Magor a malej šašek v páru: Dostál věští přítelkyni medaile, ona neplánuje

Úsměv není žádná šifra, zvládne ho každé dítě, je to proměněná šance. Text slavné písničky kapely Modus, který vytáhl ke slávě Miroslava Žbirku, k filozofii Anežky Paloudové přesně sedí. Se svou mantrou užívat si každé chvilky je i ve většinou pohodové atmosféře u vody zjevením. Pomáhá jí soutěživost i všestranná průprava. Prošla si vodním slalomem, medailovou sérií ozdobenou érou ve sjezdu na divoké vodě, kde na kánoi vyhrála mistrovství světa. Teď je z ní rostoucí české eso v rychlostní kanoistice. A stále se usmívá. „Je inspirací nejenom pro malé holky, ale už i pro ty nejlepší kajakářky, kanoistky světa,“ říká její přítel Josef Dostál.

Pojďme začít nepříjemnou vzpomínkou, Anežko. Jak jste prožívala vypjaté olympijské finále na kilometru v Tokiu, po kterém museli Pepu na molu křísit?
Paloudová: „My jsme zrovna závodili na mistrovství republiky. Přijela za mnou mamka a domluvily jsme se s Pepovými rodiči, že ten večer, co pojede finále na singlu, budeme společně s jeho mamkou, babičkou, dědou a přítelem od ségry. Takže jsme se sešli jako velká skupina a tenhle závod jsme prožívali společně. Ve stísněných podmínkách jsme spali všichni na hromádce na zemi v obýváku a potom jsme sledovali závod.“

Co se dělo, když váš přítel uprostřed české noci dojel pátý a hlavně byl v cíli ve viditelné nepohodě?

Paloudová: „Všechny emoce po dojetí Pepova závodu byly umocněné tím, kolik se nás tam sešlo. Nevím, jak popsat, jak jsem to prožívala sama za sebe. V tu chvíli jsem to chtěla prožívat spíš vnitřně. Měla jsem o tom všem mluvit a já jsem vůbec nevěděla, co mám říkat. A asi ještě ani teď úplně nedovedu popsat, co jsem si v tu chvíli myslela. Pro mě to bylo, ač u takhle blízké osoby, daleko a já nemohla ovlivnit, co se děje. Bylo to zvláštní.“

Kdy jste spolu po závodě mluvili?
Dostál: „Já jsem se po tom závodě potřeboval dát trochu do kupy. Měl jsem nějaké povinnosti, které jsem musel podstoupit. Každopádně jsme se v řádu hodin spojili. Probíhalo to v pět ráno, ani si moc nepamatuju, co jsme si povídali.“

Paloudová: „Volali jsme si na video, ale celý telefonát si s Pepou povídala jeho rodina a já jsem tam byla spíš ten člověk, který držel telefon. Stejně jako nevím, co říkat teď, tak jsem to nevěděla ani v tu chvíli.“

Dostál: „No jo, všichni počítali s tím, že bych měl vyhrát. Já jsem nevyhrál, byli z toho zklamaní a všichni, slovy mého dědy, hrozně litovali mě. Ale největší korunu tomu nasadil děda, který říkal: Jeho vůbec nelitujte, litujte sebe, že už nebudete mít ty výhody. Myslel tím, že třeba z Livigna přivezu dvacet marmelád, suvenýry z cest, že když jsem pozvaný do restaurace, jdou se mnou…“

Anežko, dokážete se v takové chvíli do Pepy jako závodník vcítit?
Paloudová: „Myslím, že se úplně vcítit nedokážu. Protože moje nastavení, jak sportuju, je hodně jiné než Pepovo. Přišla jsem z neolympijského sportu a vždycky jsem sport brala jako druhou věc a chtěla jsem se jím víc bavit, než to dělat profesionálně. Ač můj level zábavy je asi trošku jinak postavený, než si většina lidí představí, že by se sportem měli bavit.“

Co tím myslíte?
Paloudová: „Že sice se tím chci bavit, ale na druhou stranu přijedu na závody a vždycky je chci vyhrát. (úsměv) Myslím, že jsem docela soutěživá. K tomu, abych se bavila, potřebuju… Ani ne lehce vyhrávat, potřebuju se snažit vyhrávat ve všem, co dělám. A stejně tak to mám i se sportem.“

Dostál: „Můžu do toho skočit? Já myslím, že Áňa je druhý nejsoutěživější člověk, kterého znám. Po mně. Pardon, pokračuj…“

