Clay: Prosil jsem Romana, ať kvůli mě běží

Americký atlet totiž i po včerejším vítězství znovu mluvil o tom, že českého konkurenta velmi uznává a jsou velcí přátelé.

Šebrleho dlouholetý konkurent číslo jedna se o českém parťákovi rozmluvil nejen na ofi ciální tiskové konferenci, ale i po ní. Trpělivě odpovídal do doby, než ho dopingový komisař nekompromisně odtáhl pryč. „Omlouvám se, musím jít!“ křikl Clay z chodby.

Deset minut po závodě, kdy se naprosto vyčerpaný Šebrle zvedl, Clayovi opravdu vítězoslavně zvedl levou ruku. A splnil mu tak jeho přání. Byl to symbolický moment.

Co přesně jste Šebrlemu říkal před během?
„Mluvil jsem s ním před oštěpem a řekl jsem mu: Ty musíš běžet patnáctistovku. A on se zeptal proč. Já mu řekl: Protože chci, abys byl u cíle, když doběhnu. Protože pro mě to bude hodně znamenat. Řekl jen OK. Chtěl jsem ho tam mít, opravdu.

Vycházíme spolu výborně, ze všech desetibojařů jsme nejlepší přátelé. Je to něco speciálního, jsme dobrá parta, navzájem si přejeme. Znám ho dlouho, chápu, jak se v pátek cítil. Prožil těžké časy, nemohl trénovat, jak chtěl. Bylo to těžké. Já jsem zažil něco podobného v minulosti.“

Máte pocit, že jste mu defi nitivně strhl z hlavy desetibojařskou vládcovskou korunu?
„Takhle na to nekoukám. Byl na výsluní velkou dobu, je skvělý atlet. Teď mi prostě korunu předal on sám. Roman mě podporoval, navzájem si vítězství přejeme.“

Myslel jste během olympijského závodu i na to, že byste mohl překonat jeho světový rekord?
„Samozřejmě. Je to něco, co mám pořád vzadu v hlavě. Ale je opravdu těžké tento rekord překonat. Musí se vám perfektně vydařit každá disciplína, což není u desetiboje tak obvyklé. A myslím si, že až přijde den, kdy mi opravdu všechno sedne, můžu ho zdolat.“

Je to pro vás v současnosti hlavní cíl?
„Ano. V sezoně jsou mítinky, při nichž se rekord dá lépe překonat, olympiáda zrovna není dobrá příležitost. Už i Roman v Aténách, kde vyhrál, říkal: Tady byl jediný cíl vyhrát zlato, vše ostatní šlo stranou. A já jsem to vnímal podobně. Ale třeba v Götzisu, kde právě i Roman ten svěťák udělal, budou ideální podmínky.“

Jak to, že jste se Šebrlem takoví kamarádi?
„Máme hodně společného. Dvě děti, navíc oba kluka i holku. Stejné hodnoty, takže si prostě rozumíme.“

Jste v kontaktu i mimo závody?
„Hlavně naši manažeři spolu dost mluví. A my osobně pokecáme vždycky, když to jde. Je to jedna z věcí, která je na desetiboji krásná. Prožíváme spolu čtrnáct hodin, pak následuje krátký spánek, a zase se jde do boje. Je to jako jít do války, ale na jejím konci jsme všichni přátelé. Vyprávíme si o všem možném.“

I o dětech?
„Zrovna tady v Pekingu, když jsme seděli ve výškařském sektoru, jsme kecali o tom, že obě naše dcery tancují.“

Jak jste se vůbec cítil před závěrečným během, když jste měl takový náskok?
„Dlouho jsem nehleděl na to, kolik mám bodů. Až před oštěpem jsem to začal řešit a bylo jasné, že stačí ten desetiboj jenom dokončit. Takže takhle jsem ten běh bral. Myslím si, že tohle byl nejtěžší desetiboj v kariéře. Emocionálně i fyzicky. Počasí bylo navíc zvláštní.“

A jak jste se cítil při běhu? Věděl jste, že stačí dokončit a máte zlato...
„Nebudu lhát, cítil jsem se dobře. (směje se) Patnáctistovka je pro mě ale pokaždé fyzicky i psychicky náročná. Neznamená, že když mi stačilo jenom doběhnout, šlo mi to hladce. Pořád jsem musel bojovat.“

V hledišti jste měl velkou podporu. Kdo všechno tam byl?
„Maminka, tatínek, brácha, žena, tchán, tchýně, dva strejdové, dva bratranci... (pousměje se) Viděl jsem tady i známé z Havaje. Navíc mám tři trenéry, manažera, takže cestuju s nejpočetnějším týmem ze všech desetibojařů.“ (směje se)

V Aténách vás Šebrle porazil, byl jste druhý. Jak jste se od té doby změnil?
„Začal jsem trénovat šest dní v týdnu, proto mám rád sobotu. (směje se) Udělal jsem spoustu změn, ale malých, ne žádné zásadní. Chtěl jsem se zlepšit. Bylo to hlavně o tom, abych zůstal zdravý. Věděl jsem, že když se mi to podaří a budu mít vyrovnané výkony, získám zlato.“

A jak jste se změnil osobně?
„Snažím se být pořád stejný, na dráze i mimo. Aténskou medaili mám ve skříni, a i když si myslím, že moje žena bude chtít tuhle zarámovat, tak to hlavní, co si budu pamatovat, je přesně to, jak jsem Romana prosil, aby běžel patnáctistovku a zvedl mi tam ruku. To jsou ty největší vzpomínky.“

Vzpomínáte si vůbec na ten moment, který vás přivedl k desetiboji?
„Žádný takový nebyl. Při desetiboji to bývá tak, že vy si ho nemusíte vybrat, on si vybere vás. Začal jsem, protože jsem dělal spoustu sportů na škole. Čím více jsem trénoval, tím více mě to chytlo. Neříkám, že jsem si myslel, že tady jednou budu sedět se zlatou medailí na krku, ale byl to můj sen. A moc rád bych i tímto zvýšil popularitu desetiboje v Americe.“