Jen jediný český plavec se může pochlubit tím, že dokázal překonat světový rekord. Vítězslavu Svozilovi je dnes 87 let a v seriálu pro Nadaci Tipsport ve spolupráci s Post Bellum zavzpomínal na nelehkou cestu, která k tomuto mimořádnému počinu v roce 1957 vedla. „Rekord jsem udělal nejen pro sebe, ale i pro lidi, kteří mi fandili, a navzdory těm, co mi nepřáli. Ale hlavně byl pro tatínka. V tu dobu jako politický vězeň už víc než šest let kutal uran v Jáchymově."
„Narodil jsem se v roce 1933 v Olomouci a do dvaceti let žil v Náměšti na Hané. Měl jsem dva starší bratry a sestru, maminka byla vynikající švadlena, tatínek se živil pomocnými pracemi. Po válce začal pracovat v hospodářském družstvu a z dnešního pohledu měl manažerskou funkci.
Obstarával sedlákům mlátičky, sekací stroje, dobytek, obilí. Oni mu řekli, co potřebují, a on to zajistil. Měl hodně známých, byl nadšený sportovec, sokol. Za války náš život nebyl pestrý, ale když skončila, začalo být vše jiné. Činnost Sokola byla obnovena, při cvičení jsme zažívali nádherné chvíle. V roce 1948 jsem se dostal až do Prahy na Všesokolský slet, to byl pro mě velký zážitek. V Sokole jsem dostal základy a začal mít rád sport.
Padesát dorostenek
Měl jsem v životě hodně štěstí. Jednou ze šťastných náhod bylo to, že u nás v Náměšti byl v roce 1948 postaven nádherný venkovní plavecký bazén. Všimlo si ho plavecké ústředí v Praze, když hledalo místo vhodné pro soustředění reprezentačních dorostenek.
To byla pohroma. Představte si, že najednou přes vesnici pochodovalo přes padesát děvčat. Chodili jsme je okukovat, když trénovaly. Mně to nedalo, tak jsem šel jednou ráno na ten bazén, když tam nikdo nebyl.
Říkal jsem si, že taky umím plavat, tak to tam zkusím. Poplaval jsem si. Na rohu stál nějaký muž, držel se za hlavu a říkal, ať jdu k němu. Pak řekl, že takový talent neviděl, že jsem plavecká naděje. A dal mě do družstva trénovat s těmi děvčaty.
Když jsem chodil na gymnázium v Olomouci, dostal jsem se mezi tamní nejlepší plavce. Měli jsme krásné koupaliště, bezvadné tréninky. Začali mě posílat na propagační závody v různých okolních vesnicích, ve kterých měli bazény.
V roce 1950 jsem se dostal na první mistrovství republiky. Bylo v Českých Budějovicích. Sjely se tam stovky plavců z celého Československa. Třepaly se mi nervozitou nožičky, ale skončil jsem do desátého místa, tak jsem byl spokojený.
Pak se v Olomouci na vojně objevil trenér Kopřiva, expert přes plavání, a začal mě tvrdě trénovat.
Šestnáct let za velezradu
Zatímco mně se dařilo, doma jsme prožívali špatné období. Tatínek měl kamarády, se kterými asi říkal něco proti režimu. Nevím, o co přesně šlo, ale komunistům nebyl pohodlný, protože byl sokol a přátelil se se sedláky. My jsme ale doma nic nevěděli.
No, a jednou tatínek nepřišel domů. Jeden den, druhý, třetí, čtvrtý. Pak jsme se dozvěděli, že byl zatčen. Pochopitelně, že jsme začali zjišťovat, co se stalo, ale nic jsme se nedozvěděli. Jen to, že je ve vazbě. My ani pořádně nevěděli, co to vazba je.
V roce 1951 přijel jeho přidělený obhájce a řekl nám, že v Olomouci bude proces. Jel jsem tam s maminkou. Tatínek se ani neohlížel, nehledal nás, vypadal jako nepřítomný. Proces byl trapný. Výsledkem bylo šestnáct let těžkého žaláře za velezradu a šíření poplašných zpráv.
Maminka pořád říkala, že to není možné, že je to nějaký omyl a že tatínek brzy přijede domů. Nepřijel. Jako rodina jsme pak strádali. Maminka se živila šitím, dobří lidé nám dávali i jídlo. Ve škole bylo na některých profesorech vidět, že se mnou soucítí.
