Žijeme pohádku!

Neskutečné! Americký střelec Matthew Emmons už podruhé přišel o olympijské zlato v libovolné malorážce na 3x40 ran nevídanou chybou v poslední sérii.

Před čtyřmi lety na olympiádě v Aténách vystřelil do soupeřova terče. Včera v Pekingu mu před poslední ránou stačil na vítězství nízký výkon 6,7 bodu. Emmons však vystřelil dřív a číslo 4,4 ho odsoudilo na čtvrté místo.

Co se stalo při poslední ráně?
Matthew: „Vystřelil jsem střelu. A říkám si: Oh! Doufám, že je v černém. Věděl jsem, že jsem vystřelil špatně. A koukám: Opravdu, je to hodně špatné. No, dobře. To se stává.“

Jak to, že se usmíváte?
Matthew: „Vždycky si můžete vybrat, jak se s věcmi vyrovnávat. Můžete si z nich udělat démona. Opravdu si je nechat zavrtat pod kůži a udělat si ze života peklo. Tohle ale vůbec nejsem já. Já jsem do toho závodu chtěl dát všechno, co ve mně bylo. A to jsem udělal. Jedna malá chyba, to je OK.“

Kateřino, jak jste nešťastný závěr manželova závodu strávila?
Kateřina: „Nevím, co se děje. Jaktože jeho tělo takhle reaguje na poslední ránu, když k tomu není žádný logický důvod. Na jednu stranu je mi to líto. Na druhou stranu věřím, že tam musí být nějaký skrytý důvod. Tohle není možné, že se mu to stane zrovna na olympiádě, dvakrát po sobě. Na druhou stranu, když může dát 4,4 v poslední ráně a pořád je čtvrtej? Sakra, je to dobrej střelec!“

Jak dostanete manžela z deprese?
Kateřina: „On to ani nepotřebuje. Vždyť se na něj podívejte, směje se. My to bereme sportovně. Má stříbrnou medaili z ležáka a my jako rodina máme tři medaile. To je pohádka. Zaplaťpánbůh, vydělali jsem si touhle olympiádou na žití, jaké chceme. Budeme si moct postavit barák a nebudeme ho splácet tak dlouho. Je víc důvodů k tomu být z téhle olympiády šťastný.“

Je to tak Matthew?
„Pro mě je nejdůležitější, že jsem s Katy. Ať vyhraju, nebo prohraju, bude se mnou. Mně tohle pomůže udržet si motivaci. A možná budeme mít štěstí jinde, budeme mít rodinu a zdravé děti.“

Před čtyřmi lety za vámi po nepovedeném zásahu do soupeřova terče Kateřina přišla vyjádřit lítost a vlastně tak začal váš vztah. Prý jste se na ní ale rád díval už před tím, je to tak?
Matthew: „Jó. Předtím, než jsme spolu začali mluvit, jsem prostě obdivoval způsob, jakým se chová. Bylo tam něco… Nevím, jak to říct… Přitažlivost, obdiv. Nevím, jak to popsat. Ano. Když závodila, tak jsem se na ni rád díval. Taky to bylo tím, že je pěkná. Někdy když někoho vidíte, prostě máte dobrý pocit. A tohle jsem měl. Potom jsme si začali i povídat.“

Poprvé jste si promluvili až v Aténách po nešťastném závodě na 3x40 ran, kdy Matthew přišel o jisté zlato poslední ránou do cizího terče. A vy jste za ním, Kateřino, přišla…
Kateřina: „Bylo mi to líto jako střelci, závodníkovi. Říkala jsem si: To je pěkně blbý, když se to takhle nepovedlo. Matt střílel dobře, měl obrovský náskok. Převálcoval je přes plnou čáru. Měl by náskok kolem tří bodů, a to je obrovský. Chtěla jsem mu jen říct, že si pořád stejně mylsím, že to vyhrál. Devět ran bylo úžasných a poslední bych vymazala.“

Co bylo dál?
Kateřina: „Pak jsme se viděli za dva měsíce v Bangkoku na Světovém poháru. To byl takový pocit, že se potřebujeme vídat. Bylo nám spolu dobře. Tak jsme se začali bavit a taky se trochu poznávat. Protože jsme o sobě nevěděli vůbec nic. Já jsem měla obavy o mojí angličtinu. V té době to nebylo nic moc, protože jsem vůbec nebyla zvyklá mluvit. Slovní zásobu a gramatiku jsem měla. Ale jak nemluvíte, tak je to blbý.“

