PŘÍMO Z ITÁLIE | Prokázala velkou psychickou odolnost. Dvakrát se na střelnici dostala do situace, kdy ji na tři terče zbývaly už jen tři náboje. A do toho ji provázela historie, že třináctkrát ze 14 případů to dřív nezvládla a poslala štafetu na trestné kolo. Tentokrát Lucie Charvátová své prokletí zlomila. Tentokrát těžké chvíle ustála a i díky ní bojovaly Češky až do konce o medaili.
Cítíte velkou úlevu, že se vám nyní podařilo to trápení zlomit?
„To ne, sama jsem dvakrát utekla hrobníkovi z lopaty a nadělala hodně chyb, takže s tím spokojená nejsem. Při ležce se mi první dobíjená rána vůbec nedařila, náboj mi dvakrát vypadl z komory a nechala jsem tam dost vteřin. Ke kvalitnímu výsledku to mělo ještě daleko, ale snažila jsem se odvést své maximum. Jsem ráda, že jsem se vyhnula trestnému kolu, ale ta střelba byla špatná.“
Na druhou stranu, do finiše jste pak předávala na druhém místě. Za to se nepochválíte?
„Jo, to by asi šlo. Na trati jsem nechala vše, co ve mně bylo, a v cíli jsem jen dlouho ležela a nahlas hekala. Na trati jsem odvedla dobrou práci, stahovala jsem, co jsem ztratila na střelnici, ale je jasné, že by bylo optimální, kdybych pro Evču vytvořila ještě nějaký náskok. Myslím, že jsem v tom startovním poli nezaostávala a že jsem předávala na pěkném umístění.“
Jak velký nápor na psychiku jste pak cítila při těch dobíjeních?
„Bylo to zvláštní, ale ani mi nepřišlo, že bych byla tak šíleně nervózní. Spíš mě překvapilo, že jsem se netrefovala v těch prvních ranách. Po ležce jsem si říkala: Dobrý, teď už jsem si to odbyla a tu stojku tam dám krásně, žádné nervy. Jenže se mi stalo podruhé to samé. Naštěstí jsem udržela nervy na uzdě a dala to v klidu. Na tréninku mi to šlo, ale závody jsou jiné a já se fakt maximálně snažila vyhnout té nervozitě a poučit se. Pořád to ale byl neskutečný nápor.“
Co vám běželo hlavou?
„Nic. Musela jsem se soustředit, správně spustit. A prý byly pak centrové. Asi jsem se zklidnila.“
Jak jste pak prožívala poslední úsek Evy Kristejn Puskarčíkové, která tak běžela o medaili?
„Věřila jsem ji. U Evči jsem se přesvědčila, že je na posledních úsecích schopna udělat maximum. Už loni v Oberhofu třeba vytáhla štafetu na třetí místo. Věděla jsem, že se o ni můžeme opřít a také jsem si myslela, že to ta Ukrajinka (Pidhrušná) přepálí a nebude mít dostatek sil. Že před nás půjde Němka (Herrmannová), to bylo vesměs jasné, ale i tam se mohlo stát něco nečekaného.“
To však přeci jen nenastalo a jste čtvrté. Je pro vás i tak tahle příčka hodnotná?
„Za mě osobně je to krásný výsledek, protože já jsem vždycky ta Achillova pata štafety. A myslím, že jsme to dotáhly opravdu daleko. Jasně, že tam na mě leží nějaká tíha ztracených vteřin, ale chtěla jsem odvést maximální výkon. Myslím, že 4. místo bereme velmi pozitivně a předčilo očekávání. Jen je škoda, že je bramborové.“
Pomůže vám tenhle závod i psychicky do dalších štafet, že to z vás spadne?
„Ne, to je asi pořád ještě málo, abych zapomněla na všechno, co bylo dřív. Je to těžké. Možná trochu, ale pořád si ještě sebou nesu nějaké šrámy z minulosti. Nechci říkat, že to bude trvat navždy, ale tohle ještě tu díru úplně nezalepí.“
Kolik tedy ještě zbylo sil na nedělní závod s hromadným startem?
„Těším se, jen nevím, jak to s těmi silami bude. Já se teď fakt vydala ze všeho, tohle bude delší závod a zároveň startuji z předních pozic, což mi dodává možná zase trošku nervozitu. Ráda bych, aby se mi trochu povedla ležka, protože s těmi tady šíleně bojuju.“
