ZDENĚK HANÍK: Prohra je negativní dobro, je třeba ji vypít do dna | iSport.cz
30. října 2014 • 12:10

ZDENĚK HANÍK: Prohra je negativní dobro, je třeba ji vypít do dna

TOP VIDEA
Smutek i slzy... Kellnerová na Prague Playoffs závodit nebude. Představí se ale jako ambasadorka Smutek i slzy... Kellnerová na Prague Playoffs závodit nebude. Představí se ale jako ambasadorka
TOP momenty extraligy: Sparta už čtvrtá a rekordman Gulaš TOP momenty extraligy: Sparta už čtvrtá a rekordman Gulaš
VŠECHNA VIDEA ZDE

Svět sportu v neotřelých souvislostech. Přesně tohle najdete už od příštího vydání Sport Magazínu v nové rubrice Vysoká hra. Kdo ji bude hrát? Zdeněk Haník, předseda volejbalového svazu, ale hlavně originál s velkým přesahem a nadhledem. Předstartovní rozhovor budiž toho malým důkazem.



Byl kapitánem volejbalové reprezentace. Později ji jako trenér dovedl k 4. místu na evropském šampionátu v roce 2001. Coby kouč sdílel i lavičku rakouského národního týmu.

Dnes je prvním mužem českého volejbalu, zakladatelem Unie profesionálních trenérů při Českém olympijském výboru, organizátorem míčového sedmiboje osobností z různých sfér společenského života.

Navíc píše odborné publikace, fejetony, chodí do divadla a na koncerty především vážné hudby. Hraje na kytaru i na foukací harmoniku.
Zdeněk Haník je zkrátka renesanční člověk.

Vysoká hra Zdeňka Haníka

Tak proč s ním na stránkách Sport Magazínu nerozehrát Vysokou hru?
Najdete v ní Haníkovy originální sondy do nitra světa sportu a jeho zákonitostí. Otevře se před vámi jiný pohled na chemii týmu, magii kabiny či nástrahy trenérského řemesla.

„Taky bych byl rád, kdyby moje články napomáhaly kultivovat a povznášet trenérské prostředí. Abychom uměli vzájemně čelit argumentům protichůdných postojů a přitom si sebe navzájem vážit i přes rozdílnost názorů,“ předesílá Haník.

Kdekdo se bojí kritických připomínek, vy je naopak vyhledáváte. Proč?
„Vzpomínám si velmi matně na jeden rozhovor s Milošem Zemanem, kdy ještě nebyl prezidentem. Ani nedokážu říci, zda to cituji přesně, ale mluvil o tom, že vede svou dceru tak, aby uměla myslet v protikladech. To je základní krédo, které zastávám i já.“

Bývalý kouč reprezentace a současný šéf Českého volejbalového svazu Zdeněk HaníkFoto Michal Beránek SPORT
Co si pod tím představit?
„Třeba trenér musí zvažovat, jaký je úhel hráčského pohledu v kontrastu s trenérským nebo manažerským. Na druhé straně není v akademickém prostředí a musí se rychle rozhodovat, často na základě zkušeností nebo intuice. Čili hned máte příklad uvažování v protikladech: racionální rozum, nebo řekněme odbornost versus intuice nebo i selský rozum.“

Trenérská práce přesto bývá hodnocena černobíle. Výhra je všechno a prohra nic…
„Herci Ondrovi Vetchému jsem svého času řekl: Vy, herci, nikdy nezažijete prohru. Už tě někdy lidi po představení vypískali? Jistě ne. Jistou zpětnou vazbu snad ucítíte podle toho, jestli budete mít dvojnásobnou nebo pětinásobnou děkovačku. Ale trenér? Každou sobotu nebo neděli okamžitě ví, jak na tom je. Je to jedno z nejtěžších a nejrizikovějších povolání na světě. Zároveň ale krásné v tom, že člověka vychovává k duševní otužilosti. Můžete říkat, co chcete, ale když o víkendu prohrajete, ani sobě samému, ani navenek to neokecáte. Tímto jsou sportovci a trenéři více prověření životní realitou, a tudíž lépe připravení na život.“

