PŘÍMO Z BUDAPEŠTI | Tělo plavkyně Kristýny Horské bylo na mistrovství světa necelé dva měsíce po operaci srdce připraveno. Ale hlava si ještě pořád zvyká. Ukázalo se to v semifinále prsařské dvoustovky. Horská ucítila těsně před závodem bušení srdce a otřáslo to její sebedůvěrou. Na start nastoupila, ale... „Za celý závod jsem nedokázala myslet na nic jiného, než abych doplavala, protože jsem se strašně bála,“ líčila.
Od lékařů měla ujištění, že se nic nemůže stát. Jenže zkuste si dva měsíce po operaci srdce sedět před semifinále mistrovství světa ve svolavatelně a najednou cítit v prsou: „Buch! Buch! Buch!“ Kristýna Horská si prožila perné chvilky. Ale do boje šla a kvalitním časem 2:27,87 minuty vybojovala patnácté místo. „Trochu mě to zaskočilo. Prostě to přišlo, nepočítala jsem s tím. Zase se na to nechci vymlouvat, takže vůbec nevím, co k tomu mám říct…“ vyprávěla těsně po závodě.
Zkuste jen popsat, co jste prožila…
„V call roomu jsem prostě dostala takový divný pocit. Ani jsem nebyla nervozní, byla jsem v klidu. Z ničeho nic jsem slyšela, že srdce pracuje. Ne, že by to bylo špatně. Bylo mi to strašně nepříjemné, měla jsem takový divný tlak. Ne, že bych cítila, že mi buší srdce, ale takové rány. Snažila jsem se to před tím startem vypustit z hlavy, první padesátka byla dobrá. Jak jsem se snažila zrychlovat, strašně jsem si to uvědomovala. Strašně mě štve, že mně to ovlivnilo…“
Jak konkrétně?
„Měla jsem z toho prostě nervy. Ne, že bych se bála, že se mi něco stane, ale bylo to nepříjemné. Najednou to tělo bylo ve strašně nekomfortní zóně. V tu chvíli jsem vůbec nedokázala myslet na to, na co mám myslet v závodě, myslela jsem jenom na to, abych se uklidnila.“
Od doktorů jste přitom měla ujištění, že fyzicky se vám nemůže nic stát. Člověk ale chápe, že se vám neudělalo dobře psychicky…
„Neudělalo mi to vůbec dobře, bylo mi fakt špatně. Vždycky, když jsem to ucítila, říkala jsem si: Musím se uklidnit! Nějak jsem tu hlavu prostě nezvládla. Mrzí mě to, na druhou stranu jsem si to teď vyzkoušela. Musím na tom pracovat, že to může přijít a musím se s tím teď naučit pracovat dál.“
Věděla jste od doktorů dopředu, že se něco takového může stát?
„Neříkali mi to, ale věděli jsme, že s tou hlavou to bude složité. Já jsem si myslela, že už jsem to přešla. Já jsem si za poslední dobu opravdu nevzpomněla, že jsem na té operaci byla. Ale teď mi to hrozně vlezlo do hlavy, bylo mi to nepříjemné a jsem z toho zaskočená. Ještě ke všemu vím, že jsem měla na to plavat rychle, o to mě to štve víc.“
Na druhou stranu, jak si teď ceníte, že jste i tak krátce po operaci na šampionát jela a dostala se do semifinále?
„Je fakt, že bylo na mě se na to buď vyprdnout a nejet sem, nebo to zkusit. Já jsem strašně ráda, že se mi podařilo kvalifikovat do semifinále. Vím, že časy byly trochu lehčí než třeba na olympiádě. Ale já beru jako odměnu, že tady jsem, že jsem se přes to všechno do semifinále dostala. Jsem zdravá. A prostě to jednou přijít muselo. Tak možná lepší teď, než později.“
Není to tak, že jste tuhle zkušenost potřebovala prožít?
„Jo, určitě jo. Na jednu stranu je možná dobře, že se mi to stalo, vyzkoušela jsem si tu situaci a vím, že to prostě může přijít. Asi to chvilku bude trvat, než se tělo a hlava dá dohromady. Přece jenom, ten návrat byl strašně rychlý, za což jsem hrozně ráda. Ale psychicky to náročné bylo. Mrzí mě, že to přišlo tady. Ale vyzkoušela jsem si to a na mistrovství Evropy mě to snad nezaskočí.“
Jak budete postupovat dál?
„Určitě na tom budu pracovat s psychologem. Myslím si, že asi nebude od věci, abych se naučila nějaká dechová cvičení, která mě hodí zpátky do pohody. Neříkám, že mi to bušení zastaví, ale spíš, abych se od toho psychicky odpoutala, aby to ve mně nevyvolávalo tyhle pocity.“