Zažili jste kvůli jazykovým problémům něco zábavného?
Matthew: „Jednou, těsně poté, co jsme spolu začali chodit.“
Kateřina: „Teď se něco dozvím. (smích)“
Matthew: „Posílali jsme si esemesky. O něčem jsme diskutovali. A já jsem napsal, že je to crappy (podělaný – pozn. red.). A Katka se ptala: Co je crap? Začal jsem se smát, protože to je takové trošku lepší slovo pro hovno.“

V Bangkoku jste se začali bavit, ale měli jste každý ještě jiný vztah, že?
Matthew: „Ano. Pamatuju si, že potom, co jsem přijel domů, jsem si říkal: Chlape, co to sakra děláš? Protože, já jsem velmi loajální člověk. Přišlo mi divné, že se zajímám o jinou osobu. Ale rok poté, když Katy přijela do Států na soustředění, city tam byly pořád. Jestli nebyly ještě trochu významnější. Dávalo to smysl.“

Je pravda, že na podzim 2005, kdy Kateřina přijela na soustředění do Spojených států, to byla ona, která o svých citech promluvila jako první?
Matthew: „Jo. Já jsem prostě příliš nesmělý. Jak jsem řekl: Jsem velmi loajální osoba. Ne, že by ona nebyla. Možná je ještě víc, než já. Ale prostě jsem cítil: Tohle nemůžu udělat, to je špatně. Ale bylo to dobře.“
Kateřina: „Bylo to zajímavé, no. My jsme moc nevěděli, co s tím. Ale pak už jsem si jednou řekla: Tak mu to řeknu, a buď mi řekne, že jo, nebo ne. Já už jsem si myslela, že se do Států vůbec nepodívám, že skončím. Říkala jsem si, že buď mu to řeknu teď, nebo už nikdy. Věděla jsem, že má přítelkyni a nechtělo se mi. Ale něco mi říkalo, že bych měla. Tak jsem jednou otevřela pusu a ani jsem nechtěla. A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme udělali.“

Jak Matthew tehdy na váš návrh reagoval?
Kateřina: „Byl hodně potěšenej. Byl rád, že jsem to řekla já. Že to vůbec takhle vyplavalo. Pak říkal, že on by to asi nezačal. Já jsem závazek neměla, takže jsem se v téhle situaci cítila o malinko líp. Mockrát jsme se o tom bavili. Když je taková jiskra mezi dvěma lidma, tak je i pro ty stávající partnery lepší, když to skončí. My jsme na sebe pořád mysleli. Ta jiskra tam pořád je. Je to něco, co se stane jednou za život. A ta šance se prostě musí vzít.“

Neměli jste strach ze vztahu na dálku?
Matthew: „Ani ne. Protože vztah, který jsem měl předtím, byl taky na dálku. Takže jsem na to byl zvyklý, měl jsem trénink. (smích)“

Nemusel jste si pak zvykat, že máte svou ženu pořád u sebe?
Matthew: „Ne! Byl jsem za to moc šťastný. Jak jsme byli spolu víc, přišel jsem na to, že můj limit bez ní jsou dva týdny. Pak už se mi to nelíbí. Dva týdny jsou OK. Ale cokoliv navíc je moc.“

Nepřijde vám to jako v Hollywoodu?
Matthew: „Jo. Všichni by chtěli žít jako v pohádce. A my ji žijeme. To je cool.“
Kateřina: „Já jsem za to hrozně vděčná. Vím, že to bylo pro jeho přítelkyni těžký. Ale věřím, že nakonec pochopí, že to bylo lepší. Mezi nimi ta jiskra nebyla. To mi říkal Matt i víc lidí. Že spolu výborně vycházeli, ale nebyla tam ta jiskra, kouzlo, které máme my dva mezi sebou. Prostě patříme k sobě.“

V Pekingu zažíváte velký nával pozornosti. Kateřina vyhrála hned první závod olympiády a druhý den vyšla olympijská příloha deníku China Daily s velkou fotografií vašeho objetí a titulkem „Slavná pusa“. Jak to všechno snášíte?
Matthew: „Je to legrační.“
Kateřina: „Ale je to docela roztomilé.“

Nepřijde vám zvláštní, že jste slavnější kvůli tomu, že jste spolu?
Matthew: „Je pravda, že kdybychom spolu nebyli, ta story by nebyla tak velká. Je tady tolik ostatních sportovců, kteří vyhrávají medaile. To máte tři medaile z každé disciplíny. To je nějaký počet. Jistě. Pozornost je větší, protože jsem spolu.“