Taky vědí, že z porážek rostou vítězství.
"Bolestná, ale očistná prohra je taková, při které jsem musel vydat maximum, a přesto jsem odešel poražen. Má pro život sportovce i trenéra zásadní význam. Prohra je negativní dobro. Je důležité prohru vypít do dna, protože jedině z ní se rodí energie pro následnou výhru. Jakmile se někdo snaží prohru relativizovat, zakládá si na problémy do budoucna.“

Mluví z vás vlastní zkušenost?
„Z vlastní zkušenosti vím, jak je výživné říct po porážce: prohrál jsem. Nikoliv mužstvo prohrálo, nebo prohráli jsme, ale prohrál jsem! Tohle jsem se snažil coby trenér říkat jako první někdy jenom pro sebe, jindy veřejně. A teprve potom jsem se začal zamýšlet, proč jsem prohrál. Nikdy mě nenapadlo, abych porážku házel na hráče, na rozhodčí nebo dokonce na nepřízeň osudu či smůlu. Prohra má stejný význam jako výhra. Přestože se prohře každý z nás vyhýbá.“

I vy jste se prohře vyhýbal. Nebo ne?
„Jednou jsem v Rakousku s družstvem Innsbrucku celou sezonu vyhrával. Nechtěl jsem připustit prohru a nakonec jsem kvůli tomu prohrál play off . Nenechal jsem družstvo, ani sebe samého, za celou sezonu jedinkrát projít katarzí prohry nebo krize. Poté přišla první prohra v play off a s ní i panika v mužstvu, jen proto, že jsme si neprošli přirozeným sebeočistným mechanismem v průběhu sezony. Tak jako v sobě nosíme zlo i dobro, tak v sobě nosíme i mechanismy prohry a výhry. Jedno bez druhého se neobejde.“

 Kdy si řeknete: Tohle je dobrý trenér?
"Je to o stromu a ovoci, takže trenéra poznáte podle jeho družstva. Teď jsem byl například na mistrovství světa ve volejbalu žen a viděl jsem dva perfektně zorganizované systémy družstev USA a Číny. Myslím, že oba týmy jsou svými trenéry dobře vedeny. Při zápase pozoruji zejména, ke komu trenér v tajmu mluví. Jestli k hvězdám, nebo k bezejmenným hrdinům. Protože hvězdy, jestliže nemá autoritu, nebo není 'jejich' trenérem, ho neposlouchají. Dívám se, jak jsou k němu hráči natočeni, když mluví. Sleduji, jestli panikaří, když nastane krizový stav. Jestli trenér kroutí hlavou, jestli má tendenci zbavovat se odpovědnosti a tak dále.“

Jak se vyvinula trenérská role? Alex Ferguson tvrdí, že hlavní trenér by měl především pozorovat.
„Já samozřejmě přesně nevím, jak to bylo myšleno, ale ne každý má schopnosti, aby byl pozorovatelem. I Ferguson, velká trenérská osobnost, k tomu jistě dospěl postupně. Až když už měl leccos odtrápené a odžité, mohl si dovolit část práce přenést na asistenty a být jen pozorovatelem. Protože všechno, co je protrpěné, už je pečlivě a trvale uložené v osobní databance. Dobré trenérské oko se buduje nejen sledováním, ale i životními zkušenostmi. A to trápení je nesmírně důležité, jelikož je doprovázeno emocí. Trenér musí mít i velké emocionální zkušenosti, nejen taktické. Potřebuje znát nejen hru, ale i život ze všech stran, a ten nevydává svá tajemství zadarmo. Není to jen věc trenérského mozku, ale i trenérské duše.“

José Mourinho používá v trenéřině herecké etudy. Patří to k trenérské výbavě?
„Ano. Učitelé a trenéři by se měli učit veřejnému vystupování. Oni jsou přeci rovněž herci na scéně. Když vedete předzápasovou poradu a jste u mančaftu vážený, tak to, co řeknete, je pro hráče svatá pravda té chvíle. Taková předzápasová porada již nemá sdělovat taktiku, ale především vyvolat emoci. Jak byste toho chtěl dosáhnout bez přesvědčivého projevu? Důležité je, jak formulujete věty, jaká volíte gesta, jak jste naléhavý. To všechno na hráče působí. Jako absolvent pedagogické fakulty ovšem vím, že ke správnému vystupování a rétorice nejsou trenéři ani učitelé dostatečně vedeni.“

