Ledecká zase čtvrtá: Ty jo, sedm setin… K večeři bude bramboračka
PŘÍMO Z CORTINY | Lyžařka Ester Ledecká na mistrovství světa obstřeluje stupně vítězů, ale zatím se na ně dívá z těsné blízkosti. Po šesti setinách v super-G jí v dnešním sjezdu scházelo na bronzovou Laru Gutovou-Behramiovou sedm setin sekundy. „Snad jsem fanoušky nezklamala,“ starala se pár minut po konci dramatu v prosluněné Cortině d´Ampezzo.
Sedm setin sekundy je to na čas. 1,96 metru, co se týče vzdálenosti na trati. V reálném světě to bylo asi padesát metrů. Tak daleko měla Ester Ledecká v cílovém prostoru ke stupňům vítězů, když v mixzoně přerušila povídání s českými novináři, aby v rukavicích hlučně zatleskala medailistkám sjezdu. „Takovou krásnou veverku jsem mohla dostat. Ty jo, sedm setin…“ povzdechla si Ledecká, když sledovala, jak tři nejlepší dostávají dřevěného maskota šampionátu, symbol zdejšího kraje.
Někdo čtvrtý být vždycky musí, ale proč pořád vy, Ester, a ještě tak těsně?
„Je to sport, bude bramboračka k večeři. Kluci italští zase říkají, že to je plechová medaile, tak ti zase budou mít novou plechovou střechu. Nevím, jestli bude bramboračka nebo střecha, uvidíme.“
Na mezičasech jste se dlouho přetahovala s vítěznou Corinne Suterovou, ale v cíli z toho byla skoro půlsekundová ztráta, kde jste o čas mohla přijít?
„Nevím, asi to budeme muset zanalyzovat. Bavili jsme se s Robertem Trenkwalderem (zástupcem Red Bullu – pozn. red.), že jsem ztratila hodně dole. Nevím, jaké byly předtím ty mezičasy. Nicméně myslím, že jsem možná jela trochu víc na přímo pasáž Rumerlo a nestihla jsem se na ten skok připravit, jak jsem měla. Trochu mě to rozhodilo, ztratila jsem tam ve spodní pasáži rychlost. To se holt stane, je to jedna jízda, dala jsem do toho vše.“
Šest a sedm setin, to jsou opravdu kousíčky, neměla byste jíst trochu víc vaší oblíbené čokolády?
(úsměv) „Je to možné, ale na to moc nejsem. Tomas (trenér Bank) by rád, kdybych se víc futrovala. Ale myslím, že to najdu někde jinde, do příště se víc nabalím.“
Když váš Němka Kira Weidleová odsunula na třetí místo a nahoře byla ještě jedna z favoritek Lara Gutová-Behramiová, tušila jste, že se rozhodlo o medaili?
„Já jsem to upřímně tak nepozorovala, já jsem se převlíkala. Kira je skvělá sjezdařka, dneska jela fakt výborně. Moc jí gratuluju. Hlavně je to jedna z holek, která mě vždycky pozdraví, je vždycky fajn. Takže si ji moc vážím, za to, jaká je. Je bojovnice, což ukázala ve Val d´Isere, kde jela se zlomenou rukou, takže si to zaslouží.“
Jaký máte tedy pocit z druhého čtvrtého místa v řadě?
„No, skvělý... Jsem hrozně ráda, že můžu být tady mezi nejlepšími na světě, můžu jezdit ty nejtěžší tratě, co pro holky jsou. Samozřejmě, není to medaile, ale je to skvělé umístění a jsem ráda, že se držím té špičky a už mezi ně tak nějak patřím. Snad jsem fanoušky moc nezklamala a doufám, že jim budu dělat radost třeba ještě lepšími výsledky.“
Trenéři pro vás chtěli vyšší číslo, vy jste zvolila devítku z obav před zhoršujícím se stavem trati, jak jste s výběrem spokojená?
„S devítkou jsem spokojená. Mluvila jsem s Tomasem. Kluci mi chtěli vzít patnáctku, protože se to včera zrychlovalo, ale dneska to bylo takhle dobré. Myslím, že výběr devítky byl dobrý.“
V pasáži Schuss Tofana mezi dvěma skalisky jste v prudkém padáku jela 137 kilometrů v hodině, jaké to je?
„Pěkně to fouká, ale ono si to ani tolik neuvědomíte v tom šusu, jedete rovně, myslíte jen na to, abyste byli co nejmenší, abych měla schované lokty. Uvědomíte si to až na tom Duca d´Aosta skoku, který váš vystřelí až do nebes. Aspoň mě vystřelil slušně, tam jsem si uvědomila, že jsem měla asi docela velkou rychlost a taky, že jsem to měla daleko víc sešlápnout. A pak myslím, že ta střední pasáž byla myslím docela dobrá, musím promluvit s trenéry, ale pocitově jsem to zajela líp než v tréninku, to je pozitivní.“
Bývalý člen vašeho týmu Ondřej Bank po super-G tvrdil, že jste trochu váhala s tím vrhnout po hlavě do nejrychlejší linie. Jak to vidíte vy, a jak jste se nejlepší stopě přiblížila dnes?
„On mi psal, že to bylo na jistotu. On mě zná, ví, že jezdím jenom na jistotu, jinak nejezdím. Akorát ta jistota je každý den jiná. I dneska jsem jela na jistotu, ale dala jsem do toho maximum. Za ty dva roky jsem se na téhle sjezdovce výrazně zlepšila. Ještě mám co zlepšovat, což je dobře, budu na tom pracovat.“
A nebylo vaše zlaté kouzlo na olympiádě právě v tom, že jste se odvážně držela té nejrychlejší linie?
„Ne, tam jsem jela taky na jistotu, akorát tam byla taky jiná…“
