PŘÍMO Z ÖSTERSUNDU | Když viděla podmínky před startem sprintu, netvářila se právě klidně. Padající sníh a hlavně ten vítr. Östersund ve vší hrůze. Jenže ona překvapila. Jako poněkolikáté v sezoně. „Řekla jsem si, že se s tím nějak zkusím poprat,“ řekla Markéta Davidová a v těžkých podmínkách zastřílela jen s jednou chybou. Ta jedna rána na deset hodin ji sice stála medaili, ale…
Jak to sedmé místo berete? Je tam spokojenost, nebo pocity, že to mohlo být ještě výš?
„Rozhodně tam žádný smutek není, jsem ráda za to umístění ale i za to, že to byla jen jedna minela. To mě těší víc než ten výsledek.“
Jeden minutý terč je tedy přijatelná bilance?
„Určitě, jsem za to strašně ráda. Sice si myslím, že to bylo o to pomalejší a že jsem tam proležela ještě větší čas než normálně, ale jsem ráda, že to byla jen jedna. To se počítá.“
Troufnete si tipnout, kolik vteřin jste strávila na střeleckých položkách?
(směje se) „Já to nechci vědět. Pak z toho mám trochu trauma. Řekla bych, že minuta a půl klíďo.“
Minuta patnáct, ale v tom je asi ten rozdíl, který vám chyběl k medaili.
„To mě nepřekvapuje.“
Jaké byly ovšem proti tomu nástřelu podmínky?
„Tak já jsem při té ležce ani moc nečekala. Ani jsem ten vítr nedokázala přečíst, jestli si mám cvaknout nebo jestli je to v pohodě, jestli se otočil… přišlo mi, že ty fáborky plápolaly tak podivně, že jsem to prostě neodhadla. Tak jsem nic nedělala a doufala, že to bude padat.“
Byla jste i před závodem klidnější než ve čtvrtek před smíšenými štafetami?
„Jo, výrazně. Ve čtvrtek jsem byla nervózní hodně. Ale možná i proto, že to byla štafeta, při těch jsem vždycky víc, tam nejedete sami za sebe.“
Jaké jste pak měla informace po střelnici? Hlásili vám, že medaile je ve vašich silách?
„Hlásili mi dvanáct vteřin, když jsem vyjížděla a to teda už v mých silách nebyla. Byla jsem tak prošitá, že jsem byla ráda, že jsem dojela do cíle.“
Co to je prošitá?
„To je takový pocit, že máte pocit, že už nedojedete.“
Ale nakonec z toho byl i pátý běžecký čas.
„To jsem spokojená, ale bylo to pro mě hrozně těžké. Nejenom pro mě ale myslím, že i pro všechny tady. Takže jsme všechny dobré, že jsme to zvládly.“
Jaký je tedy z této pozice výhled do nedělního stíhacího závodu?
„Výhled je myslím ze sedmého místa, myslím, docela dobrý. Co od sebe čekat, to ale nevím.“
Budete si hlídat, aby vás rychlejší střelba soupeřek třeba ve čtyřpoložkovém závodě nestrhla?
„Tak pro mě jsou ty stíhačky vždy obtížnější. Nevím proč, ale většinou se posouvám spíše dozadu než dopředu, takže se budu snažit tam úplně nebláznit a něco trefit.“
Co tedy budete teď o volném dni dělat?
„Ležet. Doufám, že budu moci ležet, ale myslím, že asi budeme muset jít na trénink, takže asi to proložím tréninkem.“
A psaním bakalářské práce?
„To také. Tu jsem psala i ve čtvrtek, bakalářka nepočká. Večer před desátou jsem si ji tak na chvíli otevřela a řekla si, že na spaní ještě není čas. Dávám to tedy dál do kupy… přepisuju, formuluju.“
