AKTUALIZOVÁNO - Málo evropských sportovců se dostalo do míst, která spatřil Petr Koukal. Nejlepší český badmintonista byl v čínském kempu dohromady tři měsíce.
„Podobný tréninkový systém se v Evropě aplikovat nemůže. Čínské trenéry by zavřeli. To byly nejtěžší dny, které jsem kdy zažil,“ říká Koukal, který popsal, co se děje za zdmi provinčního přípravného kampu v čínském Gunagzhou.
„Vesnice sportu byla oplocena, ven se jen tak nesmělo. Bydlelo se ve třech obrovských panelácích. Bylo tam tři tisíce sportovců od pěti do dvaadvaceti let. Všichni spokojení a smíření, jen těm malým dětem to chvíli trvá, než si zvyknou a zapomenou na rodiče…“
Jak jste se tam dostal?
„Byl jsem vybrán jako největší mimoasijský talent. Jinak se tam dostat nelze. Hradil jsem si jen letenku a trávil na místě dva měsíce. Nezapomenutelný zážitek.“
Je tam opravdu porušována lidská svoboda?
„Samozřejmě. Děti od pěti let jsou odkázány na trenéry, kteří vysloveně kašlou na jejich emoce. Lidskost je na druhém místě. Když svěřenci brečí, řvou na ně ještě víc. Šel jsem se podívat na trénink fotbalistek. Jedna hráčka dvakrát špatně zahrála roh, trenér k ní přišel a vysloveně jí dvakrát tvrdě kopl do nohy. Nejhorší zážitek mám ale z ničeho jiného.“
Z čeho?
„Jsou tam jen dvě telefonní budky. Ta děcka někdy volají domů rodičům. Pokaždé se vytvoří velká fronta a každý v ní brečí. Je to velký hluk. Potom jsem se byl podívat v jejich pokoji. Děs. Ve stejném prostoru jsme spali dva, oni v nich přebývali v šesti. Bez klimatizace. Takže tam bylo horko, smrad, dusno. Místo záchodu tam byla díra do země. Hnus.“
Co tam dělají s těmi malými?
„V šesti letech se zavěsí na žebřiny, napnou nohy a stokrát se musejí koleny přitáhnout k hlavě. To jsou stroje. V osmi letech jsou z nich hotoví svalovci. Fakt. Zničehonic bez pomocí nohou vylezou nahoru po provaze. Nestačíš se divit, co všechno s nimi dělají. A nějaký hraní a povídání si o přestávkách, to tam vůbec neexistuje.“
Jaké ty děti vůbec jsou, mluvil jste s někým?
„Jsou to opravdu stroje. Nevědí, o čem je život, neznají spoustu věcí. Mluvil jsem s jednou atletkou, bylo jí dvaadvacet. Trochu uměla anglicky. Byla čtvrtá náhradnice. Pokud prý neuspěje v závodě, vůbec neví, co bude dělat potom. Nejspíš ji vyhodí a půjde na ulici.“
Dokáží děti trenérům nějak odporovat?
„Vůbec. Maximálně brečí. Ten systém je ale postavený tak, že by neměl nastat moment, kdy nemůžeš. Nejsou hloupí, nechtějí svěřence zničit, ale udělat z nich mistry světa. Je fakt, že nároky jdou do extrému. U nás v Evropě začnou hrát badminton v devíti letech a neudělají ani pořádně kotrmelec. Dám příklad. Když Evropan bude hrát jeden úder hodinu a půl, přestane ho to za chvíli bavit. Číňan je na tento dril zvyklý už od dětství. Úder od úderu je lepší. Když běhá čtyřstovku, automaticky se každý týden o něco zlepší. Jen navenek to vypadá, že je to dril. Jenže se v něm posouvají limity.“
Jak jste tam například trénovali vy?
„Kromě brutálních cvičení v badmintonu jsme často brali do ruky švihadlo. Skákali jsme třeba čtyřicet minut v jednom kuse. Nebo jsme jeli kousek za město a běhali na nějakou horu po tisíci schodech. Ti nejlepší tam vyběhnou čtyři tisíce schodů.“
Je tedy tento tréninkový systém pro výsledky nejlepší?
„Jednoznačně. Připadá mi, že evropští trenéři dělají věci oklikou – nedůrazně. Neustále pro svěřence vymýšlejí věci, aby je to bavilo, žádné stereotypy. Pak ti berou krev, vědecky zkoumají tepovou frekvenci. Je to pohodlné ulehčování. Největší rozdíl je ale v chování.“
A to?
„V Dánsku ti nějaký frajírek shodí síť a zlomí raketu. Viděl jsem, jak čtyři špičkoví trenéři k němu přišli a utěšovali ho. Za podobné gesto by dítě z kempu vyletělo. Tím egem Čínu nedohoníme.“
