Zpověď Strachové o životě po kariéře i vztahu s otcem: Byl to každodenní boj
„Vždy jsem byla stoprocentní profesionál a snažila se dávat lyžování vše, jenže v posledních letech čím dál víc bojuji s tím, aby zůstávalo mou prioritou. Už to nechci rvát silou vůle,“ říkala mistryně světa Šárka Strachová (Záhrobská) na sklonku kariéry. Podle slov Tomáše Banka, trenéra aktuální lyžařské superhvězdy Ester Ledecké, byl její trénink obrovský dril, fyzicky i psychicky. Jak je na tom bývalá šampionka dnes?
Nekonečná léta tréninkového nátlaku otce-trenéra. Změna životního postoje, že život nejsou pouze lyže. Osudová láska. Bouřlivý rozchod s otcem. Drama těžké nemoci. Operace. Touha vrátit se. Slavný comeback na mistrovství světa.
To jsou témata Šárčina silného životního příběhu. Pro následující obsáhlý rozhovor jsme zvolili úmyslně pouze některá. Ta, která začínají bodem zlomu v jejím životě. Usedáme ke kávě v její klinice celostní terapie a sportu VO2max, atmosféru podkresluje lehký jazz a začínáme…
Bod zlomu ve vaší kariéře. V určité chvíli jste opustila svého otce-trenéra. Byl to krok do dospělosti?
„Byla to velká horská dráha, před námi olympiáda ve Vancouveru 2010. Bylo to o samostatnosti, zodpovědnosti za svá rozhodnutí a za vše, co se po tom rozchodu začalo dít. Nebylo to jednoduché období, ale už to nešlo odkládat a nebylo na co čekat.“
Už tehdy vstoupil do vašeho života váš současný muž?
„Ano. On je často prezentovaný jako kondiční trenér, ale my jsme se potkali spíše přes sponzorství. Už léta má v ČR výhradní zastoupení řady sportovních značek, jednou z nich je i firma Scott, a já jsem měla Scott vybavení. Bylo to složité období, i co se týká sportovní přípravy, a on je velký celoživotní sportovec. V mládí vrcholově vesloval, tak mi začal pomáhat i s kondičním tréninkem mimo sníh.“
Slyšel jsem, že kladl důraz na koordinaci a celostní pojetí pohybu. Je to tak?
„On mě poprvé přivedl k Pavlu Kolářovi, protože jsem už kolem dvaceti let věku měla chronické bolesti zad a kolen. Neměla jsem vypracovaný core, dech a střed těla. Pavel se mnou začal pracovat a otevřel mi oči do světa fyzioterapie, prevence a kompenzací, o čem jsem do té doby neměla ponětí. A od toho se odvíjel i trénink - rovnováha, koordinace, dynamika, stabilita.“
Byl to tedy osudový vklad Pavla Koláře, nebo vašeho muže?
„Ten největší příspěvek mého muže byl ten, že začal kolem mě stavět tým profesionálů a odborníků. Ať už to byl Pavel, nebo potom fyzioterapeut, vlastní servisman, po rozchodu s mým otcem jsme začali shánět trenéry i v zahraničí. Sestavili jsme celý tým odborníků, který mi tvořil zázemí. A můj muž byl tím, který vždycky stál za mými zády a celé to jistil.“
Dá se tomu rozumět tak, že se pracovalo i na vaší osobní celosti?
„Určitě ano, pokud máte na mysli i psychoterapeuta a všechny tyto směry. Po rozchodu s otcem jsem vyhledala psychoterapeutku, se kterou jsem chtěla řešit spoustu pocitů a negativních emocí, které ve mně byly, které jsem nechtěla mít nebo kterým jsem nerozuměla. Nikdy předtím jsem nevyhledávala sportovní psychology, abychom řešili, jak mě vyladit na samotný výkon nebo jak řešit rozpoložení během závodu. Ale s psychoterapeutkou jsme pracovaly na tom, abych byla v harmonii a rovnováze. Takže jsme to vzaly z druhé strany, aby Šárka byla v pohodě, byla spokojená a aby věděla, co chce. A pak se to přímo odráželo na sportovních výkonech. Někdy mi přijde, že se sportovní psychologie příliš orientuje na výkon, ale často, pokud sportovec skončí se sportem, tak neví, jak naložit se životem, co dělat, jakým směrem se vydat. Nezačaly jsme s psychoterapeutkou u lyžařky, sportovkyně, ale u jádra člověka. A to platí asi v jakémkoliv životním směru – vždy musíte začít u sebe a dostat se do rovnováhy a harmonie. A pak se to odráží ve sportu, v osobním životě, kdekoliv.“
Říkala jste, že vám psychoterapeutka pomohla se v sobě více vyznat a třeba vědět, co chcete. Víte to už?
