Miloslava Hübnerová | iSport.cz
Petr Schimon
8. července 2007 • 13:17

Miloslava Hübnerová

Autor: Petr Schimon
Miloslava Hübnerová
TOP VIDEA
Top góly 5. kola: Hořavův výstavní volej i Krejčího hlavička
Kotal: Třetí gól byl uklidňující, jinak to byla válka. Hložek střídal kvůli kotníku
VŠECHNA VIDEA ZDE

Úvodní seriál deníku Sport k olympijským hrám v Pekingu pokračuje rozhovorem s další zlatou legendou, výškařkou Miloslavou Hübnerovou.



Projevovala se tak, že když šel některý reprezentant do boje, ostatní ho vyprovázeli s výzvou, ať to natře hlavně Rusákům?
„Dá se říct, že v podstatě jo. U mě to bylo kór, říkala jsem si: To snad ne, i kdybych si tu nohu urvala, tak tu laťku musím přelézt! To není možný, to by mi táta neodpustil!“ (smích)

O to větší hrdinka jste byla. I Věra Čáslavská měla hodně sovětských soupeřek.
„Samozřejmě. U nás už nastala doba temna, ale při olympiádě bylo doma pozdvižení. Taky mi pak dost často vytýkali, že jsem Sovětkám nepodala ruce. Argumentovala jsem: Proč já? Já jsem vyhrála, ony měly přijít první. Normálně bych se otočila a ruku jim podala, ale tenkrát ne.“

Bylo vám teprve osmnáct, jak jste vnímala situaci po okupaci?
„Docela intenzivně. S Rudou jsem bydlela v Praze v Mánesce naproti Radiopaláci, tam to bylo dost drsný. Říkala jsem si pak: Jemu je to jedno, je to nějakej blbec z pouště nebo co... Ale nahnáno jsem měla dost.“

Mohla jste zůstat v Mexiku do konce Her, ale domů jste odletěla už čtyři dny po finále s atletickou výpravou. Není vám teď líto, že jste nezůstala déle?
„Jasně že jo. Lidé z vedení výpravy za mnou přišli, jestli chci zůstat. Já že ano, ale s Rudou, protože byl můj trenér. Ale oni rozhodli, že to nejde. Tak jsem jela domů. Byla jsem zamilovaná, abych byla v Mexiku a on doma... Prostě jsem se rozhodla jinak.“

Jak reprezentanti v Mexiku prožívali úspěchy výpravy a šílenství kolem Věry Čáslavské?
„Samozřejmě o to víc, že to byla vlastně nejúspěšnější olympiáda, tam se medaile sypaly. Lepší nepamatuju, pokud nepočítám Helsinky 1952. Povzbuzovali jsme se maximálně. A Věra? Nejúspěšnější sportovkyně, to byla nádhera. Potkávaly jsme se ve vesnici, gratulovaly jsme si.“

Olympijský titul tehdy získali ještě skokanka do vody Milena Duchková a střelec Jan Kůrka. Jaké to ve zlaté společnosti bylo?
„Přiletěla jsem dřív než oni. Ale společné besedy mě pak dost rozházely. Každý mě chtěl vidět, besedovat. Já ale taky musela dělat jiné věci, trénovat. Kdybych odmítla, řekli by, že jsem líná, namyšlená, tak jsem jim musela vyjít vstříc. A bylo to dost tvrdý, na to jsem nebyla zvyklá.“

O čtyři roky později jste reprezentovala i na Hrách v Mnichově a obsadila patnácté místo. Dají se ty dvě olympiády, bez ohledu na rozdílný výsledek, porovnat?
„V Mnichově se stal ten blbej incident s Izraelci a Araby. Shodou okolností to bylo před ženskou vesnicí, pár metrů za plotem, u kterého jsme měly blízko vyhrazené domečky. Když jsme zvedly hlavy, viděly jsme, jak tam chodí ti zakuklenci, to bylo nepříjemný. Schovávaly jsme se, aby náhodou... Člověk se bojí o ten svůj blbej prasečí život.“

To už jste věděly, že jde o palestinské teroristy?
„Jo, to se vědělo, stalo se to v noci. Byl tam hluk. Já jsem teda v noci spala, spaní mám dobrý, výstřely jsem neslyšela. Ale ráno se vědělo, že se nějaký incident stal.“

Žádná evakuace v ženské vesnici neproběhla?
„Ne. Musely jsme chodit na jídlo. Byl tam plot, pět metrů, silnice a pak už domečky, kde bydleli Izraelci.“

Měla jste strach?

