životě poznali klimatizaci: „Spali jsme v uzavřeném bytě, kam byl zvláštní chladničkou, umístěnou nad dveřmi, vháněn studený vzduch a současně odváděn přebytečný vzduch.“

Po přistání v Darwinu na severním pobřeží Austrálie si Čechoslováci připadali jako na divokém západě z filmů o kovbojích, jen s jedním rozdílem. „Koně jsou nahrazeny auty,“ popsal Cihlář. „A někteří farmáři zde mají obrovské pozemky o rozloze asi tak velké, jako je celá ČSR.“

Rychle na loď!

Ačkoliv Austrálie v polovině listopadu pomalu vyhlížela nástup léta, v Melbourne bylo chladno. „V Darwinu jsme nespali vedrem, tady jsme si museli obléct tepláky a ještě jsme se třásli zimou,“ líčil Cihlář. Parta z dalekého Československa se prala s únavou z dlouhé cesty, časovým posunem i logistickými zádrhely: třeba cyklisté několik dnů čekali na kola. Když jim konečně přišla, cítili se na nich jako poprvé v životě. Australané na trénincích létali, Evropané se trápili. Čechoslováci se časem rozkoukali a v Melbourne nakonec brali šest medailí, o sedm méně než v Helsinkách 1952.

K tomu si přičtěte devět čtvrtých míst, na stupně vítězů se těsně nevešla třeba oštěpařka Zátopková . Scházel jí necelý půlmetr… Cihlář a jeho parťáci skončili pátí v dráhové stíhačce. Jediná zlatá medaile se blýskala na krku slečny Fikotové. Byla to tak trochu pohádka, tenkrát házela diskem teprve dva roky.

V Melbourne vyhrála vlastně dvakrát: během olympiády se zamilovala do amerického kladiváře Harolda Connollyho, taktéž olympijského vítěze, a rok nato se za něj vdala. Zhrzené Československo pak odmítlo, aby ho Fikotová dál reprezentovala. Na příští Hry jela jako Američanka, ale to už je jiná historie.

I když se občas objevily mráčky, Emil Zátopek s Danou spolu prožili celý život...
I když se občas objevily mráčky, Emil Zátopek s Danou spolu prožili celý život...

Její příběh byl potupou pro „tajná“ očka, která československé olympioniky v Austrálii hlídala. Vadila jim i setkání sportovců s krajany, kteří obcházeli olympijskou vesnici. „Před jejími branami čekali čeští emigranti a nabízeli dopravu do města auty. Stalo se to běžné,“ píše Cihlář v úvodu ke svému deníku.

Když se během závěrečného ceremoniálu na Melbourne Cricket Ground rozsvítil nápis „Šťastnou cestu a návrat domů, na shledanou v Římě 1960,“ vypadalo to zdánlivě nevinně. Ovšem časem se tahle scéna dala vykládat jako poťouchlý vzkaz osudu.

Cesta domů byla jakákoliv, jen ne šťastná. Výprava měla odletět 9. prosince a do Prahy dorazit za šest dnů, tedy víc než týden před Vánoci. Jenže letadlu nechtěl naskočit jeden motor, což znamenalo další hodiny v Melbourne navíc. Cihlář si se svými kumpány zahrál fotbálek, a když se oprava začala nesnesitelně prodlužovat, přišel vhod výlet do nedaleké přírodní rezervace za klokany a koalami.

Jenže pak… „Večer schůze a bylo zle – někdo s vylízaným mozkem rozhodl, že nám hrozí nebezpečí a že místo letadlem pojedeme lodí,“ popsal Cihlář fatální zvrat, který sportovce šokoval. „Nahnali nám hrůzu před tajemným nepřítelem, že v ten okamžik si každý myslel, že vstoupit na palubu Armagnacu by znamenalo zemřít v nejkrutějších mukách.“

Klíčovou roli znovu hrála politika: vedení výpravy se bálo, že se sportovci při prodlužovaném čekání na odlet rozprchnou

Dočtěte si celý článek a získejte neomezený přístup k obsahu na iSport.cz!

S předplatným Premium Plus budete mít exkluzivní videa, zákulisní informace i analýzy. První měsíc jen za  1 Kč.

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud