Prožívá klasický příběh nezdolnosti a vytrvalosti. Pavel Churavý přetrpěl několik krušných sezon, ve kterých neměl ani pořádné lyže a uvažoval o konci kariéry.
Jako odměnu dostal letošní zimu. V týdnech před mistrovstvím světa v Liberci se dostal do špičky a ve Val di Fiemme dokonce vyskočil na stupně vítězů. „Věřím si,“ říká týden před prvním závodem na šampionátu.
Poslední léta jste se trápil, ale letos prožíváte nejlepší sezonu kariéry. Proč přišla ta změna?
„Já bych to taky chtěl vědět. Nedokážu si to vysvětlit. Ale máme lepší zabezpečení. Lyže mi sedí, skokanská kombinéza mi sedí, trenéři mi sedí. Máme fyzioterapeutku, absolutní servis s lyžemi, takže na ně nemusím sáhnout. Tohle všechno funguje, jsem i zdravý.“
Kde ale vidíte hlavní důvod zlepšení?
„Hodně bude asi dělat ten materiál. Po skoku jsem schopný být pátý. S tím samým skokem a loňským materiálem bych byl pětadvacátý. Teď mám lepší lyže. Loni jsem jezdil na nájezdu o kilometr a půl pomaleji než ostatní, což dělá i deset metrů.“
To vás muselo ubíjet…
„Psychicky to nepodpoří, když člověk ví, že má horší materiál. S lyžemi jsem bojoval nejvíc před olympiádou v Turíně. Od té doby jsem žádné lyže nedostal. Zkoušeli jsme všechno. Mazaly se i vosky od bobařů, co se dávají na nože. Zkoušeli jsme změnit struktury. Ale bylo to v těch lyžích. Firmy nám lepší kousky nechtěly prodat.“
Jak je to možné?
„Dávají je lepším závodníkům nebo těm svým. Teď mám lyže, které mi koupil sponzor, a jsem spokojený.“
Je pravda, že jste v těch krušných letech několikrát uvažoval o konci kariéry?
„Určitě. Když lyže nejezdily, napadalo mě to několikrát. Ale na druhou stranu to člověka baví. Mě to baví na běžkách, a když to aspoň trochu jde, tak na můstku taky. Když to letí, jako letos několikrát, je to nádhernej pocit. Někoho baví skákat padákem nebo jezdit vodu. Mě baví severská kombinace. Tohle je povznášející. Vím, že až přestanu, už se k tomu nedostanu.“
Co vás na severské kombinaci tak fascinuje?
„Jsou to odlišný disciplíny. Skok je výbušnej a hlavně technickej. A pak je tu vytrvalostní běh. Líbí se mi, že vždycky, když mi nejde jedna disciplína, jde mi ta druhá. Jenom skákat na můstku by mě taky nebavilo. Pro diváka je to taky zajímavý, ale zatím byly závody delší. Teď máme jenom jeden skok a běh jen na deset kilometrů. Věřím, že by to někoho mohlo zajímat a že se lidi v Liberci přijdou podívat.“
Bude pro vás těžké v Liberci držet na trati emoce, když vás fanoušci budou hnát dopředu?
„Jenom dobře, ať si vezmou biče!“
Atmosféra v hledišti na vás působí?
„Strašně moc! V Kuusamu jsem byl překvapený, že tam někdo fandil česky. Strašně moc mi to pomůže. Vím, že tam někdo je a fandí.“
Severská kombinace ale v posledních letech ztratila pověst královské disciplíny a v popularitě ztrácí…
„Ztrácí i lyžování celkově. Je daleko víc sportů, pořád přibývají nové. Tím to asi taky je. V Liberci je fotbal, hokej, volejbal. Skok už potom taky tolik lidí nezajímá. Možná je to i tím, že tady celou dobu na můstku nebylo pro diváky žádné zázemí. Když šel někdo na závody, musel stát na sjezdovce. Diváci tam ani neměli buřta. Mrzli, nemohli si dát čaj. Závody se oddalují, do toho ještě nebyly výkony. Ale ty teď jsou. Věřím, že by diváci mohli přijít.“
Máte takové signály?
