Davidová o prvním triumfu: Asi životní úspěch. Musím se z toho vyspat
Připadala si jak v říši divů. Na trati. Na nejvyšším postu na stupních vítězů. I poté na tiskové konferenci. „Stále nevím, jestli je toto celé pravda. Jestli snad nespím,“ smála se Markéta Davidová po senzačním triumfu ve sprintu SP v Anterselvě. Tam, kde řada závodníků lape po dechu ve vysoké nadmořské výšce, tam ona urvala první triumf mezi elitou.
Tak už jste se teď probudila, nebo pořád sníte?
(směje se) „Ještě jsem se asi neprobudila. To bude ještě chvíli trvat. Asi se z toho musím vyspat a až se probudím ráno, uvidím, jestli je to pravda nebo ne.“
Kde tedy máte schovanou medaili?
„Mám ji tu uloženou. Na bezpečném místě. Ale já je ani doma nikde moc nevystavuju. Hezky si ji tedy pak uložím do šuplíku k těm ostatním.“
Je to největší úspěch, který se vám navzdory i těm juniorským, podařil zatím dokázat?
„To je hrozně těžké říct, protože každý závod je jiný a v každém v podstatě s něčím jiným bojujete. Ano, tohle je super asi skutečně můj největší úspěch, ale rozhodně bych kvůli tomu neshazovala třeba titul juniorské mistryně světa.“
Na to, že je to ale váš první kompletní rok po přesunu z juniorek, tyhle vaše letošní úspěchy jsou ale tak trochu i nadplán, ne?
„To rozhodně. Mým cílem bylo do sezony hlavně jezdit ve svěťáku stabilně… a to se mi moc nedaří. Na druhou stranu to zase ty dvě medaile z individuálních závodů a ta jedna ze štafety kompenzují. Nicméně ten plán, který jsem si dala před sezonou, zase až tak neplním.“ (směje se)
Jak jste tedy prožívala ty chvíle, kdy jste byla po svém dojezdu první, ale pak vás postupně na něm ohrožovaly Kaisa Mäkäräinenová nebo Laura Dahlmeierová?
„Tak já Kaisu vůbec neviděla. Nechtěla jsem se na to dívat, šla se převléct a snažila se to nějak moc nesledovat, což ale bylo těžké, protože všude byly televize. Nicméně za mnou v tu chvíli bylo ještě dalších devadesát závodnic, takže mě mohl kdokoliv porazit. Snažila jsem se tak zůstat co nejvíce v klidu, abych nebyla moc smutná, kdyby to nevyšlo.“
A když jste viděla Lauru Dahlmeierovou? Tam už šlo o to, jestli skončíte první nebo druhá.
„Jo, tak tam už jsem byla nervózní. Tam už mě i poprosili organizátoři, jestli bych tam zůstala a koukala jsem s nimi na tu televizi. Po chvíli se tam pak i seběhly holky z týmu, takže jsme to napjatě sledovaly a pak se začaly objímat a radovat. Byla kolem toho euforie.“
Navíc Dahlmeierová se dost v tom finiši vyšťavila a museli ji pomoci i lékaři, že?
„Ano, ona nebyla ani na flower ceremony. Koukala jsem, že ji tam pak pomáhali. Asi šla dost přes závit, protože ji tam pak nějak při odchodu doprovázeli.“
