Podivná doba nouzového stavu v koronavirové krizi jim umožnila být aspoň pár týdnů víc spolu. Střelečtí šampioni Kateřina a Matthew Emmonsovi vychovávají čtyři děti a k tomu oba svou expertizou pomáhají na cestě ke hvězdám biatlonistům. Kateřina dostala po dvou letech působení u české reprezentace na starost vývoj talentované mládeže, Matthew je u Američanů hlavním střeleckým trenérem. „Je to výzva,“ shodují se.
Ve Svinné na Rokycansku je klid a ticho. Skoro jako na střelnici, když fanoušci ani nedutají, aby si mohli zakřičet radostí, když malorážka trefí terč. Tedy když si odmyslíte dětský smích. V pohádkovém kousku světa na místě bývalého Vrbatovského mlýna sedí za kuchyňským stolem dva střelečtí machři, kteří na sebe vzali úkol předat něco ze svého umění sportovcům, kteří cestou za úspěchem musí na střelnici, kde ale zdaleka nejsou tak doma jako dva olympijští vítězové. Matthew se v zimě radoval ze stříbra Susan Dunkleeové ve sprintu na mistrovství světa v Anterselvě. Kateřina má za sebou dva roky s elitními závodníky v Česku. „Překvapilo mě, jak byli kluci otevření,“ hodnotí.
Jaké teď máte u svých týmů úkoly?
Kateřina: „Matt je hlavní střelecký trenér pro celý biatlonový americký tým. Dělá jak s mládeží, tak i s ženskými a chlapy. Má na starosti metodiku, plánování. Já jsem se s Ondrou (sportovním ředitelem biatlonového svazu Rybářem) domluvila, že by bylo dobré, kdybych začala dělat spíš s mládeží. S klukama bylo všechno fajn, ale nemůžu s nimi tolik jezdit. Domluvili jsme se, že to bude přínosnější u mládeže, aby jim pořád dorůstali kvalitně připravení lidi.“
Prozradíte, jakou máte vizi?
Kateřina: „Dali mě dohromady s Vlastíkem Vávrou starším. A to je teda úžasná kapacita, od toho se spoustu věcí učím. Krásně dovede spojit to, co umím já, s biatlonem. To je bedna v tom pravém slova smyslu. Zajímá ho to, baví ho to, je vidět, že biatlon je jeho láska. Je to výborný trenér, vychoval spoustu skvělých sportovců.“
Jaké to vlastně je, když přijde střelec se zlatou olympijskou medailí k biatlonistům?
Matthew: „Dělám to už pět let, těžko říct, jak to tehdy bylo…“
Kateřina: (usmívá se) „Já si pamatuju, když jsi začínal. Cesta ke sportovcům byla delší. Nejsou zvyklí přemýšlet nad střelbou izolovaně, a tak jsi byl na vážkách, jak to bude fungovat. Matt je hodně metodický a technický, takže než si propojili jazyk do společné řeči a než to lidi pochopili, tak to chvíli trvalo.“
Matthew: „Asi dva roky. Na začátku jsem pracoval jako konzultant, takže jsem byl s týmem třicet, čtyřicet dní ročně. Teď už je to samozřejmě víc. V té době na to biatlonisti nebyli zvyklí. Někteří měli základy, ale někteří vůbec. Samozřejmě, něco trefili, ale nebyli to střelci.“
A teď? Je to jiné?
Matthew: „Všichni mluvíme stejným jazykem, rozumíme si. A hlavně, oni rozumí mému konceptu. Já jsem vždycky pracoval tak, že jsem sledoval, co hlavní trenéři chtějí. Posledních pět let jsme měli tři trenéry pro muže a dva pro holky. Samozřejmě je to o lidech. S hlavními trenéry spolupracujeme krásně. Uvidíme, jak to půjde dál. Myslím, že to může fungovat.“
Kateřino, v jakém stavu jste ze střeleckého pohledu našla český tým před dvěma lety vy?
Matthew: (směje se) „To byla nabídka pro mě!“
Kateřina: „To je fakt! Když Jura Hamza volal, tak původně chtěli, jestli by Matt neměl zájem. Ale Matt byl zrovna u Američanů dva roky, začalo to hezky fungovat a úplně se mu nechtělo opouštět svůj tým. Tak jsem řekla: Hele, kdybych vám nějak mohla pomoct já, můžeme se o tom pobavit, jestli najdeme společnou cestu. Tak jsme ji zkusili najít.“
A jak na tom tedy čeští závodníci jsou?
Kateřina: „Nemyslím si, že střelba je v českém biatlonu ve špatném stavu. Spíš jde o to sjednotit přístupy. Z určitých míst jsou závodníci připravení skutečně výborně. Co nejsou zvyklí, je přemýšlet o tom střeleckém, o polohách, rozkrokovat si to na jednotlivé části. Někdy je překvapí, že tohle taky patří do střelecké přípravy. Je samozřejmě důležité propojit to do biatlonu, aby to hrálo i s lyžováním, spojit to s psychikou.“
Kateřina Emmons
|
Narozena: 17. listopadu 1983 (36 let) Největší úspěchy: olympijská vítězka ve vzduchové pušce (2008), 2. na OH ve sportovní malorážce (2008), 3. na OH ve vzduchové pušce (2004), 4. na OH ve vzduchové pušce (2012), mistryně světa ve vzduchové pušce (2002), 2. na MS ve vzduchové pušce (2006), 1. na ME ve vzduchové pušce (2004, 2007) |
V čem bývá problém?