Paloudová: „Já jsem to asi ještě pořád úplně nepřenesla z nějaké zábavy… Že vyhraju, pro mě znamená pocit chvilkového uspokojení, že jsem vyhrála tu danou věc, o kterou v tu chvíli šlo. A myslím, že Pepa to takhle nastavené nemá.“

Je to tak?
Dostál: „Já když něco vyhraju, tak z toho pak mám radost déle než chvilku. Myslím, že jestli Áňa někdy dosáhne na nejvyšší medaile na mistrovství světa nebo olympiádě, což si myslím, že není nereálné, tak to taky nebude jenom na chvilku a bude ji to naplňovat trošku déle. Ale je pravda, že Anežka má všestrannost věcí, prostor, který zaujímá, tak veliký, že rozumím tomu, že nějaká výhra v závodě ji uspokojí jen na chvilku. Je tak všestranný člověk, že tohle jí nestačí.“

Je to tohle nastavení, které vás k sobě táhne?
Dostál: „Já nevím… Anežka je o šest let mladší. Když jsme se začali kamarádit, říkal jsem si, že je malý pískle, které to nemá v hlavě srovnaný. Ale postupem času jsem zjistil, že jsem se zmýlil. Je to člověk, který má neuvěřitelný záběr věcí, dokáže nad některými mít i docela nadhled. I když samozřejmě občas řeší takové ty zbytečné ženské problémy, které jsou v každých kolektivech. Ale to minimálně. Myslím si, že nás spojuje, jací jsme jako lidi. Že si rozumíme ne skrz kanoistiku, ale přes všední věci. Což je třeba ta soutěživost, protože snad neexistuje jeden den, kdy bychom spolu nezávodili do schodů. Do každých schodů!“

Paloudová: „Minimálně schody u Pepy v bytě jsem ještě v životě nešla pomalu.“

Je těžké je vyběhnout?
Dostál: „Není, bydlím v prvním patře, jsou to jenom dvoje schody. Je to teda těžký, když nesu na zádech dvacetikilový člun. Ale většinou to děláme tak, aby to bylo napínavé do poslední chvíle. A když vidím, že je nešťastná a něco ji trápí, tak ji nechám vyhrát. A dělám: Sakra, já jsem nevyhrál… Aby měla radost. Motto, které asi máme oba, je, že se životem chceme bavit, že si ho chceme užívat. A myslím, že to nás spojuje.“

Anežko, vy jste si jednou pochvalovala, že máte u vody parádní výběr hezkých kluků. Čím je Pepa všechny porazil?
Dostál: „Na vodě, no…“

Paloudová (směje se): „Jé, to je na mě asi moc osobní otázka. To asi nezvládnu zodpovědět…“

Josefe, před chvílí jste říkal, že věříte v Anežčinu medailovou budoucnost. Co k tomu potřebuje?
Dostál: „Já si myslím, že když nebude zranění, chuť se překonávat tam je. Potřebuje dobrý kolektiv, v kterém ji to bude bavit. A ještě potřebuje někoho, kdo by jí udal směr. Takového trochu mentálního kouče. Myslím, že pak by se dokázala zmobilizovat, že by během pár let mohla vyjet místo na olympijských hrách a potom se jich i zúčastnit. Aspoň já bych si to hrozně přál. Myslím, že Anežka na to má.“

Jak by jí pomohl mentální kouč?
Dostál: „Když jsem přišel do Dukly mezi dospělé, tak mi hrozně pomohl Jerzy Dziadkowiec, polský trenér, který spolupracuje s českým svazem kanoistů. Už jsem měl medaili z olympiády, pak jsem chtěl jezdit na singlu a on mi říkal: Když za tím půjdeš, tak to můžeš mít, není to nereálné. Dokázal v člověku zažehnout jiskru: Proč si za tím nejít? Prostě jít po tom hladový jako buldok, aby člověk dokázal světu nakopat prd… Myslím, že Áňa tohle v sobě má, ale ještě o tom neví. A taková motivace by jí mohla i pomoct.“

Anežko, vidíte tohle v sobě?
Paloudová: „Já si nejsem úplně jistá, jestli to chci. Jednu dobu jsem si zakázala řešit to, jestli někdy budu ve sportu dobrá, nebo ne. Nejsem stoprocentně přesvědčená o tom jít si za sportovním výsledkem takhle dravě.“

