Veslař Janoušek: OH v Římě na jezeře. Do Londýna jel embéčkem, nevěděl nic

Narodil jsem se dva roky před válkou v Praze. Bydleli jsme v Kateřinské ulici, pak v Legerově, než z ní udělali magistrálu. Pamatuju si ji jako krásnou, tichou ulici, na které jsme si jako kluci hráli. Byla to pěkná, bezstarostná léta. Během války se rodina odstěhovala na dva roky do Zvole, rodiče si říkali, že tam bude bezpečněji.

Táta měl malou čalounickou dílnu. V pětačtyřicátém bojoval na barikádách a byl těžce zraněn. Utržil dvojnásobný průstřel břicha, na to se tehdy běžně umíralo. Měl štěstí, nakonec přežil, ale už měl navždy zdravotní potíže. Vrátili jsme se pak s mámou do Prahy, tatínek dál pracoval ve své dílničce. Přišel rok 1948. To, že táta bojoval při osvobození, mu asi pomohlo v tom, že mu dílnu dlouho neznárodnili, i když pořád byl nějaký nátlak, aby se své živnosti vzdal. Vydržel dost dlouho, ale nakonec se dílna stejně stala součástí družstva a musel pracovat pro ně.

Veslovali jsme před parníkem

Jako malý kluk jsem byl ve skautu. Když byl po osmačtyřicátém zakázán, tak se udělal juniorský oddíl pražského jachtařského klubu, do něj se přestěhovali vodní skauti a vytvořil se dorostenecký oddíl spadající pod Slavoj Vyšehrad. To byl takový chytrý únik. A protože Slavoj měl veslařský oddíl, já jsem se tímto způsobem dostal k veslování. Kamarádi říkali, že být veslařem je lepší než být v jachtařském klubu, protože v něm se nic neděje a pořád se jen čeká, až bude foukat. Tvrdili, že veslování je lepší způsob, jak si zatrénovat, uplatnit se fyzicky. Tak jsem to zkusil.

Dostal jsem se do veslařského klubu, ve kterém byla výborná parta. Měl jsem štěstí. Sportovní výkon vyžaduje disciplínu a motivaci, přičemž motivace se mění podle doby, ve které žijete. V té době byla hlavní motivací dobrá parta, kamarádi, schopný trenér. To tam bylo a díky tomu tam vznikl základ k národnímu mužstvu.

Vždycky jsem