Velká chyba?
„Je to základní atribut jejich práce. Na druhé straně je pravdou, že technická stránka projevu nenahradí charisma. Jedině charismatický učitel, který sehraje výborné představení, přesvědčí děti, že se naučí například dějepis nebo literaturu. Záleží na vnitřní přesvědčivosti. Trenér i učitel musí být zevnitř silný, přesvědčivý, náruživý a otevřený. Žáci nebo hráči mu musí uvěřit, že hoří pro věc. Když hoří trenér, od něho chytne plamenem i mančaft. Jde to i jinak, ale vždy je na prvním místě přesvědčivost. Rudolf Hrušinský nebo Jean Gabin hráli očima. Protože to šlo z nich zevnitř a byli přesvědčiví, ale to už je zas jiná písnička.“

Bývalý kouč reprezentace a současný šéf Českého volejbalového svazu Zdeněk HaníkFoto Michal Beránek (Sport)

Dotkl jste se otevřenosti. Ta se však v Česku příliš nenosí.
„Bohužel, taková je i moje zkušenost. Někteří trenéři mají zásadní ostych! Místo toho, aby byli kriticky otevření, jsou nekriticky zavření. Neumějí, nesnaží se pracovat s opozičními argumenty. Pro mě je argument oponenta výzvou. Buď ho vezmu jako odraz pro argumentaci, nebo ho akceptuji a přijmu, anebo ho po úvaze zamítnu, přičemž se pokusím formulovat proč. Když má někdo nějaký protinázor, úplně se zaraduju, protože se hraje s otevřenými kartami. Ale bohužel to bývá spíše výjimka. Většinou se protinázor přímo nedozvím, nebo se ho dozvím až někde bokem po nějaké době.“

Spousta trenérů nechce poskytovat informace konkurenci, neboť si chrání své know-how.
„Tomu se směju. Jaké know-how? Není co vyzradit! I rozhodnutí největších trenérských frajerů jsou dílem okamžiku, která zpravidla přicházejí po letech práce a jsou nepřenosná na jiné osoby. Špičkoví trenéři nejsou žádnými trvalými majiteli pravdy, někdy ani nejsou schopni přesně říct, jak dospěli k takovému či jinému řešení. Ta nejlepší trenérská rozhodnutí jsou záblesky chvíle, kdy se otevřou nebesa, a pak se zase zavřou a kouzlo je pryč. Takže rozhodnutí se vždycky dělají v určitých souvislostech a příště už platit nemusí, protože se změnily okolnosti a nově vzniklou situaci je nutné hodnotit jinak. Když se bavím se zahraničními trenérskými kolegy, nikdy mi nepřijde, že by někdo z nich chtěl mít nějaké tajnosti. Taky jaké?“

Když nic netajím, ukazuji světu, že jsem silný.
„Není to tak doslova, ale v zásadě s vámi souhlasím. Za uzavřeností se zpravidla skrývá strach. Ten, kdo si nevěří, potřebuje něco předstírat. Předstírá, že má tajemství. A to je podle mě mindrák. Normální sebevědomý člověk je přirozeně otevřený.“

 Žádné výjimky neberete?
"Řeknu to tak: čeští trenéři jsou šikovní, ale celé české prostředí je jaksi zdecimované, což trenéry táhne dolů. Trenér často není vnímán jako součást společenské elity. Život udělal ze sportu byznys, kterému vládnou majitelé klubů, generální manažeři, sportovní ředitelé, často dokonce hráčští agenti, nikoli však trenéři. A tak se v Unii profesionálních trenérů při Českém olympijském výboru snažíme o zvýšení prestiže trenérů. Nikoli jako nějaké odborové hnutí, ale spíš povznesením vážnosti trenérské práce.“

Neměli by si trenéři sami víc dupnout? Třeba říct: když nevládnu, nemusím tu být.
„Mohli by si dupnout, ale nezapomínejte také, že jde o jejich živobytí. Nedrží trumfy v ruce. Trenér a jeho rodina jsou zvyklí na nějaký životní standard, a když by jednoho dne měl trenér doma prohlásit, že je jeho příjem ohrožen, protože má na věc jiný názor než majitel, tak by to bylo velmi neprozíravé. Na druhé straně by mi ale hrozně vadilo, kdybych jako trenér neměl možnost rozhodovat.“

