Už se nemůžu dočkat večeře u stolu, vzkazuje z nemocnice Záhrobská

Typický úsměv zdobí šest dnů po operaci, která na ní není jakkoli znát, tvář lyžařky Šárky Záhrobské. „Ale vysmátá jsem už od doby, co mě lékaři probudili z umělého spánku. Od začátku jsem od doktorů věděla, že mě nečeká velký zákrok. Neměla jsem z toho strach, nebyla jsem ve stresu,“ popisovala sedmadvacetiletá mistryně světa ve slalomu z roku 2007.

Šárko, hned po operaci jste se těšila na kolo. Jak vám bylo po zákroku a jak nyní?
„Nečekaně jsem se cítila velmi dobře. Samozřejmě ne na to, že bych vyskočila ven a začala běhat. Jsem v posledních dnech hodně slabá, teprve začínáme pomalu chodit na procházky. Jsem ráda, že už zvládnu chodit sama po pokoji, nikdo mi nemusí pomáhat. Ale neuvěřitelně rychle se to zlepšuje a každý den cítím neskutečné pokroky.“

Je to všechno báječná představa poté, co jste musela být převezena do nemocnice, byla jste v umělém spánku, čekala jste na diagnózu nálezu v hlavě a posléze na operaci. To muselo být velmi nepříjemné.
„Od začátku jsem od doktorů věděla, že to není nic vážného. Že to není zase tak velký zákrok, že se tam něco našlo, ale není to zhoubné. Že to půjde celé vyndat. A že to musíme vyndat, protože je celkem vysoké riziko, že to by to začalo tlačit na oční nervy. Takže to prostě musí ven. Neměla jsem z toho strach, měla jsem úžasnou podporu nejbližšího okolí. Chtěla jsem to mít za sebou, ale nebyla jsem z toho ve stresu. Celková narkóza a potom probuzení není nic příjemného. Ale myslím si, že to všechno dopadlo velmi dobře.“

Podle některých odborníků mohl mít novotvar na hypofýze i vliv na pokles vaší výkonnosti v posledních letech. Bavila jste se o tomto tématu s lékaři? Nebo ho neřešíte?
„Neřeším to. Je těžké, aby doktoři něco řekli s jistotou, ani oni nevědí. Sami mi říkali, že je to úplně jedno. Já jsem stejného názoru. Nemá cenu dumat nad tím, jestli jsem loňský rok jezdila mezi patnáctým a třicátým místem proto, že jsem měla problém s hypofýzou. Je to úplně jedno. Je důležité, co je teď. Podle toho bude moje budoucnost.“

Na počátku pobytu v nemocnici jste byla v umělém spánku. Vybavujete si z něj něco? Zdály se vám sny?
„Zdálo se mi toho hodně, bylo to spíš takové blouznění. Když mě potom probouzeli, ptali se mě, jestli vím, co je za datum nebo aspoň za měsíc. Tak jsem říkala měsíc, který jsem si pamatovala, což by červen. A on už byl červenec. Chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, co se děje. Pak mi řekli, že už několik dní spím. Nebylo to úplně příjemné. Ze začátku nejste ani schopní se umýt, dojít si sami na záchod, to jsou ty nejtěžší dny.“

Zatím ještě zůstáváte v nemocnici, kde není pobyt nijak zábavný. Je i pro vás nudou? Jak ji zaháníte?
„Těším se domů, je to nuda. Ještě vás tady pořád nutí ležet. (směje se.) Jíte v posteli. Dlouho nechci jídlo v posteli vidět, těším se, že budu jíst u jídelního stolu. Ale mám kolem sebe úžasné lidi, kteří mě sem chodí rozptýlit, jsou tu se mnou klidně tři nebo čtyři hodiny. Něco hrajeme, pustíme si něco v televizi nebo nějaký film.“

Je vám do smíchu?
„Je mi do smíchu už celkem dlouho. Prý jsem se hrozně smála, i když mě budili z umělého spánku. Od té doby už jsem celkem vysmátá.“

Kdy vám začalo být ale opravdu do smíchu?
„Nejtěžší byly ty první tři čtyři dny. Po probuzení z umělého spánku mi nebylo dobře, moc si toho z těch dnů nepamatuju. Ale po tom, co mě převezli sem (Ústřední vojenská nemocnice v Praze), začala jsem být víc při vědomí, víc vnímat, víc číst nebo koukat na filmy. Po operaci se mi neskutečně ulevilo. Necítím se, jako kdyby se mi něco tělesně stalo. Cítím se velmi dobře.“

Na co se těšíte jako na první věc, kterou uděláte, až budete moct opustit nemocnici?
„Strašně se těším domů. Domov mám jako svůj svět, kde se vždycky zavřu, jsem v tom svém. Těším se, až si s přítelem dáme konečně večeři doma u jídelního stolu a nebudeme večeřet v nemocnici. Těším na své dva chlupaté domácí mazlíčky, na svoje bengálské kočky. A pak se strašně těším, až se svezu na koni.“