Když vystoupili v Praze z letadla, byla na nich znát únava, ale i spokojenost z návratu. Hry v Tokiu byly pro Josefa Dostála a Radka Šloufa pořádnou zkouškou. Bronzová medaile, kterou pro českou rychlostní kanoistiku vybojovali, je tak pro ně o to cennější. „Myslím, že nejpovedenějším závodem byl právě tento na deblu,“ řekl dokonce dvoumetrový kajakář, když přemítal nad čtyřmi olympijskými medailemi, jež má ve své sbírce.
Měsíc v Japonsku nebyl nic pro slabé povahy, shodují parťáci z kajaku Josef Dostál a Radek Šlouf. Prvně jmenovaný chtěl medaili ze samostatné disciplíny, ale ve chvíli, kdy začal foukat vítr do zad, byly kostky vrženy v jeho neprospěch. Do závodu dal přitom vše, takže po projetí finálovými bójkami málem zkolaboval. I na to oba zavzpomínali po příletu do Prahy.
Konečně doma. Jste rádi, že už jste zpátky v Česku?
Šlouf: „Rozhodně jsem rád, že si konečně budu moct užít lidi, co mě přijeli přivítat, to znamená rodinu a nejbližší přátele. Protože jsme byli vlastně měsíc pryč a byl to skutečně dlouhý měsíc.“
Dostál: „Mně se tedy tady v Česku líbí moc, jsem rád, že se nepeču ve vlastní šťávě, protože tady je krásných dvacet dva stupňů. V Tokiu bylo opravdu hrozné vedro. Cesta byla skutečně dlouhá. Říkal jsem si, že se těším, až pojedu někam na dovolenou. Ale vypadá to, že dovolená bude jenom tady po Česku, protože mě cestování fakt vysiluje a teď ani moc nebaví.“
Josefe, vy jste po závodu na singlkajaku nebyl úplně spokojený a byl jste celkem kritický k Tokiu samotnému. Změnilo se to úspěchem na deblkajaku?
Dostál: „Vyjádřím se k tomu trochu víc, potřeboval bych totiž něco objasnit. Vrátím se k singlovému závodu, byl regulérní, všichni měli stejné podmínky. Spousta lidí se mě ale ptala, proč mi nesedí vítr do zad, o kterém jsem po závodě mluvil, ale jiným klukům vyhovuje. Když postavíte na vodu kostku polystyrenu a stejnou kostku ze dřeva a bude foukat vítr, tak tu polystyrenovou to odfoukne mnohem rychleji. A tohle přirovnání platí i v mém případě, když vážím sto deset kilo a soupeři kolem sedmdesáti osmdesáti. Vítr do zad mi prostě nesvědčil. A je pravdou, že po deblkajaku, kde jsme předvedli opravdu bezvadný výkon, jsem trochu vzal Tokio na milost. Ale rozhodně nepatří mezi má oblíbená
A jak to bylo s poškozeným pádlem. Věděl jste, Radku, že se může zlomit?
Šlouf: „Takhle jsem to v hlavě vůbec neměl, že by se to mohlo stát. Nějaké riziko tam bylo. Ale jelikož jsem si toho všiml, tak jsem pádlo hned začal kontrolovat, bral za něj, zkoušel, jestli v něm není pružnost... Ale bylo stále hrozně tvrdé. Materiál je karbon-kevlar, takže jsem si byl celkem jistý, že se nezlomí. Nicméně kdybych si myslel, že se může poškodit, vzal bych si náhradní.“
Dostál: „My jsme s Radkem takoví konzervativci, že máme pádlo třeba deset let a neměníme ho. Respektive vždycky měníme jen poškozené komponenty. Pro nás by jízda s jiným pádlem znamenala dost velký průšvih. Člověk to nemá osahané, chycené, takže chápu Radkův risk, buď vše, nebo nic.“
Jak budete na Hry v Tokiu vzpomínat? Jaké byly hlavní zážitky, případně ponaučení?
Dostál: „Jsem ve výsledku spokojený, protože jsem byl připravený, jak nejlépe jsem mohl být. Že se to nepovedlo, to se prostě stalo. A vzpomínky budou takové, že jsem tam málem zdechnul, ale pak povstal bronzově. Když to řeknu odlehčeně.“
Šlouf: „Já nebudu mluvit jen o Tokiu, ale o celém měsíčním výletu do Japonska. Pro mě je ponaučení v tom, jak jsem byl hrozně unavený během soustředění, těžce jsem se adaptoval, i trénink byl na začátku těžký. Nebyl jsem se sebou spokojený, a kvůli tomu jsem šířil negativní atmosféru i kolem sebe, protože mi to nejde oddělit. Je pro mě ponaučením, abych se příště snažil neotravovat život těm ostatním, když se zrovna necítím dobře.“
(Dostál se rozesměje)
Nemohl jsem v tom Radka nechat
Josefe, bylo pro vás hodně těžké se pomysleně odstřihnout od toho, co se stalo na singlkajaku před závodem na deblu?