Ve fotbale to bývá docela běžné…
„Nechápu, jak může fotbalový trenér systematicky pracovat, když mu majitel v průběhu sezony prodá hráče. To je infarktová situace: má absolutní zodpovědnost za výsledky, ale nemá pravomoc alespoň nějaký dohodnutý čas pracovat koncepčně. Často se může jen modlit. Stále je pod tlakem, a nezřídka má životnost tři čtyři prohry za sebou. Jak potom může pracovat s nějakým alespoň střednědobým plánem? Ale nemá smysl plakat, to jsou pravidla vrcholového sportu. Speciálně fotbal, který je o několik pater výš než ostatní sporty, je především byznys. Až potom je sport. Já jsem to nevymyslel, ale akceptuji, že to jsou nepsaná pravidla vrcholového sportu. Kdo je nechce akceptovat, musí jít dělat klidnější práci.“

Českým kolektivním sportům poněkud ujel mezinárodní vlak. Jak ho dostihnout?
„Když se hledají odpovědi, je třeba začít od toho, že musíme mnohem víc pracovat. Banální, ale základní předpoklad. Když jsem teď viděl hrát Číňanky a Američanky na mistrovství světa, znovu jsem si uvědomil, že asi musí mít za sebou trénink, který by Češky zřejmě nevydržely. Žít vrcholovým sportem znamená například i jít dopoledne do posilovny a po odpoledním herním tréninku se dále věnovat s fyzioterapeutem vlastnímu tělu. Protože tělo je výrobní prostředek hráče. Ovšem hráči už tohle vnímají jako další trénink a vyhýbají se tomu, jelikož chtějí mít snadnější život. Ale vrcholový sportovec nemůže mít snadný život. A to nemluvím o tom, že když nevybuduje silné a odolné tělo, přicházejí zranění.“

Co vy na to?
„Permanentně zranění hráči mi strašně lezli na nervy. Když jsem trénoval, hráčům jsem opakoval: Pro mě je ZDRAVÍ herní činnost. Pokud byl hráč zraněný nebo nemocný, bral jsem to jako selhání této herní činnosti a oni věděli, že jsem z toho vytočený. Výsledek? Při práci v klubech jsem měl minimum zranění. V nároďáku je to ovšem složitější, poněvadž vám hráči nepatří a váš vliv na jejich život je podstatně menší. A je otázka, jestli je takový přístup ve fotbale vůbec možný, protože trenér v něm vlastně buď nevládne, nebo vládne omezeně.“

V zahraničí se však hráči o sebe starají. Wayne Rooney odchází z tréninků poslední, protože si pokaždé přidává.
„Tým je do jisté míry obrazem hvězd. Když jsou špatné, je špatné i mužstvo. Rozhoduje, jak jsou hvězdy mentálně nastavené. Pro mě byl správnou hvězdou Zidane. Takovým hráčům se klaním. Hrál s pokorou. Byl geniální hráč, zároveň týmový a strašně náruživý.“

Nepokazil si to u vás hlavičkou do italského stopera Materazziho, po níž viděl ve finále mistrovství světa 2006 kartu a oslabil tím mužstvo?
„Tehdy jsem nesouhlasil s hlasy, které ho odsuzovaly. Já Zidanovi v tom momentu úplně rozuměl. To bylo finále mistrovství světa, které takový plejer hraje ve stavu absolutní oddanosti hře na pokraji fanatismu. Zidanova schopnost ovládání přetekla, z nějakého důvodu ztratil nervy, udeřil hlavou protihráče do hrudi a byl vyloučen. Poškodil vlastní družstvo. Jeho čin byl hráčským selháním. Přesto jsem na něm neviděl nic nemorálního. Naopak, jeho čin byl důkazem, že je to jenom člověk.“

Takže byste si ho vzal do mužstva?
„Jako trenér jsem vždy podobné hráče toužil mít v družstvu. Často se pohoršujeme, že hráči nedali do hry srdce a celou svou osobnost. Zidane do hry srdce a celou svou osobnost dal. Hra hlavy a těla je u velkých hráčů vždy spojena s hrou srdce. A ten, kdo dává své srdce všanc ve jménu hry, již nedokáže s lékárnickým citem odvažovat, kde překračuje 'normální chování'. Navíc Zidane se nechoval zbaběle. Úder hlavou byl zepředu a nikdo z nás přesně neví, co bylo důvodem jeho činu. Bylo to lidské selhání, nikoliv nemorální čin.“

