AKTUALIZOVÁNO - Česká výprava se může pyšnit úspěchem, za který se zlato neuděluje. Rozhodčí Dagmar Damková řídila finále ženského fotbalového turnaje mezi USA a Brazílií.
Američanky vyhrály 1:0. A podle všech ohlasů Damková pískala výborně. Včera se už vrátila domů do Plzně.
Začněme od konce. Vaše finále působilo jako snadná práce. Bylo to tak?
„Tak to vůbec! Snadná práce to určitě nebyla. Tlak, který tenhle zápas provází, si vůbec nedokážete představit. S naší ligou se to absolutně nedá srovnat.
Je to něco, co zažijete jednou nebo třeba nikdy za život. Stačí si uvědomit, že se na to rivalové připravují čtyři roky, hraje se před vyprodaným stadionem a u televizí ve světě sedí miliardy lidí.“
Jaké jste zaznamenala ohlasy?
„Velmi příjemné. Hodnocení od FIFA i UEFA bylo velmi dobré, prakticky nejlepší jaké mohlo být. Takže jsem velice spokojená.“
Týmy USA a Brazílie se prý vůbec nemají v lásce…
„Nesnáší se! Už proto jsem musela být připravená na všechny možné situace. Teď bojovaly o olympijské zlato. Bylo obtížné se vyrovnat s tou atmosférou, napětím, které boj o zlato provází.“
Jak se ta nenávist projevovala?
„Nadávaly si při každém rohu. Šly po sobě i po odehrání míče, na to jsem si musela dát pozor. A párkrát jsem mezi ně musela vletět. Šly do sebe tělem. A navíc na sebe vrhaly šíleně nenávistné pohledy. V tomhle vyhrály Brazilky. V tunelu před utkáním najednou začaly zpívat a tancovat sambu místo toho, aby stály v řadě a šly na hřiště. Tím tancem se Američankám jakoby vysmívaly. Byla to taková nenávistná samba. A hráčky USA byly jak opařené. Přitom jsou Američani sebevědomí lidé už sami o sobě.“
Máte z finále cenný suvenýr?
„Finálový míč. Dostane doma čestné místo.“
Bylo nakonec finále nejsložitějším zápasem, který jste na hrách řídila?
„Asi ano. Přece jen je to vyvrcholení. Zúročíte čtyři roky přípravy, nebo taky ne. Brazilky porážku oplakaly, nedivím se jim. Jak z jejich, tak z mého pohledu je to jiné než ve skupině. Něco pokazíte a ještě máte šanci na nápravu. Ve finále už ne. Kdybych udělala jako rozhodčí ve finále chybu, mohla bych zhatit jejich čtyřletou práci. I to jsem si uvědomovala.“
Kolik jste celkem zvládla v Číně zápasů?
„Čtyři jako hlavní a ve dvou jsem působila jako čtvrtá rozhodčí. Bylo to z rozhodčích nejvíc.“
Panovala stejná rivalita jako mezi finalistkami i mezi rozhodčími?
„Napětí tam cítit bylo. Každý v koutku duše doufal, že si finále zapíská. Třeba německá kolegyně si to hodně přála. Už proto, že se nestává tak často, aby Němky nehrály finále. Tak i proto cítila velkou příležitost. Takže byla nakonec smutná. Dostala nominaci jako čtvrtá. Zvládla to, určitě to pro ni nebylo snadné.“
Jak dlouho jste se připravovala?
„Na finále den a na hry dva měsíce dopředu. Od chvíle, kdy jsem dostala nominaci. Bohužel jsem u nás nebyla delegována na žádné přípravné utkání. I když jsem o to žádala. Takže jsem se připravovala jen v rámci Plzeňského kraje. Bohužel jsem nedostala možnost řídit přípravu ligových nebo druholigových týmů. Optimum by bylo tak tři čtyři zápasy. To je realita. Neřešme to.“
Určitě vám gratulovala spousta lidí. Kdo například?
„Těch esemesek byly stovky. Kromě nejbližších a kamarádů mě potěšily gratulace od pana Chvalovského, od pana Marka z UEFA a od řady členů komisí rozhodčích ze spousty států. A hlavně z komise rozhodčích UEFA. To moc povzbudí a je to příjemné. Přišlo mi to až neuvěřitelné.“
Jak vůbec vypadaly celé hry z pohledu rozhodčí. Užila jste si Peking?
„Byly jsme na místě týden dopředu. Pak všechno probíhalo následovně. Dostaly jsme nominaci, druhý den odlétly na místo utkání, další den ho odřídily a den poté jsme ráno letěly zpátky. V Pekingu jsme trávily dost dnů, ale spoustu času také zabralo únavné cestování.“
Byla jste se podívat na atletice, zvládla jste i další sporty?
„Kromě atletiky na šermu, gymnastice a dalších sportech. Na hrách jsem byla podruhé, už jsem věděla do čeho jdu, takže jsem toho viděla víc než na předchozích hrách. Byla jsem jaksi protřelejší. Výhoda byla i v tom, že jsme měly hotel v centru Pekingu přímo u Zakázaného města. Pak jsem si zjistila, kde je Český dům. Tam jsem to měla asi deset minut taxíkem.“
O vaší kávě s Ronaldinhem už každý ví, ale co další zážitky?
„No všechna odpískaná utkání. Ta jejich atmosféra byla nepopsatelná. Pro mě bylo ale velice příjemné, když jsem se v Českém domě setkala s paní Jarmilou Kratochvílovou. Fotili jsme se spolu. Bylo to strašně milé popovídání. Najednou byl člověk mezi Čechy, cítil, že mu fandí a to bylo moc příjemné.“
Co plánujete teď?
„Odpočinek. A uvidíme, co se mnou komise rozhodčích zamýšlí. Myslím, že jsem dokázala, že pískat umím. Tak uvidíme.“
