V sobotu večer biatlonista Ondřej Moravec prchal z Vysočina Areny beze slov a bez nálady, po kalamitě s puškou si to hasil rovnou pryč. Podobný manévr předvedl i dnes: v polovině rozhovoru rychle odběhl, přeskočil bariéru a už byl po tribunou. Tentokrát to byl skok plný radosti. Na šťastného Moravce tam čekala manželka Veronika s dcerou Rozárkou v náručí. Od nich dostal pusu, toho času asi nejhezčí odměnu za vybojované 4. místo v závodě s hromadným startem.
Stačila vám manželka něco v rychlosti říct?
„Byla moc ráda. Malá spala, takže já jsem ji viděl, ona mě neviděla. Včera taky spala. (usmívá se) Pro ni je to tady náročné. Jsem rád, že jsou manželka s malou tady, i ony si to užily. I naši jsou tady a spousta známých. Doufám, že to pro ně byla dostatečná odměna za včerejší nepovedený závod. Psali mi, že to půlka z nich obrečela. Možná to bylo i trochu dojemné.“
Vyhecovalo vás to o to víc?
„Možná jsem se tím v posledním kole motivoval, ale při závodě není dobré na takové věci myslet. Na střelbu musím být stoprocentně koncentrovaný a nemyslet na nic. Takže jen v posledním okruhu, jinak ne.“
Popište emoce, jakými jste za osmnáct hodin ze soboty na neděli prošel.
„V sobotu jsem neměl absolutně náladu na nic, mrzelo mě to hrozně. Měl jsem nejlepší startovní pozici z celé sezony, cítil jsem se dobře a včera jsem si věřil střelecky. Proto jsem byl zklamaný. Dneska jsem do toho šel, že to je nový závod od nuly a neměl jsem co ztratit. Ve čtvrtek jsem si osmým místem splnil cíl být tady do desítky a teď jsem tady čtvrtý a osmý, což je super. Možná mě i pomohla ta sobota v něčem.“
V čem?
„Že jsem ke konci už nejel. Měl jsem dnes díky tomu dost sil ve druhé půlce závodu, cítil jsem dobře, ne že bych tuhnul nebo nestíhal. Kromě (vítěze) Martina Fourcada, který nám nastoupil ve čtvrtém kole, ujel a neměli jsme absolutně šanci. On je úplně jinde. S mým výsledkem teď převládá spokojenost, a to naprostá. Jsem strašně šťastný, že to tak dopadlo.“
Puška, kterou jste včera rozbil, byla hotová o půl druhé v noci. Kdy jste se to dozvěděl?
„Já už jsem to věděl ve čtvrt na dvanáct, když to Pepa Šenberk (truhlář) lepil. Osobně jsem u toho byl. Byl jsem v klidu, on to slepil najednou, ani to nelepil nadvakrát, což bylo pozitivní, že to šlo dobře. Byly to celkem velké kusy, něco málo chybělo, to se dotmelilo. Navíc jsem měl v záloze druhou pažbu. I kdybych musel jet s druhou pažbou, tak bych to zvládl podobně, v tom jsem byl v klidu.“
Dělal jste něco večer něco konkrétního, abyste zahnal splín z pádu, rozbití zbraně, chyb a celkově z 50. místa?
„Tak nějak jsem relaxoval …“
Zavřel jste se někde?
„Ne, takhle já neuvažuju, to nedělám. Dělal jsem to stejné, co před tím, spíš jsem se snažil na to nemyslet, být v klidu, odpočinout si.“
Zavolal jste někomu o radu či slova útěchy?
„Mluvil jsem s rodinou, to je jasné. Nebral jsem to jako totální tragédi, bavili jsme se o tom s (trenérem) Ondrou Rybářem, ale zbytečně jsme se v tom nepitvali. Stalo se, hodil jsem to za hlavu a nastoupil dnes s čistým štítem.“
Co bylo emotivnější? Povzbuzování fanoušků v sobotu nebo zadostiučinění dnes?
(váhá) „Možná emotivnější byl ten včerejšek, asi. Protože to, že člověka ženou za medailí, už jsem párkrát zažil. To, co se tady dělo včera, to ne. Doufám, že už to tedy nezažiju, byl to takový paradox, ale bylo to něco neskutečného. Úplně. Na to asi nikdy nezapomenu.“
SP V BIATLONU NOVÉ MĚSTO 2016 - AKTUALITY ZDE>>>