Co jsou pro vás nemorální činy ve sportu?
„Když se filmují penalty. Když se hráči teatrálně válejí po faulech na zemi. Když hráči prodávají zápas, v němž sami hrají a ještě si na to vsadí v sázkové kanceláři. Nemorální jsou úplatkářské aféry s rozhodčími. Ale Zidane nebyl nemorální! Mám hluboké pochopení pro jeho čin: jeho srdce tehdy přeteklo v dobrém i špatném a nepřekvapilo by mě, kdyby tloukl v šatně hlavou do zdi a trhal si dres, protože by v duchu litoval, že poškodil družstvo.“

Pro Suárezův kousanec na světovém šampionátu v Brazílii máte také pochopení?
„Nemám o tomhle případu bližší povědomost. Ale kdo tu hru hrál nebo kdo ji zblízka žil, tak ví něco o takzvaných stavech alfa, kdy vnímáte jen hru a nemůžete odvažovat dopady, protože jste naprosto pohlceni herním dějem. A my přece chceme, aby hráči byli do hry stoprocentně ponořeni. Kdo si během zápasu hlídá, jestli má na hlavě správně nagelovanou patku, ten mě jako hráč nebaví. Má v hlavě mimo jiné, jestli mu to sluší. Já si myslím, že hráč sám sebe musí zapomenout ve jménu hry. Ale jestliže někdo hře propadne, mohou se mu ve stavu herního fanatismu stát podobné věci jako Zidanovi. Člověk v tu chvíli bere zápas smrtelně vážně, jako válku nebo boj o život.“

Bývalý kouč reprezentace a současný šéf Českého volejbalového svazu Zdeněk Haník
Bývalý kouč reprezentace a současný šéf Českého volejbalového svazu Zdeněk Haník

Co ještě by pomohlo zvednout výkonnostní laťku českého sportu výš? Kromě větší pracovitosti.
„Možná to bude znít jako klišé, ale v první řadě by pomohly peníze. Teď je populární říkat, že potřebujeme peníze pro kluky v trenýrkách, ale my je potřebujeme především pro kvalitní profesionální a dobře zaplacené trenéry mládeže. Poněkud sterilní slogan - nejlepší trenéři k mládeži - bych přeformuloval na: peníze pro dobré trenéry mládeže. Aby nemuseli k trénování dělat ještě jinou práci, když chtějí obstát před vlastní rodinou. Větší peníze potřebují i české kluby, aby uspěly na mezinárodní úrovni. Nevím, jaký je rozpočet Sparty ve srovnání s Bayernem Mnichov, ale vím, že i Nymburk, v Česku dobře zavedený a ekonomicky velmi silný basketbalový klub, by potřeboval desetkrát tolik peněz, aby mohl pomýšlet na to hrát Final Four Euroligy. Nejvíce potřebujeme velký mezinárodní úspěch - to je nejlepší marketing pro mládež. Pokud ho máte, pak jde leccos.“

Jenže dočkáme se v dohledné době mezinárodního úspěchu?
„Úspěch v týmovém sportu se teď u nás v řádu tří let těžko zrodí. Nejlepší hráči utečou do zahraničí často ještě předtím, než herně dospějí, a dříve než se mohou stát základními kameny mezinárodního úspěchu domácího klubu. A nároďák? Když mě do něj jako hráče povolali, nespal jsem dvě noci rozrušením. Dnes? Zahraniční kluby jsou pro hráče životně důležité a nároďák jim pomůže pouze na začátku, když se mezinárodně prodávají. Později to pro ně bývá jen doplněk jejich profesionální kariéry. Například se nechtějí v národním týmu za žádnou cenu zranit, aby nepřišli v klubové sezoně o peníze.“

