Kojí, přebaluje, smečuje. Žongluju, jak to jde, usmívá se Nausch Sluková
Před pěti lety společně s Barborou Hermannovou světový turnaj J&T Banka Ostrava Beach Pro ovládla. Elitní česká beachvolejbalistka Markéta Nausch Sluková (34), trojnásobná účastnice olympijských her, bude v Ostravě na roztrhání. Kromě tréninků a zápasů musí stíhat i běhání kolem jedenáctiměsíční dcery Mayi. „Největší aplaus jde za rodinou, díky ní ještě můžu nahánět balon. A také díky tetě Helče (Havelkové), která vozí kočár, skládá kočár, všechno,“ usmívá se Nausch Sluková.
S Helenou Havelkovou, bývalou kapitánkou české reprezentace v šestkovém volejbalu, se daly dohromady po červnovém narození dcery. Společně by se chtěly kvalifikovat na olympijské hry 2024 v Paříži. Zatím odehrály čtyři turnaje, v Ostravě musí do kvalifikace, která se rozjíždí ve středu. Samy v rozhovoru říkají, že jejich tým je stále v plenkách. A učí se.
Říkáte, že jste pár v plenkách. Jak bojujete s reálnými plenkami? Jak se vám daří skloubit mateřství s profesionálním sportem?
Nausch Sluková: „Já teď mám plínky všude.“
Havelková: „U mě, u Mayi...“
Nausch Sluková: „Tak Helča je vyměňovat nepotřebuje. (směje se) Noo, je to náročné. Sociální sítě klamou tělem, nejsem typ, co by zveřejňoval každodenní dřinu a kombinování vrcholového sportu s mateřstvím. Maye není ještě ani rok, má 11 měsíců, opravdu malé mimino, které mámu potřebuje. Snažím se plácat dva full time jobs. Abych byla plnohodnotná, profesionálně. Protože to naše cíle vyžadují a já to tak chci. Neumím dělat věci napůl.“
Daří se to?
Nausch Sluková: „Chci být i skvělá máma, jsem perfekcionalistka, občas si v tom na sebe i bič upletu. Je to každodenní boj. Kdyby nebylo rodiny... Ta je skvělá. Manžel Simon funguje výborně, babičky také. Bez nich bych si to nemohla dovolit. Největší aplaus jde za rodinou, díky ní ještě můžu nahánět balon. Maya je malé mimčo, které nespí. Teď byla nemocná, když jsme se vrátili ze Skotska, všichni jsme to od ní chytli. Což si umí každý rodič barvitě představit. Žongluju, jak to jde. A hlavně díky rodině to jde. I Helča mi moc pomáhá, je tolerantní. Šla do toho s tím, že budu mít malé mimčo. Vozí kočár, skládá kočár, všechno. Teta Helča pomáhá jako správná parťačka.“
Je pod tlakem i manžel, který je zároveň vašim trenérem?
Nausch Sluková: „Krásné je, že můžeme být s Mayou i v práci. Ale je to zároveň náročné, nemůžeme v práci alternovat. Že já jdu do práce a manžel bude s malou. Oba odcházíme, o to víc potřebujeme rodinu, aby fungovala. On je navíc otec rodiny, živitel, role otce je hodně náročná. Chlap, nebo ten správný chlap, to bere zodpovědně. Je to tlak, má u sebe další malou ženskou, kterou musí ukočírovat. (usmívá se) Příště musíme mít chlapečka, potřebujeme mu testosteron nějak vybalancovat. Má, chudák, těch ženských kolem sebe hodně.“
Je s vámi malá na turnaji?
Nausch Sluková: „Ano, cestuje s námi všude. Já ještě kojím. Nemůžu ji dát úplně z ruky. Když je to třeba v noci náročné, Simon si malou vezme a obětuje svůj spánek, abych se já vyspala před zápasem.“
Hodně sportovkyň mělo po porodu ještě lepší výkonnost, cítíte ji?
Nausch Sluková: „Dost na to spoléhám, že přijde. (zasměje se) Je pravda, že srovnávat se s Kateřinou Neumannovou nebo Kim Clijstersovou a dalšími hvězdami, co se vrátily po porodu a vše jim sedlo, je těžké. Říká se, že priority se trošku přeskládají. Já bohužel, nebo bohudík, když vidím míč a písek, tak mám v sobě pořád dravost. Přepne mi, chci vyhrávat, hrát dobrý volejbal. A furt těžce nesu, když se nedaří. Ale když se vrátím za mimčem, kterému je jedno, jestli zasmečujete dvacetkrát do autu... A ono si jen něco žvatlá přes ty své čtyři zuby, je volejbal druhotný a snáze se zapomíná.“
Budete s Mayou chodit na pískoviště nebo na kurty?
