Lener: Olympiádu dostat neměli
V osmdesátých letech v Číně působil, vedl tamní hokejovou reprezentaci. Poměry v asijské říši poznal na vlastní kůži. „Ale do politiky jsem se radši příliš nemotal,“ říká Slavomír Lener.
Hokejový kouč v posledních letech aktivně vystupuje na podporu Tibetu.
Situace v Číně mu není lhostejná. Z internetu čerpá informace, jakožto veřejná osoba se čas od času snaží na problematiku s dodržováním lidských práv upozornit. „Cítím to jako povinnost,“ vysvětluje uznávaný odborník, jenž v příští sezoně povede švédský Linköping.
Co vás první napadne, když si vybavíte své čínské angažmá?
„Hráči. Byli nesmírně bezprostřední a ctižádostiví, hrozně se chtěli učit. Bydlel jsem na hotelu a i když za mnou chodit ofi ciálně nesměli, tak tam docházeli. Neustále se na něco ptali.“
Zajímal jste se o politickou situaci?
„Raději moc ne. Spíše jsem se zabýval hokejem, kulturou a historií. Viděl jsem vykopávky, chodil do divadla. Zajímal jsem se spíš o věci, které se staly pět tisíc let zpátky, než o to, co se děje v současnosti. Jejich kultura mě opravdu uchvátila.“
O všemocné čínské ekonomice čtěte zde > > >
Setkal jste se s tím, že by se vám nějaký čínský komunistický funkcionář snažil diktovat, co máte dělat?
„Ne, to ne.“
Měl jste tedy volnou ruku?
„Oficiálně ano, ale z mých požadavků na určité změny mi šéfové svazu splnili jeden, dva, pak dlouho nic, až po chvíli zase další. Byli jsme totiž na severu a komunikovat s Pekingem bylo hrozně náročné. Tam sice všechno s úsměvem odkývali, ale spousta věcí vyšuměla do ztracena.“
Jak vůbec hodnotíte situaci okolo olympiády v Číně?
„Mám v tomto ohledu dost jednoznačný názor. Olympiádu vůbec neměla dostat! Mezinárodní olympijský výbor měl vybrat jinou zemi a všechno by bylo vyřešené. Takže to je ta zásadní a největší chyba. Za poslední roky se v Číně žádné tvrdé změny nestaly, jde se tam stejnou cestou.“
Takže byste byl i pro bojkot?
„Ne, to rozhodně ne. Olympiádu už mají, na nějaké bojkoty je pozdě. To pro sportovce není fér.“
Co tedy s tím?
„Je dobré přímo v Pekingu dát najevo, že s něčím nesouhlasím. Což je podle mě v pořádku. Líbilo se mi třeba, co udělali američtí sprinteři na olympiádě v Mexiku. Jak zvedli ruku (během předávání medailí za běh na 200 metrů pozvedli američtí reprezentanti Tommie Smith a John Carlos pěsti v černých rukavicích na znamení síly černošského hnutí – pozn. aut.) Takové gesto je mnohem lepší než bojkot, vidí ho celý svět. A všichni lidé si uvědomí, že něco není v pořádku. Takže takový styl protestů bych podpořil.“
V minulosti jste veřejně vystoupil na podporu Tibetu, nechal jste se i zavřít demonstrativně do cely na protest proti nelichotivé situaci na Kubě. Je vidět, že politika pro vás není tabu.
„Mám spoustu známých, kteří dělají podobné věci. Je třeba upozornit na takové země, kde se děje bezpráví, a myslím si, že to je povinnost náš všech. Hlavní je nebýt lhostejný. A když už člověk má výhodu, že je trošku veřejnou osobou, tak o to víc toho musí využít.“
Vybavíte si z čínského angažmá i nějakou kuriozitu?
„To odloučení nebylo příjemné, takže jsem chtěl se svými nejbližšími udržovat kontakt aspoň přes telefon. Jenže když jsem si chtěl zavolat, musel jsem jít na poštu a hovor objednat. A oni říkali, ať za týden přijdu… Takže bylo rychlejší něco namluvit na kazetu a poslat ji domů. Když si uvědomím, jaké jsou v současnosti komunikační prostředky, tak se tomu musím smát.“