„Pár lidí se mě ptalo na lístky. Všichni si myslí, že jich dostaneme spousty.“
A není to tak?
„Ne. Mám informace, že bychom možná mohli dostat pět lístků FIS family. Možná, že Katka Neumannová slyší… Pět lístků je málo.“
Uděláte lidem, kteří přijdou, radost medailí?
„Věřím si. Může se stát cokoliv. Trať je těžká. Záleží, jak na tom budeme po skoku. Věřím, že do desítky budu. O medaili můžu snít. Všechno se ukáže hned první závod. I když hromadný start vůbec nemám rád. Ale doufám, že se první závod povede a spadne napětí.“
Letos se vám daří, ale čím jste se posiloval v minulých krušných letech?
„Ono to vždycky chvíli funguje, je to dobrý. To mě posílí. Když to nejde, přijdou myšlenky, co budu dělat. Loni na jaře to bylo vůbec špatný. Ještě k tomu stavím barák, manželku mám v osmém měsíci. Těšíme se na potomka, na Františka. Kdybych neměl zaměstnání na půl platu na Dukle, nešlo by to dělat. Naštěstí mě ještě podpořil svaz, dal mi nějaké odměny.“
Takže přibližně 170 000 korun, které jste letos vyhrál na prize money za umístění v první desítce Světového poháru, vám asi přišlo vhod, že?
„To mi sakra pomohlo. Nevím, jestli to byla motivace. Ale hodně to pomohlo. Kupovali jsme za to vybavení. Už jsme si konečně objednali dvojité umyvadlo. Za první závody jsem zaplatil dělníky na koupelnu. V baráku se to vždycky ztratí.“
Vaším největším úspěchem této zimy bylo třetí místo ve Val di Fiemme, kde jste k běžeckému závodu nastoupil v botách reprezentačního trenéra Luďka Šablatury, protože vaše vlastní se vám rozbily. Už máte nové?
„Zatím jezdím v těch, ve kterých jsem byl třetí.“
Co na to říká trenér Šablatura?
„Trenér je bez bot, no. Není v tom žádnej problém. Ve Val di Fiemme jsem se bál, aby mě v nových botách nechytly křeče. Naopak to bylo lepší.“
Necháte si vypůjčené boty i na mistrovství světa?
„Uvidíme, nějak se s Luďkem domluvíme. Trenér holt nepůjde dvakrát za zimu na běžky. Na jaře mu je vrátím.“ (smích)
Nepřijde vám současná situace podobná jako před sedmi lety, kdy jste pár týdnů před olympijskými hrami v Salt Lake City zazářil druhým místem na závodě Světového poháru v Liberci?
„Jenže předtím jsem byl akorát v Lillehammeru desátej, jinak jsem se trápil. Přijeli jsem do Liberce, skákal jsem dobře a měl jsem na můstku štěstí. A pak nevím, kde se ve mně vzalo, že jsem i nejrychleji běžel. Na trati se měnily podmínky, dost jsem na tom vydělal. Bylo to spíš štěstí.“
Dělal jste si tehdy naději na olympijskou medaili?
„Tehdy to bylo všechno rozháraný. Trenéři, závodníci… Nebylo na tom moc dobrýho. Na závěrečnou přípravu jsme nakonec nikam nejeli. Láďa Rygl měl připraveno, že pojedeme do Ameriky. Luděk Šablatura jako reprezentační trenér měl připraveno, že pojedeme do Lillehammeru. Nakonec se nejelo vůbec nikam. Byl jsem v Harrachově, jezdil jsem tam pomalu na jehličí, zrovna byla obleva, na můstku jsem vůbec neskákal.“
Letos si naopak trenér Šablatura pochvaluje, že družstvo drží spolu. Dokonce jste v létě absolvovali teambuilding. Jak na to vzpomínáte?
„Bylo to sportovně založený. Lezli jsme ve výškách, jistili jsme se po lanech. Padali jsme a chytali jsme se. Člověk musí na druhýho spoléhat, protože nic jinýho nezbejvá. Když skočíte do prázdna, musíte se spolehnout, že vás ten druhý zajistí. Je to určitě dobrá věc.“
