PŘÍMO Z ÖSTERSUNDU | Byla od něj blízko. Od toho malého křišťálového glóbu ji dělilo prakticky patnáct ran. Jenže tak jak dobře včera Markéta Davidová vytrvalostní závod na MS začala, pak ho už nedokončila. „Jsem z toho zklamaná. Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Ale byla to zkušenost a doufám, že to do příště bude lepší,“ řekla v cíli. Po pěti chybách ji šance na životní úspěch protekla mezi prsty.
Co se tedy stalo? Myšlenky na glóbus se přeci jen do té hlavy dostaly?
„Ano. Snažila jsem se to sice nevnímat, ale asi toho kolem mě bylo tolik, že to nešlo úplně vytěsnit. Myslím, že jsem byla víc nervózní, než obvykle. Nějak jsem se toho bála a ještě ta střelnice se mi tady nelíbí, takže jsem s tím bojovala.“
Mrzí tak chyby jako takové nebo to, že nevyšel malý křišťálový glóbus?
„Mě víc mrzí ty rány, protože jsem nezávodila jen o globus, ale i o dobrý výsledek. Navíc tyhle dva závody se mi v sezoně povedly, takže jsem měla v hlavě, že na to mám a že z toho může být dobrý výsledek. A prostě jsem to neustála.“
Šlo zase o další biatlonovou školu života?
„Určitě, je to další zkušenost, která se mi bude hodit, a doufám, že to nebylo poslední červené číslo, které teď budu mít doma.“
Na střelnici chybovaly vinou větru i další hvězdy? I vás zastihly nějaké poryvy?
„Ne, nemyslím, že by mi nějak víc foukalo. Spíše ten vítr je takový, že se točí, takže člověk musí být ostražitý, jestli cvakat nebo ne. Myslím ale, že se mi nic nesfouklo. Byly to mé chyby a asi jsem z toho měla větší respekt než bych měla mít.“
Bylo to poznat i právě v té stojce, kde jste udělala vždy po dvou chybách?
„Ani ne, já sama nevím, co jsem tam dělala. Na té první střelbě vestoje mě ale ještě mrzí, že jsem se nechala rozhodit, jednou věcí: slyšela jsem totiž, jak se tady u toho stavu (kde je východ hlavní administrativní budovy) baví nějací lidi. Stáli hned za tou třicítkou a slyšela jsem, jak si tam povídají. Nechci to ale na to svádět. Při té poslední stojce jsem pak šla na stav 29, kdyby tam náhodou byli dál, ale toto je prostě má chyba, že se nechám rozptýlit nějakým povídáním. Jen, že jsem to vnímala, takže jsem se nedokázala zavřít do své bubliny.“
Slyšela jste podle jazyku, kdo to tedy byl?
„Ne, ježíš, tak to zase ne. Tak jsem se na to zase nesoustředila, snažila jsem se koncentrovat na střelbu. Ale slyšela jsem to, tak mě to trošku mrzí, že jsem se tím nechala rozptýlit, i když to tak vůbec nemuselo být.“
Malý křišťálový globus tedy jde do rukou Lisy Vittozziové. Co k ní říct? Znáte se?
„Moc ne, ale ona si to zaslouží. Je sice taková tichá, moc nemluví, možná hůř mluví anglicky nebo se stydí, tak není komunikativní jako zbytek Italek, ale určitě si to zaslouží za to, co předvádí. Ta její střelba za 19 vteřin je úplně neuvěřitelná. Přeju ji to.“
Na druhou stranu Vittozziová je v SP už čtvrtým rokem a vy prvním…
„Ano, jak říkám, dobrá zkušenost. Jet i pod tím tlakem s červeným číslem… ještě se to bude hodit.“
A vzít i ho časem znovu, že?
„No, je na čem pracovat.“