Dostál: „Člověk o sobě určitě pochybuje, když má nějaký sen, který se mu nepovede. Pak pochybuje nad tím, jestli na to má, nebo nemá. Věděl jsem, že jsme v tom s Radkem spolu a cítil odpovědnost, že ho v tom nemůžu nechat, tak jsem do toho naskočil. A musím prozradit, že jsem si o tom psal i se Zdeňkem Haníkem, se kterým jsem předtím poslouchal nějaký podcast a docela jsem si uvědomil, že má v některých věcech pravdu. Pěkně mě namotivoval. za to mu patří dík.“
Radku, věřil jste, že budete úspěšní ve společném závodě poté, co se stalo Josefovi na závodech jednotlivců?
Šlouf: „Když Pepa dojížděl závod, tak jsem byl v prosklené odpočinkové místnosti a viděl přímo na cílový dojezd, takže jsem viděl vše. Pepy mi bylo líto. Ale věděl jsem, že s tím nemůžu nic udělat. Bylo mi jasné, že mám odpoledne trénink a potřebuji se rozjet na další den. Nicméně nepochyboval jsem, že by Pepa nebyl na druhý den připravený, protože spolu jezdíme tři roky a celou dobu to propojuje se singlem a má větší silové vypětí než já. Kdo jiný by to měl zvládnout, než takový závoďák, jako je Pepa? V to jsem věřil.“
Máte už čtyři olympijské medaile. Která je pro vás ta nejcennější, nejsladší, nejnáročnější…?
Dostál: „Určitě nejcennější, nejhodnotnější je ze singlu, ta je stříbrná. A pak tam jsou tři bronzové, každá má úplně jinou váhu. Ta z Londýna (za čtyřkajak), když mi bylo devatenáct let, byla vlastně první medailí pro rychlostní kanoistiku na kajaku, to bylo neuvěřitelné. V Riu byl pak kumšt to zopakovat. I když tam poslední závod nebyl tak náročný, jako teď v Tokiu na deblu. A myslím, že nejpovedenějším závodem byl právě tento na deblu.“
Co máte v plánu pro zbytek sezony?
Dostál: „Ordinuji si teď volno, takže budu chodit na ryby. Hodlám chodit i na tréninky kajakářů, takže když bude chtít někdo pomoct s technikou, tak se tam rád ochomýtnu, ale na vodě už závodit nebudu.“
Šlouf: „Můj program je takový, že jsem se po konzultaci s trenérem rozhodl, že se tento týden budu udržovat trochu v tréninku, půjdu párkrát na vodu a o víkendu budu mít v Račicích testování, chtěl bych být totiž členem čtyřkajaku pro mistrovství světa, které je v polovině září. A od testování, které je v sobotu a v neděli, se bude odvíjet program do konce roku.“
Očima kouče: V Tokiu to bylo atypické
|
„Máme medaili, což je super. Chtěli jsme dvě, aby ji měl i Pepa na singlu, tentokrát se to nepovedlo. Ale nechci říct, že by páté místo bylo špatné. To určitě ne, snažil se, co mohl. S podmínkami bojoval, co se dalo. V tu chvíli to prostě víc nešlo. A na deblu předvedli kluci perfektní výkon. Takže celkové hodnocení je určitě výborný. Olympijská medaile je vždycky cenná, je strašně těžké ji získat. V Tokiu pro nás byl hodně atypický samotný program závodů. Nejsme zvyklí absolvovat semifinále a finále v jeden den. Myslím, že se to zkoušelo asi před třemi roky v Portugalsku, ale od té doby nikde. V tom to bylo strašně těžké a pak bylo velmi náročné vedro. Kluci se přehřívali, museli se chladit a navíc ten vítr do zad.“ Karel Leština, trenér Josefa Dostála a Radka Šloufa |
Témata:
deblkanoe, kanoistika, olympijské hry, sport, rychlostní kanoistika, deblkajak, Letní olympijské hry, Josef Dostál, Radek Šlouf, LOH Tokio 2020, Letní olympijské hry 2020, LOH Tokio 2021, Sport na Heureka.cz
Související články
