I LOVE C2. A k tomu i slzy. To měli na tvářích namalované deblkanoisté při semifinále na mistrovství světa ve Francii. Proč? V červnu totiž Mezinárodní olympijský výbor potvrdil to, čeho se obávali. Jejich disciplína byla vyškrtnuta z olympijského programu. V důsledku toho už mnohé země své deblíře nepodporují a hrozí tak zánik této tradiční součásti vodního slalomu.
Do cíle dorazila poslední, osmnáctá deblkanoe. I ti, kteří už byli z vody venku, opět nasedli a dopluli do prostoru cíle, kde se všichni seřadili vedle sebe a zatleskali si. „Poklonili jsme se sami sobě za to, čím jsme si za ta léta prošli,“ vysvětloval Ondřej Karlovský, který na deblu jezdí společně s Jakubem Jáněm.
Byla to labutí píseň. Všichni byli přesvědčení, že v tak hojném počtu se potkali na velké akci naposledy. A vývoj posledních několika měsíců tomu nasvědčuje. V červnu MOV definitivně zlomil nad touto disciplínou hůl, místo deblířů budou v Tokiu 2020 o medaile poprvé bojovat singlkanoistky.
Jakmile byl fakt, o kterém se mluvilo už dlouhou dobu, definitivní, některé státy okamžitě přestaly nově neolympijské debly podporovat. Při Světovém poháru v Troji už tak chyběli třeba Poláci, kteří bývali hodně silní.
„Tohle je takové naše hnutí za to, aby ta kategorie žila nějakým způsobem dál, aby se v ní dál závodilo a nezanikla. Vypadá to s námi teď trochu špatně. Svazy od deblířů upouštějí, spousta lidí z jiných zemí si to tady hradila sama. Takže tohle byl nejspíš poslední závod, kdy jsme se sešli ještě v rozumném počtu,“ zalitoval Jáně.
Šampionát v Brazílii nepomůže
Proč jsou závodníci i jejich trenéři tak skeptičtí? Vysvětlení je jednoduché. Příští mistrovství světa se totiž koná v Brazílii.
„Tato destinace nám moc nepomáhá. Na mistrovství Evropy v Troji podle mě proběhne všechno bez problémů. Ale Brazílie, i díky tomu, že není jisté, jestli se šampionát bude konat v Riu nebo ve Foz d´Iguacu, nahrává otázce: Proč by tam měli deblkanoisté jet? Je to daleko, je to drahé,“ vysvětlil trenér českých posádek a bronzový medailista z Pekingu 2008 na deblu Ondřej Štěpánek.
A tady se dostáváme do spirály problémů. Když deblíři nedostanou peníze, mnozí na MS nepoletí, a pokud jich tam bude málo (méně než šest zemí), nebude závod oficiální. A kategorie C2 se dostane do existenčních potíží.
Z českého pohledu by to byla velká škoda. Tři stříbra a dva bronzy, to je medailová bilance českých deblkanoistů na OH. Získali je Miroslav Šimek s Jiřím Rohanem, Marek Jiras s Tomášem Máderem a Jaroslav Volf s Ondřejem Štěpánkem. Posádka Jonáš Kašpar a Marek Šindler byla letos na MS v Pau čtvrtá.
Deblíři se ale nevzdávají a dávají o sobě a svých potížích hlasitě vědět. A mají i významného spojence. Hvězdný francouzský kanoista Tony Estanguet, který má být šéfem organizačního výboru olympijských her v Paříži 2024, se chce zasadit o to, aby se na „jeho“ olympiádu kategorie C2 vrátila. „Jenomže s vývojem, jaký to nabralo, to už asi ani nebude třeba, protože se už žádné C2 jezdit nebudou,“ poznamenal skepticky Šindler.
České posádky mají v tuto chvíli zajištěnou ještě příští sezonu, ve které pražská Troja hostí evropský šampionát. Ale co bude dál, to ani oni nevědí. Přejít do jiné kategorie a pak se případně vrátit k C2 není jednoduché.
„Někteří kluci hlavně z Polska zkoušeli přejít na C1, dva byli i docela úspěšní. My bychom to taky rádi zkusili, ale v Česku je teď taková úroveň, že jsme absolutně bez šance, navíc v našem věku,“ posteskl si sedmadvacetiletý Jáně.
Jak tedy vše dopadne, ukáže až čas. Deblíři ale dělají vše pro to, aby mohli dál jezdit to, co je baví.