Kateřina: „Někdy tam nějaká část chybí, nerozkouskují si to, mají střelbu jako jeden velký balík: Takhle to dělám, takhle jsem se to naučil. Někteří o tom dokážou přemýšlet, zvlášť ti top závodníci. Ale někteří řeknou: Aha, to mě nenapadlo! To je tak vždycky, když přijde někdo s jiným pohledem na věc. Proto chtěli střeleckého konzultanta.“
Střelba vyžaduje dlouhodobou a komplexní práci, ale může někdy zafungovat i jednoduchá rada? Eva Puskarčíková třeba kdysi začala střílet do výdechu a byla z toho její slavná kulometná forma…
Kateřina: „Určitě jo, někdy je to zřejmé. Pro naše bude důležité zůstat univerzálním závodníkem. Někdy si najdou jeden styl a v tom frčí furt. To je pak zabiják, čekání na dobré podmínky, což není úplně fajn. Chce to, aby se spíš učili být přizpůsobivější, ale musí tomu uzpůsobit i trénink, který taky musí být hodně variabilní, aby se naučili procházet těmi situacemi. V tom se může určitě přitlačit. Souvisí to taky se sebevědomím. Když to nemají najeté a nejsou si stoprocentně jistí, že tu situaci dávají, potom je třeba vidět, že si na to netroufnou. Už tam třeba vzniká prodleva na spoušti a to jsou maličké momenty, které pak rozhodují.“
Najdete nějakého závodníka, jehož reakce na vaše rady vás vyloženě potěšila?
Kateřina: „Nemám jedno jméno, já jich mám spoustu. Dělala jsem s klukama i s holkama. U kluků mě překvapilo, jak byli otevření. Všichni do jednoho, Ondra (Moravec), Boušek (Michal Šlesingr), Bimbo (Michal Krčmář), Adam (Václavík). Prostě všichni byli otevření, všichni si o tom hezky povídají. Ještě mi pomohli některé věci propojit. Nebáli se o tom mluvit, ať to bylo cokoliv. I mezi mladými je spousta hrozně fajn lidí. Je vidět, že to dělají rádi a fakt makají. To mě baví nejvíc, spousta z nich jsou opravdu dříči. Dodává mi to energii.“
Matthew: „Možná neřeknu, co mě bavilo nejvíc, ale práce se Susan (Dunkleeovou)… I když ona není takový člověk, který…“
Kateřina: „Nemá cit pro tělo.“
Matthew: „Přesně tak, prostě to nemá. A ona to ví. Ale maká, dělá všechno, co má dělat. To je fakt úžasný! Je mi jedno, jestli je člověk talentovaný, nebo ne. Ona dře, každý rok se něco nového naučí. Třeba vloni. Taková základní věc ve střelbě, my tomu říkáme call the shot. Vystřelit a vědět, kde rána je. Vystřelit a vědět: Je to kousíček napravo. Ona to nikdy nedělala. Nikdy! Ale to je základ! Já jí říkám: Fakt? To jsi nikdy nedělala? To je moje chyba, omlouvám se. A začali jsme na tom pracovat.“
Matthew Emmons
|
Narozen: 5. dubna 1981 (39 let) Největší úspěchy: olympijský vítěz v malorážce vleže (2004), 2. na OH v malorážce vleže (2008), 3. na OH v libovolné malorážce na 3x40 ran (2012). |
Na jakou úroveň se Susan dostala?
Matthew: „Některé věci umí na špičkové úrovni, a pak jsou ty, které vůbec neumí, nerozumí tomu. Pracovali jsme na tom a trošku se to zlepšilo. Myslím, že asi nikdy nebude nejlepší střelkyní na čáře, ale každý rok se lepší. A to mě opravdu zajímá. Je schopná trefit všechny terče. Uvidíme, co bude letos.“
Zmínili jste, že u střelby se musí hodně přemýšlet, takže jde do jisté míry i o psychologickou práci?
Matthew: „Stopro! Teď až do října je víc procent technického tréninku, ale vždycky tam je psychologie. Během závodní sezony se možná taky řeší technické věci, ale spíš se bavíme o tom, jak to dělají.“
Kateřina: „Střelba je naprosto technický sport. Až zvládnete techniku, pak je to stoprocentně v psychice. V přípravném období vlastně programujete svůj software, nějaký automat, který by potom měl jet sám. A pak se učíme mu do toho nelézt, v tréninku si to najet tak, že není o čem. Což je to nejtěžší. Člověk je tam sám s bouchačkou a chyby často pramení prostě z toho, že si nevěří a chce ovládat něco, co má naučené. Nebo tam ty automaty nejsou ještě tak silné.“
Takže na střelnici už se asi moc přemýšlet nesmí…
Kateřina: „Pak už je to na škodu. Zvlášť tady. Když nám, střelcům, přijde nějaká myšlenka, můžete se proplesknout, odejít, vrátit se a najet to znovu. Tady ne. Když člověk přijíždí na střelnici, musí být v zóně a připravovat tělo na to, že bude střílet. Nejenom kebuli, ale i všechno ostatní.“
Když je psychika tak důležitá, nesuplujete někdy závodníkům vrby, když je jim těžko?
