Mohl by psát kroniku českého skoku na lyžích. Roman Koudelka zažil velkou éru Jakuba Jandy či Jana Matury a sám už závodí ve Světovém poháru 17 let. Noví slovinští trenéři ho ale nenechávají lpět na minulosti. Týmového veterána přiměli například k tréninkům hip hopu. „Byl jsem z toho trochu nervózní,“ usmívá se Koudelka.
Větrné poryvy na můstku ve finské Ruce nejsou pro něj, takže Roman Koudelka vstoupí do Světového poháru až další týden v Lillehammeru. Elitní seriál bude objíždět sám, protože v českém týmu má kolem sebe partu mladíků, kteří musí dorůst.
Jak se vám, tátovi od rodiny, líbí taková pozice?
(usmívá se) „Já vždycky vzpomínám na Kubu Jandu. Bylo mu dvacet devět, říkal jsem mu: Seš starej! A on říkal: ´Počkej, to jenom mrkneš a za chvíli tě to doběhne…´ Já na tyhle jeho slova vzpomínám hodně často. I když věkem je mi třicet čtyři, hlavou si připadám na osmnáct, dvacet. Zatím se mi hlavu daří oblbnout a tělo tomu naslouchá.“
Takže hip hop jako nový tréninkový prostředek vám sednul?
„Bylo to zajímavé. Byl jsem z toho trochu nervózní, ale přijel kluk ze Slovinska, který dřív taky skákal, padli jsme si do noty. I když ze začátku bylo vidět, že nám to vůbec nejde, pak už to byla sranda. Šlo spíš o to trošku oblbnout hlavu a snažit se dělat jinak koordinační cviky. A docela dobrý, člověk si odpočinul od stereotypu. Pro mě to byla změna. Vím, že různí skokani taky občas nějaké tance zkoušejí. S Davidem Jiroutkem jsme chodili na zumbu. Je to hlavně o tom, že změníte pohyb, ukáže vám to nedostatky v koordinaci. Pro mě velké plus.“
Noví trenéři Gaj Trček s Jure Šinkovecem přinesli do týmu energii, že?
„Gaj je šílenej, nejradši by pracoval dvacet hodin denně. To já miluju, jsem podobný typ člověka, v tomhle jsme si strašně sedli. Na jednu stranu oni vědí, že mě musí brzdit. Dělal bych všechno a to taky není dobře. Dojíždím za nimi na tréninky do Liberce, což jsem nedělal, protože mi to nedávalo smysl. V dnešní době mi to smysl dává, sice se vracím z tréninku unavený, ale nabitý pozitivní energií.“
Jak to vypadá s kolenem, které vás po předloňské operaci stále omezovalo?
„Koleno je super, musím zaťukat, přes půl roku jsem nebyl na injekci. Hodně k tomu přispělo, že je u nás Jure Šinkovec, který si těmihle patáliemi prošel s oběma koleny a ví, co a jak. Tréninky byly hodně zaměřené na to, abych nohu mohl na sto procent používat, což se teď daří. Do tréninku můžu dát opravdu sto procent.“
Co je pro vás teď motorem?
„Kdybych neměl motivaci a nevěřil tomu, že se můžu vrátit na nějakou dobrou úroveň, už bych ten sport nedělal. Věřím, že nějaký super výsledek přijde. I když jsem měl zranění, nebo jsem měl sezony, kdy mi to absolutně nešlo, věřil jsem, že to ještě není poslední slovo. Pevně doufám, že se mi to splní, že si jednou řeknu, že bylo dobře, že jsem vydržel.“
Máte teď motivaci vydržet až do olympiády v Cortině?
„To je samozřejmé, bez toho bych to nedělal. Olympiáda je pro každého závodníka největším tahákem. Já svojí první olympiádu absolvoval taky v Itálii, i když jako předskokan. Tenkrát jsem tam byl s Michalem Doležalem, Lukášem Hlavou, kteří už dělají trenéry. Je to můj velký cíl a sen, abych tam závodil, a aby se mi tam povedl nějaký hezký výsledek.“