Má smysl takové hráče povolávat?
„Je to složité. Když jsme v roce 2001 vybojovali s nároďákem na mistrovství Evropy čtvrté místo, měl jsem v týmu šest nováčků a další mladé hráče do třiadvaceti let. Už tenkrát byli dobří, ale měli mezinárodně vše teprve před sebou, a proto jsme uspěli. Ještě krátce potom zahráli výborně ve Světové lize v roce 2003, ale od té doby už za nároďák nikdy tak dobře nehráli. Řeknu hypotetický příklad: kdyby trenér Alois Hadamczik býval nepovolal na olympiádu v Soči některou z hvězd, musel by se před veřejností zpovídat, a veřejnost, jak známo, pokud by nastal nějaký spor, se okamžitě postaví na stranu hráče. Veřejnost si žádá idoly. Záleží na tom, co je trenér ochoten risknout a jak je odhodlaný čelit tlaku veřejnosti i svému vedení. Trenéři nároďáků to nemají jednoduché...“

Proč se v Česku neprosazují zahraniční trenéři?
„To přesně nevím. Ani nevím, zda jiné sporty mají podobnou zkušenost jako volejbal, ale zdá se, že se domácí prostředí cizímu elementu brání. Ve volejbale máme teď u ženského nároďáku italského trenéra Carla Parisiho, který vyhrál evropský pohár a italskou ligu, to znamená, že je z hlediska mezinárodního volejbalu daleko dál než jakýkoliv český trenér. Přesto to v Česku nemá jednoduché.“

Je to české specifikum?
„Když jsem trénoval v Rakousku, taky se místní prostředí bránilo. Je to citlivá věc. Trenéři to vnímají jako útok na domácí cech. Parisi nabízí například otevřené tréninky, ale z našich trenérů se na nich neobjevil téměř nikdo. Přitom zahraničního trenéra jsme k nám nezvali kvůli tomu, že bychom od něho očekávali zázraky, ale proto, aby vyprovokoval jiný pohled na práci. Aby se poznalo, že to jde dělat jinak, že jsou i jiné postupy a nároky. Aby se to u nás rozproudilo, protože již nejsme volejbalovým pupkem světa, jako v šedesátých letech minulého století. Kdyby naši trenéři měli vysokou úroveň nebo mezinárodní věhlas, byli by v zahraničí žádáni stejně jako hráči. Ale čeští trenéři v zahraničních ligách až na ojedinělé výjimky nejsou. Naproti tomu hráčů jsou tam desítky. Vím, že z českých klubů je těžké dostat se do světa, ale odvážní Češi nám to v minulosti dokázali. Antonín Dvořák napsal své světové dílo Novosvětskou symfonii v New Yorku a Američané ji dopravili na Měsíc jako poselství za celé lidstvo.“

Jakým směrem se bude sport dál ubírat?
„Mluvím-li za kolektivní hry, pak spěje čím dál víc k rychlosti. Všechno, co zpomalí akci, je v každé hře nežádoucí. Pomalé zpracování, pomalé myšlení, pomalý běh, pomalá přihrávka. Pokud fotbalista netrefí v plném běhu nacentrovaný míč ranou do šibenice, musí to trénovat. Třeba bez gólmana a bez obránců, pak s nimi. Musí tomu věnovat desetitisíce pokusů. Ale pod časovým tlakem, jinak to nemá cenu. Ve volejbalu naskakují do útoku v jednom okamžiku čtyři útočníci s minimálním časovým odstupem a soupeř má na všechny obranné činnosti minimum času.“

V čem může být volejbal inspirativní pro ostatní hry?
„Volejbal je nejkolektivnější ze všech kolektivních her. Jeden hráč na druhém je tak závislý, že vůbec nepřipadá v úvahu nějaké sólování nebo jiné herní sobectví. Hokejista může dostat puk, projet sám celým hřištěm a dát gól. To ve volejbalu není možné. Smečař potřebuje nahrávače, ten je zase závislý na dobrém příjmu podání. Jarda Hřebík ve fotbale bojuje za týmovou kázeň, ve volejbale je tohle už dávno vyřešené. V tom je volejbal dál.“

Ještě něco by se našlo?
„Stejně jako tenisti jsme ve volejbale daleko dál v technice. Protože volejbal je na ní mnohem víc závislý než třeba fotbal. Pokud má volejbalista nedostatky v technice, je hodně limitovaný. Proto trénujeme techniku do detailů. Fotbal stojí mnohem víc na improvizaci, z toho důvodu je možná pro diváky přitažlivější. Kdekterý divák je totiž přesvědčen, že by tam mohl běhat taky. Divák ve volejbalu si to určitě nemyslí....“

