PŘÍMO ZE ŠVÉDSKA | Po závodě smíšených štafet nehledal výmluvy. „Bylo to běžecké trápení,“ přiznal. Jenže o pár desítek hodin už může být zase vše jinak. „Cítím, že už je to zase lepší. A ten závod mi pomohl, aby se tělo zapracovalo na závodní režim,“ přiznal Michal Krčmář. Pořád úřadující stříbrný olympijský medailista ve sprintu. Jak si v této disciplíně povede dnes na MS?
Vnímáte to tedy i tak, že sprint je důležitý pro další dny? Že ovlivňuje stíhačku i možnou kvalifikaci do závodu s hromadným startem?
„To sice ano, ale před dvěma lety v Hochfilzenu jsem nepostoupil ani do stíhačky, pak skončil šestý ve vytrvalostním a ten masák jsem si vyjel i tak. Neříkám, že sprint není důležitý, ale určitě to není tak, že kdyby se mi nepovedl, že by to mistrovství mělo ovlivnit. Sám jsem si sice vyzkoušel, že zkoncentrovat se pak na vytrvalostní závod stojí to hrozně sil, ale není to nemožné.“
Jak tedy do závodu vstupujete coby stříbrný olympijský medailista?
(směje se) „Tu otázku jsem čekal, konečně to přišlo. Samozřejmě jsem stříbrným medailistou a jsem za to rád, ale letos je to úplně jiná sezona. Budu říkat to, co před mistrovstvím: Jsem nohama na zemi. Bylo to vidět i podle časů štafety. Když bych řekl, že budu obhajovat stříbro, bylo by to ode mne velkohubé prohlášení, ale nechci ani říkat a působit, že si nevěřím a že jsem zlomený, to vůbec ne. Jdu do toho závodu s tím, že když to bude kolem 10. místa ve sprintu, budu spokojený.“
Co vám vybaví, když se řekne olympijský sprint?
„Úplně nejdřív ten pocit z té olympijské trati, že jsem mohl najednou dělat úplně všechno a že mě vůbec nic nebolelo.“
To se vám vybaví dřív než pocit, kdy jste věděl: Já opravdu budu mít medaili?
„Fakt ano. Je to ten pocit ze závodu. Jak jsem jezdil ty kopce, jak jsem mohl do toho lidově řečeno třískat a vůbec mě to nebolelo. To mi naskočí první.“
Nicméně i ty emoce u vás byly v cíli silné. Rozplakal jste se.
„Bylo to nesmírně silné. A umocněné ještě tím, že jsem to vůbec nečekal, a zároveň i tím, že jsem si opravdu promítal v mysli všechno, co se předtím stalo. Tu moji dlouhou cestu, kdy jsem odešel ve třinácti od rodičů, pak se o mě starali lidi kolem… víceméně jsem si za tu minutu projel v hlavě všechno hezké, co jsem za ty roky zažil a to mě totálně rozštípalo.“
Říkal jste, že tehdy jste si s tělem mohl dělat, co jste chtěl. Letos takový pocit nemáte?
„Měl jsem ho v Anterselvě, kde jsem byl dvanáctý, třináctý. Byl to pocit, že se mohu zmáčknout, že už jedu a že už jsem tohoschopný. Ale upřímně říkám, že letos takových závodů moc nebylo. Nebylo to moc uvolněné. Na druhou stranu, ve čtvrtek mi přišlo, že problém je v tom, že tu ještě nejsem zapracovaný. Věřím, že to přijde, že by to mohlo přijít. Cítím se tak, že mi to v nějakém závodě sedne.“
Analýzy vám pak ukázaly co?
„Že to nebylo až tak špatné, jak jsem si původně myslel – dostat minutu čtyři vteřiny od Johannese, ale od těch dalších závodníků jako Hofer, nebo Weger to bylo od 20 do 35 sekund. Když tedy vezmu v potaz, že ten pocit na lyžích ještě nebyl ideální, tak to na mě nebylo špatné. Na začátku sezony na Pokljuce jsem se cítil také tak a dostal jsem dvě minuty… tady minutu. Z toho tak čítám pozitivní energii. Ve čtvrtek jsem sice řekl – a stojím si za tím – že horší už to tu ode mne běžecky asi už nebude, ale zároveň časy nebyly katastrofální. Z toho čerpám energii a beru to pozitivně.“
Cíle tedy budou do desítky?
„No, za tu bych byl hodně spokojený, ale já teď o tom nepřemýšlím. Spíš se chci zkoncentrovat, abych jel rychleji než ve smíšence a popral se s podmínkami na střelnici. Koncentruju se na tohle, než abych přemýšlel nad výsledkem. Můžete to zvládnout, ale povede se to více lidem a budete 15. Nebo se to povede míň lidem a najednou budete 5. Přitom podáte stejný výkon. Takže umístění teď úplně neřeším. Nejsem ten, kdo jde do závodu vyloženě s ambicí o medaile. Na desítku si věřím spíš ve čtyřpoložkovém závodě než ve sprintu.“