„Myslím, že ano. Přes meditace, rodinné konstelace a pak velké téma odpouštění. Měla jsem v sobě spoustu emocí, co se týká vztahu s otcem. Vztek, zlobu, zklamání, naštvání, nepochopení. To jsou emoce, které není dobré v sobě dusit. Pokud v sobě něco takového dusíme, tak to vyleze na povrch. Ať už nemocí, nebo zraněním. Nechtěla jsem v sobě ty emoce mít, proto jsem vyhledala psychoterapeutku a začaly jsme je řešit. A ono se to všechno řetězí. Jak se říká - slupka cibule. Vyřešíte jednu vrstvu a ony se vynoří další. Takže prostupujete celý život, vracíte se do dětství. Je to zajímavé, hrozně mě to obohatilo a vděčím za to i vrcholovému sportu.“
V jakém směru?
„Vrcholový sport byla úžasná životní škola. V závěru kariéry jsem k tomu tak hodně přistupovala, protože v ní bylo kromě tohoto bodu zlomu i několik dalších momentů, které vybízely k ukončení kariéry, třeba medaile na olympijských hrách. Nebo metabolický rozvrat, kdy kdybych řekla, že se nechci vracet do vrcholového sportu, každý by to pochopil. Nebo potom velký comeback na MS 2015, to by byla úžasná třešinka, jak ukončit sportovní kariéru. Ale vždy jsem se rozhodla pokračovat. Přitom hnacím motorem nebyla touha vítězit, ale vnitřní pocit: Ještě se tam musíš vrátit a něco se naučit.“
Vrátit, proč?
„Protože zbývalo ještě něco, co vrcholový sport dává, ať už jsou to výhry, nebo prohry. Paradoxně prohry nám dávají mnohem víc než výhry, co se týká zkušeností. No, a ten můj tehdejší vnitřní pocit mi nedovolil to uzavřít.“
V tomto pocitu hrála roli psychoterapeutka?
„Nemyslím si. Ona mě navedla na to vnímat svoje pocity a svoji intuici. Ale o dalším pokračování jsem se radila sama se sebou.“
Komunikujete s ní dodneška?
„Ano, ale už k ní nechodím na pravidelné terapie. Občas se stane něco, o čem se s ní chci poradit, ale už není v roli psychoterapeutky. Stala se kamarádkou a mám ji i tady na klinice v rámci týmu terapeutů. Má podobně staré děti, tak spoustu věci probereme kamarádsko-psychoterapeuticky na našich společných výletech.“
Pomohla vám v sobě si uklidit?
„Uklidit, zorientovat se, srovnat si myšlenky.“
Máte je teď srovnané?
„Člověk se učí pořád. Mám teď myšlenky určitě jasnější, mám svoji filozofii, svůj pohled na svět. Myslím si, že spoustu mě toho ještě čeká. Člověk se hodně mění a vyvíjí. Jsem maminkou, prožila jsem si mateřství. Myslím si, že celý život je jedna velká škola.“
| Tvrdý dril otce Petra Záhrobského, který podstupovala dcera Šárka od čtyř let převážně na krkonošských svazích, vynesl ve slalomu čtyři světové medaile včetně té nejcennější, a taky bronzovou olympijskou. Jenže rozvrátil i rodinné vztahy. Lyžařka mu vyčetla hrubé chování, že ji při trénincích přetěžoval, obvinila ho ze zpronevěry výdělků a postavila se za maminku Jiřinu, když na manžela podala trestní oznámení kvůli napadení. Bratr Petr naopak zůstal na straně otce-trenéra. Šárka v roce 2012 podstoupila operaci nezhoubného útvaru v oblasti hypofýzy, o rok později se vdala a 28. března 2017 ukončila sportovní kariéru. |
Je cítit, že váš druhý život pomáhaly budovat dvě osoby. Ona psychoterapeutka a váš muž…
„Muž mi dal záchrannou ruku. Bez něj by bylo mnohem těžší najít odvahu k prvnímu kroku, odejít od otce. Bez něj by k tomu došlo později, nebo vůbec. A on byl pro mě jistota a ta ruka, které jsem se mohla chytnout. Popostrčil mě k tomu, abych se za sebe začala rozhodovat sama. Do té doby za mě rozhodoval všechno můj otec, ačkoliv mi bylo téměř 25 let.“
Žena asi potřebuje mít pevný bod nedaleko od sebe?
„Asi ne každá žena, ale já ano. Můj muž byl pro mne vždy pevný bod, domov, přístav, kam jsem se vracela.“
Ve vrcholovém sportu musí převážit mužská energie
Kdy jste musela v životě nejvíc zabojovat?
„Ten opravdový boj byl za dob spolupráce s mým otcem. To byl každodenní boj.“
A ta bolest a strast, která tam určitě byla, mohla přinést pozitivní kapitál?
„Každopádně to byla úžasná škola. Mělo to určitě v důsledku spoustu
