Ochrnutý žokej Gehm: Ještě to nevzdávám

Ovšem do Pardubic přijede a zůstane i pár dní po nedělních dostizích.
Když mu zazvonil telefon, zrovna čistil doma v Německu jezírko, v němž chová ryby. Ty jsou další velkou zálibou Petera Gehma, vynikajícího žokeje, který jako jediný dokázal vyhrát Velkou pardubickou čtyřikrát po sobě – dvakrát s Registanou, jednou s Chalkem a Maskulem.

„Byl bůh v rovnováze na koni,“ říká jeho kamarádka, jezdkyně Martina Jelínková-Růžičková.

Právě ona před časem Gehmovi pomáhala, když v Česku podstupoval léčbu, která by jej snad mohla postavit zpět na nohy. Jenže náročná terapie stála Gehma spoustu sil a on ji vzdal. Možná jen prozatím. „Budu se jí věnovat znovu,“ uvedl v telefonickém rozhovoru pro Sport. „Jen nemám čas.“

Zaměstnává vás například basketbal, kvůli němuž nemůžete přijet už v sobotu před Velkou pardubickou. Hrajete velký turnaj?
„Není tak velký, ale je první v sezoně. A je to můj první velký turnaj. Hraju basketbal rok a půl a měli jsme menší turnaje, ale jen pro zábavu. Nebyla to opravdová liga, v níž už jsme teď půl roku.“

Jak často hrajete basket?
„Čtyřikrát týdně. Na začátku to bylo opravdu velmi těžké, nemohl jsem dát koš. Ale našel jsem si svou cestu a pozici. Basketbal je hra pro celý tým, nejen pro jednoho hráče. A my jsme dobrý tým.“

Zato dostihy jsou individualistické. Je pro vás basketbal jiný?
„Ne, protože jsem vždycky sportoval. Když jsem byl mladý, byl jsem členem různých týmů, hrál jsem dobře házenou. Tohle pro mě není problém.“

Vedle basketbalu vám prý hodně času zabere i rybaření a starost o ryby ve vašem jezírku?
„Věnuju se obojímu. Když mám čas o víkendu, jezdím každý týden rybařit, většinou chytám pstruhy. S rybníčkem je hodně práce, ale já ji potřebuji. Když nemám co dělat, blázním. To je kvůli mému životu předtím. Jako žokej jsem měl pořád hodně práce. Po nehodě byl největší problém, že jsem nemohl dělat nic a nevěděl jsem, co s tím. Teď mám spoustu věcí na práci a život je lepší a lepší.“

Také trénujete dostihového koně.
„Máme dva. Manželka je trenérka. Máme jednoho českého koně, je to sestra Sixteen. Jenže měla velmi špatnou sezonu, byla nemocná, nevyhrála nic. Ale před šesti týdny byla na klinice. Začali jsme s ní znovu a vypadá mnohem lépe. Doufám, že příští sezonu budeme mít víc štěstí. Druhý kůň je německý, tříletý, ještě nezávodil. Začne v lednu jako čtyřletý.“

Zaměstnává vás ještě něco dalšího?
„Ráno chodím do práce. Prodáváme vše kolem závodních koní a věci pro kováře. Asi před deseti lety jsem na rok a půl přestal jezdit a rok jsem pracoval jako kovář. Před pár měsíci jsem si začal znovu dělat vlastní podkovy. Trvá mi to dlouhou dobu, ale výsledek je dobrý. Podkovy vydrží na koních dost dlouho, což je důležité. Jsem moc rád.“

Takže jste tak vytížený a vstáváte brzy jako žokej?
„V tuhle chvíli je to skoro to samé.“

Je tedy šance, že byste v Pardubicích zůstal na pár dní i po Velké? Nebo budete spěchat zpět?
„Mám v plánu zůstat dva nebo tři dny. Teď nevím, co bych chtěl zvládnout. Ale mám v Česku tolik přátel, že kdybych chtěl se všemi mluvit a navštívit je, potřeboval bych půl roku. Přijedu na delší dobu, jen ještě nevím, kdy to bude nejlepší. Před rokem jsem měl rehabilitaci a budu se jí opět věnovat. Ale teď nemám čas. Když se do toho pustím znovu, zůstanu dlouho.“