Nausch Sluková: (zasměje se) „Chudák holka, bude chtít být od písku co nejdále. Ale kecám, od babičky s dědou dostala na terasu malé pískoviště. Co se v mládí naučíš, že? Tak třeba...“
S Helenou Havelkovou jste rok fungující pár, s jakými očekáváními jdete do turnaje v Ostravě?
Nausch Sluková: „Trochu bych to poopravila, jsme rok ohlášený pár. Vlastně ani ne, spolupráci jsme ohlásily koncem léta, ale pořád jsme hodně nový pár. Odehrály jsme čtyři turnaje, teď nás v Ostravě čeká pátý společný mezinárodní. Jsme jako tým stále takzvaně v plenkách, učíme se spolu hrát, učíme se, jak uchopit a vytěžit z naší spolupráce na hřišti co nejvíce, sbíráme zkušenosti. Takže, kdy vezmu na tohle všechno ohled, tak je těžké si dávat nějaké ambice, navíc v takové konkurenci, jaká v kvalifikaci na Elite 16 je. Chceme si to hlavně užít a posbírat zkušenosti.“
Heleno, vy jste v Ostravě nováček, jak se vám daří proniknout do tajů beachvolejbalu?
Havelková: „Byla jsem se tu podívat před dvěma lety, když jsem ještě hrála šestky a pinkala jsem v Itálii a všemožně po světě. Trochu jsem doufala, že pokud se rozhodnu pro beach, tak si tu jednou zahraju. Takže Helena Havelková je šťastná, že tady vůbec může hrát a měřit si síly s TOP hráčkami, které jsou v beachi zkušené. Já jsem zkušená z šestkového volejbalu, mám v něm vyhrané kde co, ale v beachi jsem opravdu v plenkách. Mám s Maki čtyři turnaje, takže teď ve středu v kvalifikaci bych nám oběma moc přála, abychom zúročily dřinu, kterou každodenně podstupujeme. Já s transformací a Maki s malou Mayou. Každá máme svou challenge. Hrozně ráda bych zúročila tréninky a užila si tady skvělou atmosféru.“
V čem se musíte ještě zlepšovat po přechodu z haly na písek?
Havelková: „Beach je náročný a intenzivnější. Šestnáct let jsem zvyklá být top hráčka a tady začínám v podstatě od nuly, všechno se musím učit. Co funguje, co ne. Chce to čas a právě čas nás hrozně tlačí. Myslím, že si tak trošku na sebe samy vytváříme tlak, který nám úplně nepomáhá. No, asi tak...“
Jaká je Markéta učitelka?
Havelková: „Skvělá. Poprvé v životě hraje s někým, kdo nikdy nehrál beachvolejbal, takže opravdu každým dnem hledáme cestu. Co mně přeučit, co mi říct, co neříct, co není úplně dobré. Chce to čas.“
Markéto, je styl hry jiný, než jaký jste hrály s předchozími parťačkami?
Nausch Sluková: „Helena má velké fyzické predispozice, což je na plážový volejbal skvělé. Teď jsme ve fázi, kdy se teprve učíme, nebo hlavně Helča se učí, je zužitkovat plnohodnotně. Jedna věc je výška a výskok, ale v písku se běhy i výskoky hrozně blbě časují. Můžete mít výskok i výšku, ale načasujete to blbě a jsou vám úplně k ničemu. Potenciál u Helči pro světový volejbal je ohromný. S vysokými blokařkami a rychlými polařkami se to teď hraje. Ano, Helča se dá využít určitě velmi dobře. Co v ní je, a jak na to, teprve přichází.“
Heleno, říkala jste, že v plážovém volejbalu absolvujete rychlokurz. Co vám dělalo problém?
Havelková: „Nevím, co z toho všeho vybrat (zasměje se) To máte - vítr, písek... Ne, šestkový volejbal je úplně jiný. Tam je to strojovna na údery. A když máte dvanáct hráček, a třeba s osmi si nesednete, tak se čtyřmi je to pořád fajn. Tady je to vše intenzivní. Dát i s malou tréninky dohromady, zvládat to fyzicky, psychicky. Je toho opravdu hodně. Už jsem slyšela, že když se mi to tady ve středu vůbec nepovede a zjistím, že na to vůbec nemám, tak si můžu jít v sobotu spravit sebevědomí do haly. Je pravda, že se mě pořád ptají – ještě tě to baví? Dáš to? Nedáš to? Klidně bychom tě brali zpátky. Ne, rozhodla jsem se. Jdu touto cestou.“