Dostál: „Já ti do toho jenom skočím. To není jít si dravě za sportovním výsledkem, ale za tím, abys dokázala ze sebe vyždímat maximum. To není, že půjdeš přes mrtvoly, abys vyhrála konkrétní mistrovství světa a pak řekla: Teď jsem fakt spokojená, jak jsem jela. I když se ti to určitě stalo po Kodani, kdy jsi fakt zazářila. Anežce se tam podařilo být ve dvaadvaceti na kiláku, kde spíš excelují starší ženské, na čtvrtém místě těsně za medailí.“

Co tedy ve sportu chcete?
Paloudová: „To je přesně můj největší problém. Já neplánuju. A především neplánuju sport a nestanovuju si cíle. Ve chvíli, kdy mám sportovní přání, tak o nich většinou nemluvím. Vždycky jsem říkala, že bych si přála, abych to, co dělám, nedělala jenom sama pro sebe. Aby to, že jsem obětovala tolik věcí tomu, že jsem si chodila někam pádlovat, bylo pro někoho inspirativní. A to nejenom samotný výsledek. Ale i to, jak se to stalo, co k tomu vedlo, co byly další věci, které tam probíhaly. Než aby šlo o mě, chtěla bych motivovat další lidi k tomu snažit se ve sportovních věcech uspět a najít v tom smysl, který sama pořád hledám.“

Dostál: „Ona to Anežka neřekla, ale inspirace, o které mluví, se už dávno děje. Stačí si poslechnout jakýkoli komentář Světových pohárů, kde závodí. Když jedou na startovní čáru, je jediná holka, která se do kamery usmívá, zamává a pošle pusu. Díky tomuhle jí už několik desítek holek napsalo, že chtějí být jako ona. Protože se jim hrozně líbí, jak se usmívá, a je to prostě pěkná blondýna, sympatická holka. Tím svým neverbálním projevem hrozně zaujme. Kolikrát jí spousta holek napíše, že by s ní chtěly trénovat, zvou ji na tréninkové kempy, aby s nimi pádlovala a nakazila je svou dobrosrdečností a pozitivismem.“

Jak to je s těmi nabídkami, reakcemi na váš styl?
Paloudová: „Ano, děje se to. Myslím, že jsem mezi nimi takovej malej šašek, protože jsem se v dospělácké rychlostní kanoistice objevila zničehonic. Všichni si odmalička prošli nominacemi, juniorskými závody. Já jsem rovnou potom, co jsem přišla, závodila na dospělých světových akcích.“

Připomeňme, že před třemi roky v létě jste byla mladou hvězdou sjezdu na divoké vodě se zkušenostmi ze slalomu, schopná zajet na kajaku i kánoi. Jak tehdy došlo k vašemu prvnímu ostrému startu v rychlostní kanoistice?
Paloudová: „V hospodě se domluvilo, že zkusím jet závody na mistrovství republiky. Nejdřív jsem protestovala, pak jsem jim na to kývla. Prvním závodem jsem se na pětistovce dostala přímo do finále. A další den jsem na kiláku získala stříbrnou medaili. Takže za mnou přišli přímo z USK, jestli bych nechtěla závodit za ně.“

Pěkný fofr…
Paloudová: „Šla jsem trénovat přímo do sportovního centra s holkama, které tou dobou už závodily v reprezentaci. Můj problém na podzim 2018 byl, že jsem zvládla jet rychle, ale když jsem měla jet na techniku, pomaleji, v lodi jsem se neudržela. Sice jsem se nepřevrátila, ale neustále jsem si vylehávala na pádlo a vyrovnávala stabilitu, abych z lodi nevypadla.“

Jak Anežka svou techniku za tu dobu vylepšila?
Dostál: „Jasně, že jsou tam v technice rezervy, ale udělala velký pokrok. A myslím, že se to odráží nejenom v trénincích, ale i trochu v závodech. Zdá se, že na tom mám taky trochu zásluhu. (úsměv) Ale o to mi nejde, jde o to jí pomáhat, aby ji to bavilo. Pomáhá jí i můj bývalý parťák Pavel Davídek, který se jako fyzioterapeut několikrát do týdne Anežce věnuje a pracují na zlepšení ramenního pletence.“

Anežko, jak vám bylo, když jste po rychlém přechodu k rychlostní kanoistice najednou závodila na velkých mezinárodních soutěžích?
Paloudová: „Tam jsem přijela a úplně jsem si nebyla jistá, jestli tam mám nebo nemám co dělat. Ale věděla jsem, že fakt, že se tam nacházím, je něco obrovskýho, co se může a nemusí opakovat. A chtěla jsem si to užít. Od začátku jsem tam přišla s tím, že si ten moment chci co nejvíc vychutnat. Veškeré přehlcení pozitivní energií jsem musela nějak vyventilovat. Takže já přijedu na závodiště, kde jsou lidi nervózní, že mají závodit, a já skáču, pískám a usmívám se na lidi okolo, protože jsem strašně nadšená, že jsem na závodech a že jdeme soutěžit.“

