PŘÍMO Z RAKOUSKA | Jen jediná česká závodnice včera ve sprintu zastřílela čistě, a to mladičká Tereza Vinklárková. Chyby u ostatních mohou vycházet z jednoho faktoru areálu v Hochfilzenu: zrádnosti zdejší střelnice. V čem spočívá a jaká jsou další specifika tratí ve vojenském areálu, ví moc dobře nyní už biatlonový důchodce Ondřej Moravec, který se přijel do Rakouska podívat. „Kluci si stěžovali, že na střelnici trpí dýchavičností,“ prozradil muž, který zde získal stříbro z mistrovství světa.
Vypadá to tady celkem poklidně, červené praporky vypovídající o síle a směru větru se nijak výrazně nehýbou. Střelnice v biatlonovém areálu v rakouském vojenském středisku je schovaná v údolí mezi kopci, zdá se, že podmínky by zde měly být výborné.
Jenže tohle není jediný faktor, který ovlivňuje střelbu. Ondřej Moravec, který včera závodu žen přihlížel z netradiční pozice přímo za dalekohledem na střelnici, o tom může vyprávět a také tak činí.
„Tady je zrádný hlavně příjezd na střelnici. V pátek kluci říkali, že mají trochu dýchavičnost. A já jsem ji míval taky. Střílel jsem třeba dvě rány na dva nádechy. Nevím, jestli to dělá ten kopeček před tím. Ona se trať zdá, že tam nejsou žádné extra kopce, ale tady není téměř metr roviny a určitě nejsou žádné dlouhé sjezdy, takže člověk tady musí hodně makat,“ prozradil detaily, které běžný fanoušek postřehnout nemůže. Tím hlavním je tedy příjezd na střelnici do mírného kopce.
„Sníh taky není většinou nejrychlejší, takže pak je to těžké a často se děje i to, že se střelnice podcení,“ doplnil ještě Moravec.
Také Markéta Davidová, která včera dvakrát chybovala na první střelecké položce vleže, připustila, že příčina mohla být právě v náročném příjezdu k terčům. „Možná jsem byla přeci jen zadýchanější, nájezd je tu složitější,“ řekla česká hvězda, jejíž rány byly v terči umístěny výš a dvě z nich se do něj nevešly.
„Chtělo to trochu níž,“ přitakala Davidová. Před první střelbou se navíc snažila zlepšit pocity z běhu, proto jela od startu rychleji, což se pak zřejmě nevyplatilo.
Když už se závodnice či závodník popere s dýcháním, může přijít další zrada. Ačkoliv je střelnice proti větru chráněna kopci v okolí, nemusí být úplné bezvětří. „Když se kouknete, tak vůbec nefouká, ale lidi tam nechávají dvojky. Údolím lehce táhne. Takže střelnice vypadá jednoduše, ale může to klamat,“ vysvětluje Moravec.
Mohlo by se zdát, že u bývalého reprezentanta, který zde málem slavil titul mistra světa, bude Hochfilzen v žebříčku oblíbených míst na jedné z nejvyšších přáček. Ale není to tak.
„Není můj nejoblíbenější, přes to, že jsem tady měl nejblíž k tomu vyhrát závod. Ale jinak jsem tratě tady do té doby neměl moc v lásce. Je to takové, nevím, jak to říct šetrně… Tady není nic speciálního, je to taková zvláštní trať, často tady bývá jedna stopa, která je ideální, a jinak se nedá moc předjíždět. To teď naštěstí není, ale jinak za mě taková trať není úplně ideál,“ popsal jeden z nejúspěšnějších českých biatlonistů.
|
„Symbol Hochfilzenu? Tady ten továrenský komín, který tu kouří. Ale určitě nezapomenu ani na mistrovství světa. Já jsem se v té sezoně hledal, a když jsem přijel sem, vůbec nevím, co se stalo, to byl neuvěřitelný zvrat. Tady se děly velké věci. To je taky fajn, ale je to hodně dávno.“ Ondřej Moravec o tom, co se mu vybaví, když se řekne Hochfilzen |
Významnou roli zde hraje také sníh. Toho v posledních dnech připadlo opravdu hodně a sněžilo ještě den před závody. „Typ sněhu, který je tady teď, není úplně obvyklý. Většinou je tady takové to mejdlo, vlhčí sníh. Vyjde slunce, trochu se to roztopí a udělá se právě ta jedna stopa, kdy po krajích nikdo moc nejde, protože to v nich nejede. Ale to teď není. Byl jsem si tady ráno v devět zalyžovat, a bylo to nádherné. V tom smyslu, že pro všechny je to stejné po celé šířce trati,“ přidal Moravec další z aspektů závodění v Hochfilzenu.
To všechno jsou důvody, proč si zde musí závodníci nejprve zvyknout. „Poprvé jsem tady byl někdy v roce 2003, a to jsme bojovali trošku se sněhem, extra nám to nejezdilo. Přelom u mě přišel při MS, kdy jsme měli skvělé lyže. Ale jinak na to tady až tak moc rád nevzpomínám, člověk se tu nadřel neuvěřitelným způsobem. Pamatuju tady hodně závodů s nastřílenou nulou, ale až dvacátým místem. A to jsem na trati nechal úplně všechno a ani bohovi, nikam jsem se nepohnul. Přitom to bylo v době, kdy jsem na to měl,“ řekl sedmatřicetiletý bývalý reprezentant.
Závodění mu tady sice nechutnalo, ale často sem jezdil na tréninky po Vánocích. „Ono je to jinak super místo. Z Čech je to sem nejblíž. Pokud člověk jede i s rodinou, nechce jet do Francie a podobně. Mám to tady rád, byli jsme tu i v létě na soustředění, nějakou část svého života jsem tady strávil.“ I teď si pobyt v Tyrolsku užívá, mimo běžek vyzkoušel i skialpy.
A dnes bude přihlížet ženské štafetě a stíhacímu závodu mužů.