Já jsem se o nic nestaral, zajímala mě jen škola, plavání, a navíc jsem měl doma hodně práce. Musel jsem dělat to, o co se dříve staral otec, například bylo třeba obstarat dříví a tak. Trenéři mě podporovali a utěšovali. Já jsem se v té době fantasticky zlepšil.
Získal jsem totiž brigádu v cihelně, kde jsem od pěti ráno plnil pec cihlami. Každý je bral po dvou, já po třech, po čtyřech. Bylo to ohromné cvičení. Když dnes vidím všechna ta různá fitcentra, říkám si, že to tehdy byla lepší posilovna.
Nechtěli mě pouštět ven
Když jsem pak přijel na přebory, nikdo nevěřil výkonu, kterého jsem dosáhl. Nejlepšího olomouckého plavce jsem porazil o šest vteřin. Další rok se mi dařilo stejně. Těžká práce mi ohromně pomohla.
Na mistrovství republiky v Bratislavě jsem skončil druhý, další rok jsem mistrovství ve Zlíně suverénně vyhrál. V roce 1953 jsem měl maturovat, ale nepřipustili mě. Bylo jasné, že důvodem je zavřený otec, ale oficiálně mi to nikdo neřekl. Trenér řekl, že se musím na vojně dostat do ústředního klubu armády v Praze. Počítal jsem s tím, ale nakonec mě poslali k útvaru do Berouna.
Dlouho jsem se do vody vůbec nedostal, pak mi umožnili v armádním plaveckém klubu trénovat. Byly armádní přebory a já porazil všechny členy klubu. Dostal jsem povýšení a odznak vzorného vojáka. Ostatní jezdili na mezinárodní závody, ale mě do ciziny nepouštěli. Jednou za mnou přišel důstojník, my jim říkali kontráši.
Pohostil mě, popovídali jsme si. Řekl, že pojedu do Mnichova, ale jestli ho zklamu, nepomůžu tím tatínkovi ani rodině. Zkrátka otevřel mi cestu ven, ale stejně jsem nikdy do poslední chvíle nevěděl, jestli mi cestu povolí.
Jednou jsem měl letět do Holandska. Čekali jsme na letišti tři plavci a trenér. Přijel úředník z ČSTV a přivezl nám pasy. Já viděl, že vytahuje z aktovky jen tři. A nikam jsem nejel. Tehdy jsem byl hodně zklamaný, naštvaný. Chodil jsem a kouřil jednu cigaretu za druhou, přestože mi vůbec nechutnaly.
Rekord padl v Piešťanech
V té době jsem už dosahoval takových výkonů, že jsem obě moje disciplíny zaplaval pod světový rekord na krátkém pětadvacetimetrovém bazénu. Moji zastánci z ústředního plaveckého výboru rozhodli, že se pokusím světový rekord oficiálně překonat a že z toho udělají politickou akci. Ohlásilo se, že to udělám na svátek práce v Piešťanech, kde byl v tu dobu v provozu jediný padesátimetrový otevřený bazén s termální vodou.
1. května 1957 se tam sjela spousta lidí. Nedovedete si představit, jaká v tom roce byla zima. Vítr, déšť se sněhem. Diváci byli zachumlaní v kabátech, měli čepice, šály. Na mě hodili koupací plášť, přiběhl jsem k bazénu, stoupl si na blok.
Bylo to hrozné, ale věděl jsem, že to musím udělat, navzdory těm, kteří mi nepřáli. A hlavně kvůli tatínkovi. Skočil jsem do vody. Prvních padesát metrů se plavalo dobře, ale pak přece jen přišla zima.
Bylo to tvrdé, ale pořád jsem si říkal, že musím. Pak jsem dohmátl. Světový rekord. V kriminálu prý z toho byl poprask, lidé tam tatínkovi předávali výstřižky z novin. Sám jsem se s tatínkem uviděl až za rok. Ani se mi o těch návštěvách nechce mluvit. Smutné to bylo.
Stále pod dozorem
V Brně byla zřízena při domě armády plavecká škola. Dostal jsem tam práci jako tajemník tělovýchovné jednoty a měl jsem možnost dál trénovat. Trenér zařídil, že jsem si mohl za rok dodělat maturitu, a pak jsem se dostal na Fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze. Než jsem nastoupil, přemluvili mě kolegové ke studiu v Bratislavě. Udělali mi tam výborné podmínky k tréninku, tak jsem nakonec vystudoval tělesnou výchovu a biologii tam.
