Strachová o svém filmu: Scénář dokumentu psal sám život
Plánuje ještě dvě sezony boje se světovou špičkou, její dosavadní příběh už je ale zachycený ve filmovém dokumentu. Premiéru díla Dvě minuty mého života s hlavní hrdinkou lyžařkou Šárkou Strachovou odvysílá ČT Sport v pátek ve 20.20.
Film měl být původně hotový už po olympiádě v Soči, jak se vám líbí současná verze, která obsahuje i radost z letošní bronzové medaile na mistrovství světa ve Vailu?
„Jsem velmi spokojená, jak se nám to podařilo dokončit. Premiéru jsme chtěli původně dělat na jaře 2014. Bylo to velmi dlouhé rozhodování. Ale uplynulý rok přinesl řadu emocí a okamžiků. Jsem ráda, že jsem se o ně mohla podělit. Film mapuje období posledních pár let, která pro mě byla velmi zajímavá.“
Proč ten název?
„U nás je sport o dvou minách, ale trénujeme na to roky. Musíme všechno předvést v těchto dvou minutách. Závod neprobíhá dvě hodiny jako třeba tenisový, kde má hráč, když prohraje první set, šanci se zvednout. Nám se žádná chyba neodpouští, je to opravdu o těch dvou minutách. Ale mně se líbilo to obšírně nevysvětlovat, aby si každý představil, co pro něho dvě minuty znamenají.“
Film už jste prezentovala na dvou předpremiérách, jak na vás film působí?
„Vyznívá moc hezky. Už jsem měla možnost dvakrát si poslechnout potlesk. Je to pro mě asi ta největší odměna za tu práci. Já v tom hraju, ale práci odváděl tým kameramanů. Byla to ohromná práce ve střižně. Vždycky, když tam stojím a vidím ty lidi, říkám si: Jo, mělo to smysl.“
Měli jste jasný plán, nebo jste spíš improvizovali?
„Tím, že je to časosběrný dokument, nebyl pevný scénář. Psal ho život sám, jak je napsáno i v titulcích. Trošku se to upravovalo.“
Na druhé premiéře jste si chtěla prohlédnout reakce diváků, co jste viděla?
„Viděla jsem, že se celkem zaujatě dívají, to mě moc potěšilo, že jsme dokázali lidi vtáhnout do děje, že to, doufám, nenudí. Proto jsme se rozhodli, aby to nebylo delší než padesát minut. Snažili jsme se to poskládat tak, aby to lidi těch padesát minut bavilo, aby to mělo nějaký začátek, nějaký konec. Moc mě potěšilo, že lidi vypadali, že je to zajímá.“
Jaké je vidět na plátně samu sebe?
„Než jsem si zvykla, bylo to těžké. Dlouhou dobu jsem si zacpávala uši, když jsem byla v Brankách, bodech a teď jsem se měla slyšet nebo vidět. Říkala jsem si: To sis vzala velké sousto! Ale zvykla jsem si na sebe. Ale když vidím sebe přes celou obrazovku, pořád mě to nenechává úplně lhostejnou.“
Jak se vám vyprávělo o citlivých věcech, například o zdravotních problémech či o vztahu s otcem?
„U některých výpovědí, když jsme to nahrávali, se ještě vrátil třas hlasu. Samozřejmě hodně emotivní, hlavně pro Tondu, bylo, když jsme si nechali poslat záznam ze záchranky.“