Je to tak správně? Nezasloužili byste si pozornost i jenom díky svým vlatním výkonům?
Matthew: „Nevím. Mně to opravdu nevadí. Kdyby Katy nebyla střelkyně, nevadilo by mi to. V rozhovorech, které jsem dělal před olympiádou, bylo tohle téma velkou součástí. Novináři se o mě určitě zajímají víc, než kdybych byl sám. Ale to je dobře. Nevadí mi to. S otázkami na soukromí nemám problém. Nemám co skrývat.“

Nepřemýšleli jste o tom, že je vaše story trochu nafouknutá?
Kateřina: „To víte, že jsem o tom přemýšlela. Přijde mi to legrační, proč zrovna my dva bychom kvůli tomu měli být zajímaví. Ale na druhou stranu, když si já čtu nějaký zajímavý příběh v novinách, tak mě taky upoutá. Mně tyhle zvláštní věci přijdou zajímavé.“

V jaké formě se k vám pozornost dostává?
Kateřina: „Myslím, že lidi oceňují třeba to, jak se ke sportu stavíme, jak odpovídáme na některé otázky. Dostala jsem spoustu emailů, že mi lidé fandí, protože jsem normální skromná holka a ne nějaká nafintěná barbína. Já myslím, že tohle lidi ocení, a proto dostáváme ještě víc pozornosti. Lidi kvitujou, když sportovci zůstanou normální a jim blízcí. Že se jim nevzdalujou.“

Matte, když mluví Kateřina česky, rozumíte všemu?
Matthew: „Když opravdu poslouchám, tak většině jo. Záleží, jak poslouchám. Katy nemluví moc rychle. Její táta mluví rychleji.“

Jak mluvíte doma?
Matthew: „Přijde na to. Z devadesáti procent určitě anglicky. Ale když je to něco jednoduššího, tak i česky. Když jsme v Plzni, mluvíme česky víc.“

Máte oblíbené české slovo?
Matthew: „To vám řekne Katy.“
Kateřina: „Řeka je oblíbená. (smích) A řeřicha je ještě lepší.“

Co zvládnete v češtině?
Matthew: „Myslím, že si zvládnu objednat v restauraci. Záleží na tom. Když jsem chvíli v Česku, jde mi to líp.“
Kateřina: Už by přežil i sám. Našel by si cestu, kam by potřeboval.“

Jaké jsou reakce Čechů, když zkoušíte mluvit česky?
Matthew: „Jsou vždycky překvapení. Dělají: Ó!“¨

Jsou milí?
Matthew: „Ano, velmi milí! Stačí, abych řekl úplně jednoduchou věc. Třeba: Dobrý večer! Nebo něco takhle hloupě jednoduchého. A oni hned: Ó bože! Já říkám: Neblázněte, vždyť je to jednoduché. (smích)“

Když na sebe křičíte, je to česky, nebo anglicky?
Matthew: „Ona umí křičet perfektně anglicky. Protože si chce být jistá, že jí rozumím. (smích)“

Museli jste někdy překonávat jazykovou bariéru?
Kateřina: „Řekla bych, že asi první rok. Některé věci jsem řekla v angličtině a ještě jsem pro to neměla cit. Takže něco vyznělo jinak, než jsem zamýšlela. Vznikala z toho nedorozumění. Ne, že bychom se kvůli tomu hádali. Ale museli jsme asi půlhodinu věnovat tomu, abychom se dopídili, co vlastně chci.“

Jak dlouho vám trvalo se naučit mluvit perfektně?
Kateřina: „Neměla jsem s angličtinou moc velký problém. Cit pro jazyk, použití slov, to mi chvilku trvalo. Ale teď už je to v pohodě. Chělo to chvíli, než se oba sehrajou. Když jsme spolu začali chodit, tak jsme spolu začali žít. Ono to jinak nejde. Nejde to tak, že jeden přiletí na večeři a pak zase odletí. Musí spolu bydlet. A než se sehrajou, tak to chvíli trvá. Jeden řekne tohle a myslí to takhle. My ale o věcech hodně mluvíme, když si nerozumíme. I kdybychom s tím měli strávit hodinu nebo dvě, vždycky si tyhlety věci vysvětlíme.“

Očima trenéra Petra Kůrky
„Nikdo není dokonalý. Matt má jednu chybu. Jak se snaží koncentrovat, asi mu nahoře něco vypne a začerní se mu před očima. Někde je tam chyba v psychice. Vytížení v závodě je obrovské. Matt byl už před závodem unavený. Člověk si řekne, že stačí jen namířit a vystřelit. Stačilo, kdyby tu poslední ránu trochu odfláknul. Chce být někdy dokonalejší, než na co stačí. Stálo ho to dvě olympijské medaile.“