„Jo, bála jsem se. Říkala jsem si furt, co tu vyvádějí? To do sportu nepatří. Během Her se přece nikdy neválčilo.“

Mexiko a Mnichov, to byl velký rozdíl nejen kvůli vzdálenosti od domova a podnebí. Po nádechu revoluce už doma vládla tvrdá normalizace. Projevilo se to ve výpravě na atmosféře a výkonech?
„Myslím, že ne. Když jede reprezentovat dvě stě sportovců, samozřejmě se to semkne a fandíme si. Atmosféra byla stejná, nerozlišovala bych to.“

V Mnichově jste ale jako obhájkyně zlata skončila až patnáctá. Proč to nevyšlo?
„Tenkrát byly naším atletickým svazem vypsané hodně ostré limity. Na hranicích našich možností, na metě československých rekordů. I když někdo splnil limit, stejně se nevědělo, kdo pojede. Spousta sportovců tu zůstala, přestože limity splnili. Přitom Hry byly skoro za barákem a jelo se tam pár hodin autobusem. Nedali nám možnost se pořádně připravovat, protože jsme chodili ze závodu do závodu, abychom splnili limit. Dneska když limit splníte, máte jistotu a klid na přípravu. Tenkrát ne. A to je dost vyčerpávající, každý týden dva závody. Před Jabloncem v roce 1968, kde jsem si zajistila účast v Mexiku, jsem měla skočeno 176 centimetrů. Byl to velmi slušný výkon, ale řekli mi: To ještě neznamená, že jedeš. Tak jsem se snažila. V Mnichově jsem ale byla utahaná, už nebyl čas se skutečně svědomitě připravit.“

Mluvilo se i o aféře, kterou rozpoutal jistý bulvární německý list.

„Než jsme do Mnichova odjížděli, skočila jsem československý rekord 187 centimetrů. V den, kdy jsme dopoledne skládali olympijský slib a odpoledne měli závody. Já se na slibu napila ze skleničky šampaňského. Po rekordu pak za mnou přišel reportér a ptal se mě, jak se cítím, jakou mám fazonu a podobně. Já jsem mu k rekordu řekla, že jsem ho ani nepředpokládala, protože jsem byla na tom slibu a pila šampaňské. Titulek v německých novinách pak byl ve smyslu: Zlatá dáma z Prahy závodí na šampaňské. Takže šílená aféra. Taky se mě předtím ptal, jestli mám v Mnichově trenéra, tak jsem mu po pravdě řekla, že ne, to nebylo zvykem.“

Ale to mělo také dohru, že?
„Jen si pamatuju, že za dva dny tam najednou Ruda byl, ani neví jak. Tlačili na něj: Do Mnichova musíš jet, musíš! Aby se zaplácla huba. Jenže on jim namítal: To je nesmysl, já ji ještě víc vyčerpám , nejedu. Ale kdepak oni: Musíš, je to politická věc! Tak tam přijel a já se ho hned ptala: Kde bydlíš? Máš tamto? Máš jídlo? Už to přece byl můj muž, tak jsem se starala. A nestarala jsem se o závody... Složilo se to jedno s druhým a bylo to. Ale aféra z novin by mě nedostala, nejsem člověk, který by si z toho dělal hlavu. Ať si píšou, co chtějí, co nadělám?“

V Montrealu v roce 1976 by vám bylo teprve 26 let, ale chyběla jste. Proč?
„Předtím na podzim 1975 jsem porodila Lindičku. Ale i tak jsem se snažila, abych se tam nominovala. Jenže to nešlo, protože jsem si natrhla na švihové noze sval. Nohy mě pak začaly hrozně bolet, kyčle... Škoda no.“

Mrzí vás to ještě dnes?
„Mrzí. Chtěla jsem se tam podívat. Třikrát na olympiádě v aktivním věku, to jsem si říkala, že by bylo takový hezký, normální.“

Koho by napadlo v roce 1968, kdy jste zazářila jako teenager, že už zažijete jen jedny Hry, že?
„Přesně. Ale jak mě začaly zlobit nohy... V té době se ještě nekonalo mistrovství světa. Proto jsem si říkala: Vyhrála jsi olympiádu i mistrovství Evropy, tedy všechno, cos mohla. Tak proč se tady plácáš? Proč skučíš bolestí? Proč si nohy ještě víc namáháš, když nemůžeš víc získat? To je život.“

VRÁTIT SE NA I. ČÁST ROZHOVORU >>>

Témata:  sport, , oh

Sport 2020

French Open 2020 (27. září - 11. října 2020, Paříž)
Los Vše o Roland Garros 2020

Velká pardubická (11. října 2020, Pardubice)
130. Velká pardubická ONLINE Vše o Velké pardubické 2020 Vítězové a historie dostihu

Zrušené a odložené akce
MS v hokeji 2020 zrušeno Olympiáda 2020 odložena EURO o rok odloženo

Koronavirová pandemie zasáhla všechny probíhající i plánované sportovní soutěže a akce. Kompletně zrušen byl ročník Tipsport extraligy, fotbalová Fortuna ligy se nakonec ani kompletně nedohrála.

Tenisové vybavení * Tenisové rakety * Tenisové míče na Heureka.cz

Články odjinud


Články odjinud