Jak kultivovat české sportovní prostředí?
„Postupně. Krok za krokem. Musí začít téct víc peněz do sportu. Měli bychom do Česka přivézt zahraniční hráče i trenéry. Musíme jezdit na stáže do vyspělých států příslušného sportu a otevřít se světu, komunikovat se zahraničím. A hlavně musíme více trénovat a mít na sebe vyšší nároky. K tomu přidávám: čeští hráči, kteří se vrací se zahraničními zkušenostmi, musí přinést do našeho prostředí novou kulturu. Například si nedovedu představit, že by Pavel Nedvěd dneska hlásal špatné názory.“

Taky zůstal v Itálii.
„Ve volejbalu se reprezentanti vracejí ze zahraničí a dělají v Česku pro rozvoj volejbalu dobrou práci. Jakub Novotný založil karlovarský ligový klub, Jiří Popelka pracuje na svazu jako koordinátor reprezentací, Jirka Novák je u seniorského nároďáku a pomáhá u mladých. Ve volejbale už čekám, až se vrátí další hráči ze zahraničí. Musíme být v tom ohledu světoví a světu otevření. Nová generace hovoří se samozřejmostí dvěma třemi jazyky, chová se ve světě sebevědoměji než naše generace.“

Zdá se však, že lidé v českém sportu na světovost stále moc neslyší.
„Tímhle povídáním se stále line jako červená nit, že trénujeme málo a že máme sami na sebe malé nároky. Pana Křetínského asi mrzí, že Sparta nehraje Champions League, ale ligovým volejbalovým klubům možná stačí získat dobré umístění v domácí lize a to, že jsou kluboví bossové vážení ve svém regionu a městě, že mají vliv na radnici nebo hejtmanství, že prostě jsou v regionu 'někým'. Musím ovšem zdůraznit, že mluvím za volejbal, ve fotbale je to asi jinak, protože evropské poháry znamenají příliv financí. Ale obecně šéfům klubů a koneckonců i trenérům neleží na srdci myšlenka být světoví, ale být dobří doma. Prostě: bližší košile než kabát.“

Jak to změnit?
„U mládežnického vrcholového volejbalu proti tomu bojujeme tím, že peníze dáváme jen těm, kteří produkují reprezentanty. Kdo je nevychová, nedostává od svazu v systému podpory vrcholového sportu nic a musí hledat podporu v jiných podpůrných systémech volejbalového svazu.“

Spraví to i další osvěta?
„Vyvíjet bychom se měli všichni. Včetně fanoušků i novinářů. Jsou novináři, i televizní moderátoři, kteří si myslí, že mají mandát na rozum, protože mluví dennodenně k národu. Ale někteří nemají pokoru a dostatek odbornosti. Pozor! Neplatí to na všechny. Ten, kdo ví něco o sportu a o životě, je pokorný. Protože se již ve své činnosti dozvěděl, že to nemáme ani zdaleka tak ve svých rukou, jak si myslíme.“

Zdeněk Haník
Funkce: předseda Českého volejbalového svazu

Věk: 57 (22. ledna 1957 v Rychnově nad Kněžnou)

Původní povolání: středoškolský učitel českého jazyka, literatury a tělesné výchovy, vyučoval i na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci

Hráčská kariéra: Zbrojovka Brno, Donaukraft Vídeň, VKP Bratislava

Reprezentační zápasy: 150

Největší hráčské úspěchy: mistr ČR 1990, mistr Rakouska 1992 a 1993,
2. místo v anketě o nejlepšího volejbalistu Československa 1989

Trenérská kariéra: Union Enns, Tirol Innsbruck, reprezentace Rakouska, reprezentace ČR

Největší trenérské úspěchy: 4. místo na ME 2001, 7. místo ve čtvrtfinálové skupině na MS v Japonsku

Zajímavosti: organizuje míčové sedmiboje pro osobnosti z různých společenských oborů, pořádá mezinárodní metodické kempy pro mládež a trenéry, zakladatel Unie profesionálních trenérů při ČOV

 

 
Články odjinud


Články odjinud