Poté jsem nastoupil jako kantor na Vysokou školu zemědělskou v Brně. Mezitím jsem se pořád setkával s problémy kvůli tomu, že tatínek byl ve vězení. Připravoval jsem se na olympiádu v Melbourne. Měl jsem formu, těsně předtím jsem porazil bývalého světového německého rekordmana. Ale přišlo nařízení, že Svozil nepojede.
Na další olympiádu v Římě jsem se už dostal. Jeden funkcionář vodního póla, velká prokurátorská šarže, mi naznačil, že může dostat ven tatínka, který v té době seděl v Leopoldově. A otec se pak skutečně vrátil domů. Pracoval potom na polích a jako zedník. Já za něj ještě roky platil třicet tři korun měsíčně za to, že nějakou dobu při věznění musel být v nemocnici.
Plavání je můj lék
V roce 1966 jsem dostal příležitost pracovat jako tělocvikář v Tunisu a pomáhat tamním plavcům. Byl jsem tam dva roky, jen v létě 1968 jsem byl doma, zrovna když nás obsadili Rusové. Měl jsem letenku zpět do Tunisu, ale lety byly zrušeny a všude byly obrovské zmatky. Musel jsem si jet vyřídit novou letenku na aerolinky do Vídně.
Tam jsem se potkával s Čechy, kteří právě utíkali z vlasti. Všichni se divili, proč se z Vídně vracím. Mě už dřív několikrát napadlo emigrovat, ale trenér mně řekl: Co jsi? Nic. Ani jazyk pořádně neumíš. Co bys tam dělal? A měl pravdu. Měl jsem ženu, dva kluky a chtěl jsem se jim věnovat.
Náplní mého života se stala chalupa, kterou jsme si pořídili na Drahanské vrchovině. Z polorozbořeniska jsem vybudoval trvalé bydlení se vším komfortem. Žena tam vytvořila nádhernou zahradu. Takže jsem pak už stále dřel jen na chalupě. Prožil jsem pak i několik těžších období.
Celý život jsem byl fit, ale pak se zdraví začalo kazit. Zápasil jsem s rakovinou, měl jsem těžký zápal plic, prodělal mozkovou příhodu. Plavat jsem samozřejmě nepřestal. Na katedře tělesné výchovy jsem měl na starosti plavecký výcvik vysokoškoláků. V Brně jsem založil i vysokoškolský plavecký klub, který dodnes velmi dobře funguje. I teď se snažím plavat čtyřikrát až pětkrát týdně.
Je to můj největší koníček a můj lékař říká: ‚Je to tvůj lék.‘ Máme perfektní plavecký veteránský klub. Jeden z nás má 96 let. Máme tam plavkyni, která má 93. Když jde z šatny, pokaždé myslíme, že nedojde. Ale ona si pak stoupne na blok, skočí a plave kraula. Máme tam i mladé lidi, čtyřicátníky. Tak doufám, že mi zdraví umožní plavat ještě hodně dlouho.“
VÍTĚZSLAV SVOZILVĚK: 87 (9. dubna 1933) PROFESE: bývalý plavec, světový rekordman KARIÉRA: jediný československý plavec, který dosáhl světového rekordu, v roce 1957 ve venkovním bazénu v Piešťanech na trati 100 m prsa vylepšil historický čas na 1:12,7. Je několikanásobným mistrem Československa a několikanásobným mistrem Evropy i světa v kategorii veteránů. Reprezentoval na OH v Římě (1960). Za komunismu měl problémy, protože otec byl jako politický vězeň v 50. letech odsouzen na 16 roků do vězení. Často nesměl reprezentovat v zahraničí. Se svým trenérem Jaroslavem Kopřivou sestavil systém plaveckých tabulek určených pro měření výkonnosti v závislosti na věku plavce. Současné maximum na Svozilově rekordní trati drží od loňského MS britský plavec Adam Peaty (56,88), českým rekordmanem je Jiří Jedlička (1:01,46). |
Nadace Tipsport ve spolupráci s o. p. s. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se můžete seznamovat i v seriálu deníku Sport a iSport.cz.
