V Pekingu ho zlobivý kůň nejspíš připravil o triumf, o čtyři roky později v Londýně naopak právě v parkuru založil na olympijské zlato. Moderní pětibojař David Svoboda sice zrovna bojuje o „medaili“ v televizní taneční soutěži, pražské PlayOffs, jedinečné finále seriálu v parkurovém skákání, si však nenechá ujít. „Bude to historický okamžik. Komunisti jezdectví dusili, Anička s Alešem ho teď vracejí, kam patří,“ tvrdí o českých jezdcích.
O parkuru vědí čeští sportovní fanoušci nejspíš hlavně díky němu. Moderní pětibojař David Svoboda bude v sobotu tančit o vítězství v soutěži StarDance, která ho už pár týdnů zaměstnává a v níž se probojoval až do finále. Prague PlayOffs, vyvrcholení celosvětového prestižního seriálu Global Championship League, které od čtvrtka do neděle hostí Praha, ho ovšem rozhodně nenechává chladným.
„Největší světová jezdecká událost roku a ještě k tomu u nás! Strašně se těším, že uvidím, jak to s koňmi dělají profíci. Nejen že tady budou nejlepší světoví jezdci a koně, ale máme i zástupce z našeho českého týmu. Aleše Opatrného i Aničku Kellnerovou považuju za špičkové jezdce,“ říká Svoboda, který se s pětibojařskou kariérou před rokem rozloučil.
Jaký je vlastně rozdíl mezi parkurem, který jste jezdil vy, a tím, co uvidíme v O2 areně?
„Obrovský, diametrální… V moderním pětiboji děláme střední obtížnost parkuru, to jezdí běžně kdekdo každý víkend na každých závodech. Takzvané elko, překážky s výškou do 120 centimetrů. Prostě úplná pohoda, to zvládá skoro každý. Ale zase to máme složitější v tom, že neznáme koně, které na závodech dostaneme (koně se losují). To je pak zase jiný příběh. Ale obecně je náš parkur pohodička. Kdežto ten, co bude k vidění v O2 areně? Úplně jinej kosmír! Prostě borci.“
Znáte se s některými špičkovými jezdci osobně?
„Znám důvěrně to prostředí, po tolika letech, co jsem závodil v moderním pětiboji. A už strašně dlouho znám Aleše Opatrného, právě jemu budu fandit nejvíc.“
Pokoušel jste se někdy odkoukat něco z jeho umění?
„Abych řekl pravdu, tohle moc nejde. Samozřejmě jsem dostal nějaké rady, od Aleše i od jeho tatínka, u něj jsem byl několikrát jezdit. Jenže abych se výrazně zlepšil, není ani tak důležité něco okoukat, ale spíš hodně trénovat. Mnohem víc, než na co jsem měl v pětiboji čas.“
Kolik času jste vlastně jako vrcholový sportovec parkuru věnoval?
„Nejčastěji jsem jezdil dvakrát týdně celé odpoledne plus víkendy na závodech. V pětibojařské přípravě není na parkur tolik času, přitom to nejvíc posunuje dopředu.“
Takže podívat se na špičkového jezdce při závodech nebo si ho pustit na videu nepomáhá?
„To vůbec! Technika jízdy a pohybu nad překážkou je totiž úplně jiná, protože překážky jsou prostě proti těm našim obrovské. To se vůbec nedá srovnat, oni skáčou 150 nebo 160 centimetrů, to jsou úplný baráky. A mají teda taky trošku jiný zvířátka…“
Ano, o ceně špičkových koní nám udělal představu pan Kellner, když dceři Anně koupil klisnu za čtvrt miliardy. Vážně je v koních takový rozdíl?
„Strašnej! Párkrát v životě jsem měl příležitost sednout si na koně téhle úrovně a je to… rozdíl prostě jako v autech. Jako když přesednete, nebudu jmenovat, abych neurazil nějakou značku, ale jako když přesednete z běžně dostupného auta do formule 1. Úplně jinej výkon.“
Cena je tedy opravdu tolik znát?
„Cena se tam určitě výrazně promítá, dobří koně jsou šíleně drazí. K parkuru na světové úrovni potřebujete koně za několik milionů eur. Zatímco já jsem jezdil na koních v řádu statisíců nebo nanejvýš kolem milionu, ale korun.“
Sportovní fanoušci znají parkur hlavně díky vám, moderním pětibojařům. Kdybyste ho měl představit, jaký je? Proč na něj do O2 areny vyrazit?
„Pro toho, kdo má rád zvířata a sport, ideální záležitost. A kdo rád fandí českým sportovcům. Třeba pro mě to platí stoprocentně, takže se hrozně těším. Bude to obrovská událost. Jezdecký sport je fenomén už stovky let. To, že v Česku není zrovna v popředí zájmu, je i z důvodu komunistické historie naší země, která ho jako buržoazní malinko zašlapala. Vždycky jsme měli dobré jezdce, ale za komančů se to dusilo. Ale teď se to zase drápe zpátky. Kellnerova stáj, Anička s Alešem, dělají obrovskou práci. Doufám, že se jim podaří vrátit české jezdectví tam, kam patří.“
Vy sám jste mezi pětibojaři platil za lepšího jezdce, že?
„Ono se to měnilo, protože parkur vyžaduje zkušenosti. Když jsem byl mladší, neměl jsem je, takže jsem jezdil průměrně. A když už jsem tam nakonec byl málem nejstarší, měl jsem i zkušeností nejvíc a bylo na mě celkem spolehnutí. Úplně bych neřekl, že jsem patřil mezi lepší jezdce. A pokud ano, ne proto, že bych byl extra talent, ale měl jsem už hodně odtrénováno. Už jsem to znal.“
V čem se zkušenosti projevují nejvíc?
„Nejenže každý kůň je trošku jiný, ale i jezdecké školy všude po světě jsou různé. Rozhoduje znalost, jak se jezdí koně v Maďarsku, v Číně, v Americe nebo v Německu. A tomu se musíte přizpůsobit. Nedá se to naučit, to se musí odžít.“
Takže koně v Německu jezdí jinak než v Maďarsku?
„V rámci Evropy to zase takový rozdíl není, ale když třeba srovnáte americké koně a čínské, tam je obrovský.“
To jste poznal třeba na olympiádě v Pekingu, kde vás neklidný kůň shodil a připravil o medaili, že?
„Jo, třeba…“
Vybavíte si naopak nějakého dobrého koně, s nímž vám parkur dokonale vyšel?
„Pamatuju si hlavně parkury, které vedly k dobrému celkovému výsledku v pětiboji, a s nimi si vybavím koně i jejich jména. Ale jednoho bych z nich nevybral. Nejradši mám samozřejmě koně, s kterými jsem v Poděbradech trénoval.“
Ještě se na ně někdy dostanete?
„Jen výjimečně. Nemám teď právě moc času, ale o to víc se těším, až se koncem týdne podívám, jak to s koňmi dělají profíci. Navíc nejlepší z celého světa! To pro mě bude úžasný zážitek.“
Takže ve čtvrtek budete sedět v O2 areně?
„Mám nějaké povinnosti, ale doufám, že to stihnu a budu fandit našim, aby postoupili. Sobotu kvůli StarDance nedám, ale neděli ano, to mám celý den volno a chci tam stoprocentně být.“
V neděli je na programu finále. Věříte tedy, že v něm Prague Lions budou?
„Věřím, že ano, ale budou to mít strašně těžké. Já se ale půjdu podívat, i kdyby náhodou ve finále nebyli. Ale hrozně bych jim to přál.“
