Cesta Koukalové ke zlatu. Proslov k nadšeným fanouškům i slzy dojetí
Obrovské emoce prožívala Gabriela Koukalová nejen bezprostředně po vítězném závodě v Novém Městě na Moravě, alei po něm. Poprvé v životě se halila do české vlajky, spontánně se pak rozhodla pro proslov směrem k fanouškům, viděla svoji maminku, jak má na krajíčku… a uvažovala už o své kariéře, kterou zvažuje po příští olympiádě ukončit, ale pod vlivem dnešního obrovského úspěchu si to možná bude ochotná rozmyslet.
Nadšení lidé ve Vysočina Areně hltali každý její pohyb, a když se Gabriela Koukalová dostala na tiskovou konferenci, mačkali se fanoušci i za okny tiskové místnosti, aby ji zahlédli. Slyšet nemohli ani slovo, přesto na biatonistce viseli očima, fotili si selfie fotky přes sklo a natahovali krky, aby viděli co nejvíc.
„Doufám, že jsem fanouškům dala dostatečný vánoční dárek, protože jsme tady díky nim zažívali neuvěřitelnou atmosféru a zahraniční závodníci nám gratulovali. Poděkovat bych chtěla i (manažerovi) Jirkovi Hamzovi, který to tady měl na starosti, a skvělou prací tady vytvořil spoustu nezapomenutelných momentů pro závodníky, realizační tým a fanoušky.“
Užila jste si poslední kolo závodu?
„Připadalo mi, jako když se topím nebo chodím po žhavém uhlí! Když jedete na krev, tak to moc příjemný pocit není. Posledních 300 metrů už jsem si užívala, protože jsem věděla, že když nespadnu dole pod kopcem, tak to snad udržím. To bylo nádherné před tou plnou tribunou… ale dvě třetiny kola byly šíleně těžký.“
Popište poslední metry.
„Mně běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu, protože... já nevím, jak to říct. To se strašně těžko popisuje. Je to hrozně hluboké.“
Euforie je slabé slovo?
„Naprosto.“
Zařadila byste tohle vítězství mezi největší okamžiky své kariéry?
„Je to nejemotivnější chvíle, co jsem kdy zažila. Neumím si představit, že bude ještě něco víc. Doufám, že na takové momenty nezapomenu do konce života, že si je ponesu v sobě stejně jako lidi, co tu dnes byli s námi.“
V euforii jste řekla, že už nemusíte na příští olympiádu. Myslela jste to vážně?
„To jsem nemyslela vážně, ale říkala jsem si, jestli může být něco víc, protože je fakt, že nic takového jsem si neuměla ani v nejhezčích snech představit. Že bych byla tak stabilní schopná vyhrát tady doma.“
Už jste se někdy halila do vlajky?
„Ne, nikdy. Měla jsem sen, že pokud se jednou podaří vyhrát třeba mistrovství světa, tak bych se do ní chtěla zabalit a slyšet národní hymnu. Dneska už jsou mi ukradené úplně všechny závody, protože to, co tady ti lidi převedli, to bylo tak vygradované, že to bylo daleko víc než mistrovství světa, opravdu.“
Kdy jste tady vlajku dostala?
„Někdy, když jsme šli na vyhlášení na stupně vítězů, mi ji někdo podal. Já se omlouvám, ale absolutně nevím, kdo to byl. Tak mi tady zbyla. Nezcizila jsem ji. Vrátím ji, ale nevím komu.“
SP V BIATLONU NOVÉ MĚSTO 2016 - AKTUALITY ZDE >>>
A pak ještě váš proslov.
„Bylo to spontánní. Já v těch proslovech nejsem moc silná, nechtěl jsem být za českou Bridget Jonesovou, abych něco nepopletla. Ale doufám, že to ti lidi sdíleli se mnou. Užila jsem si to, bylo to skvělé.“
Myslela jste na to, že tady možná jedete naposledy?
„Nabízí se to, ale člověk nikdy neví, uvidíme. Ono se to váže hodně na výsledky. Asi bych se spíš chtěla rozhodovat podle toho, jestli mi to půjde. U sportu nikdy nevíte.“
Takže vás dnešek nahlodal ohledně otázky, zda skončit po příští olympiádě?
„Jo, přiznávám, že jo. Bylo to tak hezké, že bych to určitě chtěla někdy zopakovat. Ať člověk jede, jak jede, je to asi nejvíc jet před těmito lidmi.“