Matthew: „Já většinou ne. Máme ostatní trenéry i psychologa. Když je něco opravdu tvrdé, tak to řeší trenér. S holkama se bavíme, ale o tvrdých věcech většinou ne. Vždycky tam budou nějaké hádky mezi lidmi, a to není pro mě. Když něco takového slyším, říkám jednoduše: Hele, je to blbost.“
Kateřina: „Já s tímhle zkušenosti nemám, to mají trenéři, ti jsou s nimi denně. Je neuvěřitelné, kolik času spolu stráví, je to malá rodina. S klukama jsme si povídali o spoustě věcí. Pak už to spadlo k tomu, že jsme si víceméně jenom povídali. Spoustu z nich jsem taky potřebovala poznat, jak o sportu přemýšlí. To je taky důležité. Jestli je to pro ně alfa a omega, tak se jim za mě závodí… Za mě teda hůř.“
Teď mě přesně zajímalo, jestli řeknete líp, nebo hůř…
Kateřina: (usmívá se) „Za mě hůř. Víte, jak jsem to měla já, pro mě to bylo profihobby a to mi zachránilo kůži. Říkám jim: Berte to vážně, ale ne zas tak vážně, abyste se z toho pak podělali, když vám něco nevyjde. Když to berou moc vážně, podkopávají si malý hrobeček. I hobbík může brát svoje hobby naprosto profesionálně. Pro některé je těžké se odpoutat od očekávání. Pak je to spíš psychologická práce. Protože kdyžje vidíte na tréninku, je to něco jiného, než co vidíme na svěťácích. U některých, ne u všech. Ale někteří si to nedokážou rozvolnit kteří a jsou jak stažení králíci. Prostě to chtějí moc ovládat.“
Matthew: „Běžet s tím můžou, ale střílet s tím moc nejde… Občas je pro ně těžké, že nejsou tři, čtyři měsíce doma. Hlavně pro Susan… Musíme něco najít, třeba hrajeme karty, aby měla dobrou náladu. Některým lidem to vůbec nevadí.“
Oba máte možnost formovat mladé závodníky, to musí být zajímavá práce, ne?
Kateřina: „To je na tom asi to nejhezčí. Je to neskutečně motivující. Když jsem to teď viděla na soustředění, asi jsme to poskládali dobře. Vlastík měl takovou myšlenku, co všechno by mělo být součástí, jak široký záběr přípravy by ta děcka měla mít, jak střeleckou přípravu, tak i kondičku. Dali jsme do toho různá cvičení, která se krásně propojují se střelbou. Vypadá to, že to dobře funguje. Myslím, že povětšinou byli nadšení. Vlastík říkal, že v klidových střelbách byli o dost lepší než dřív. Když vidíte, že to jde kupředu, je to dobrý.“
Matthew: „Já to fakt miluju! Poslední dva roky pracuju víc s juniory. A do budoucnosti je to potřeba. Potřebujeme něco vyhrát na mistrovství světa, na olympiádě. Jsme jediný zimní sport, který ještě nikdy neměl medaili na olympiádě. A to mě baví. Je to challenge, výzva. Já chci být nejlepší. To mě baví, to je zajímavé. Řekl jsem: Když chceme budoucnost, musíme začít dřív. Pokud získají junioři špatné základy, tři, čtyři roky dělají něco blbě, je pak strašně těžké to změnit.“
Kateřina: „U střelby je fakt nejhorší, že když máte někoho, kdo má nějaký zarytý návyk, třeba právě tříletý, tak mu to funguje. Střílet se dá spoustou způsobů, takově, makově… Ale každý způsob má své limity.“
Jak z toho ven?
Kateřina: „Aby se člověk dostal do jiné polohy, to je na rok práce, důsledné i z jeho strany, a musí se smířit s tím, že to na chvilku půjde do kytek. My jako střelci můžeme vynechat půlrok závodění, to oni si dovolit nemůžou. Ale nějak to postupně jde. Je to o komunikaci, vysvětlit sportovci, co ho čeká a jak budeme postupovat. Jít i menšími kroky. Je to prostě výzva, no!“
Záleží na důvěře?
Kateřina: „To určitě. Já si tam ještě místo buduju. Snažím se s nimi hodně mluvit, jsem otevřená vždycky, když se chtějí zeptat. Ještě bude chvilku trvat, než všichni pochopí, že to nějaký smysl má. Ale jak jsme s Vlastíkem poskládali celou metodiku přípravy, myslím, že jim to smysl dává, že se jim to líbí. Je to dobrý krůček kupředu.“