Takže nervozita na vás vůbec neútočí?
Paloudová: „Myslím, že tenhle pocit nemám přirozeně. Je to podpořené závodem na mistrovství světa ve sjezdu, kde jsem v šestnácti letech závodila ve Vídni. Tam se z republiky nominovaly čtyři holky, já jako čtvrtá, málem jsem tam nebyla. Holky se mnou ani netrénovaly, protože jsem byla tak zoufalá, že nikdo nepočítal s tím, že bych v družstvu vůbec mohla být. Najednou jsem byla ve finále a říkala jsem si: Jsem ve finále, je to super!“

Co se dělo dál?
Paloudová: „Ještě přijela spousta českých fanoušků, měli jsme obrovskou podporu, bylo hezky, léto, konec školního roku. Já jsem byla šestnáctiletý puberťák, takže jsem to nevnímala, že jsem na vrcholovém závodě. Spíš jsem cítila, že začínají prázdniny, že je hezky, že hrají dobrý písničky. Před finále jsem si zpívala a na start jsem šla s klidnou hlavou. Vystartovala jsem a odjela jsem závod suverénně, bez chyby. Nakonec mě předjela jen největší favoritka a já jsem z MS odjížděla se stříbrnou medailí. Hodně často mi potom trenér říkal: Vzpomeň si na Vídeň. Myslím, že tenhle pocit předstartovní extáze částečně vnímám a částečně ho mám naučený.“

Hraje ve vašem pozitivním nastavení roli také nepříjemná zkušenost s boreliózou, kvůli níž vám podle doktorů hrozil konec se sportem?
Paloudová: „Jo, stojí to za tím hodně. Nerada o tom mluvím, ale dobře. Ve chvíli, kdy jsem byla nemocná, mi hrozilo, že už sportovat nebudu. Když jsem měla možnost se do sportu vrátit, strašně jsem se na to těšila. Že budu moct sportovat, a byla jsem připravená na to, že asi nebudu sportovat tak úspěšně jako do té doby. Přijela jsem na závody a řekla jsem si: Nesmíš být tak soutěživá, pojď, užij si, že pádluješ. A to je určitě to, proč jsem vždycky ráda, že můžu závodit.“

Je zjevné, že povahově si sedíte, sdílíte i stejný smysl pro humor?
Paloudová: „Pro naše okolí si bohužel myslím, že ano.“ (smích)

Dostál: „Je pravda, že se hodně často chytáme za slova. Děláme si legraci, kterou někdo nemusí chápat, ale je dobré, že to chápeme my dva. To říká tvoje ségra Kája, ne? Že jsme se fakt hledali…“

Jak jste se potkali?
Dostál: „Poprvé na nějakých závodech, to si moc nepamatuju. Pak jsme se kamarádili, Áňa si stěžovala na techniku, tak jsem jí nějaké věci vysvětlil. Pak jsme se ještě kamarádili docela dlouho a pak to přerostlo v něco jiného. Zjistili jsme, že nás spolu baví trávit čas, že jsme podobně založení. Já jsem si uvědomil, že to není jenom o věku, že když je jí dvaadvacet, že sice malý pískle je, ale ne zas takový… A pak jsme to letos na jaře dali dohromady.“

Jaká věc vás na Pepovi baví?
Paloudová: „To si Pepa rád poslechne. Často se mě ptá: Co se ti na mně líbí? A já mu na tu otázku nejsem schopná dát odpověď. Pepa je strašně komplexní osobnost. A já mám strach, že mu nedokážu dát takovou odpověď, kterou bych sama chtěla zformulovat. Já bych vypíchla jednu věc, ale kdyby byl Pepa jenom ta jedna věc, tak mě vlastně nepřitahuje. Mně se vlastně líbí, jak je Pepa nezaškatulkovatelný.“

Dostál: „Hm… Zajímavý… Takže si vlastně chtěla říct, že jsem trochu magor.“

Paloudová (usmívá se): „Jo…“

Skoro jsem zdechnul a bronzově povstal, říká Dostál. Šlouf o risku

Rychlostní kanoistika na LOH 2021Ondřej Němec9. srpna 202110:52

Fuksa stříbrný na MS! V cíli vypadl z lodě. Čtyřkajak má bronz

KanoistikaČTK18. září 202113:45