Remsa (†90) vychoval kamarády na život a na smrt. Jak převezl Rakušany? | iSport.cz
Martin Hašek
23. června 2019 • 09:40

Remsa (†90) vychoval kamarády na život a na smrt. Jak převezl Rakušany?

TOP VIDEA
LIGA NARUBY: pokropený reportér na Letné a minecraft v Teplicích LIGA NARUBY: pokropený reportér na Letné a minecraft v Teplicích
INSIDER: Plzeň by Vrbu měla podržet, bere tlak na sebe. Kangu může absence nakopnout INSIDER: Plzeň by Vrbu měla podržet, bere tlak na sebe. Kangu může absence nakopnout
VŠECHNA VIDEA ZDE

S legendárním skokanským trenérem Zdeňkem Remsou odešla postava z dávných sportovních časů, která bude díky Otu Pavlovi navždy žít v Pohádce o Raškovi. Byl to tvrďák s velkým srdcem, jenž se celý život věnoval výchově mládeže. A jeho nejslavnější parta, zvaná Remsa Boys, v šedesátých letech válcovala svět.



Na první setkání se Zdeňkem Remsou nemůžu nikdy zapomenout. V lednu 2005 přijel do rakouského Bischofshofenu, kde právě mladý Jakub Janda bojoval o špičku Turné čtyř můstků. Ve středu skokanského cirkusu se tehdy objevil po celém čtvrtstoletí. Křemičitý chlapík, se svěží pamětí a pohotovým slovníkem. Muž, jehož chlapci v čele s Jiřím Raškou, Daliborem Motejlkem, Josefem Matoušem nebo Zbyňkem Hubačem kdysi na Turné poráželi nejlepší Nory, Němce i Rakušany.

„Oberstdorf? To byla stará šance (v němčině můstek - pozn. red.), ještě dřevěná. A tady v Bischofshofenu? Jaký umělý nájezd? Jezdilo se skoro po rovině, ještě přes nějakou silnici, tam se přes to dala prkna a po tom se jezdilo dolů,“ vyprávěl tehdy. „Servismani neexistovali, kluci si lyže mazali sami. Naskládali jsme lyže do vlaku, vzali ruksaky, svačinu a jelo se. To byla doba, ale bylo to moc hezké…“

Remsa měl v hlavě desetiletí lyžařské historie a doslova se dotýkal jejích kořenů. Lyžovat začal už v pěti letech, a to na jedněch z prvních lyžařských párů, které kdysi do Čech přivezl hrabě Jan Harrach. Jeho hajným totiž byl Remsův dědeček.

„Velmi dobře si pamatuji, když jsem je v hájence, kde jsem se také roku 1928 narodil, viděl a poprvé si na ně stoupnul,“ vzpomínal Remsa pro stránky lyžařského svazu v době svých devadesátých narozenin.

Remsa sám skákal. V roce 1948 reprezentoval na olympijských hrách ve Svatém Mořici a vyprávěl historky o dobrodružné cestě vlakem s tehdejšími stříbrnými hokejisty, kteří ztratili v turnaji jediný bod za bezgólovou remízu s Kanadou.

„Vzpomínám, že mi pak na nádraží koupili vůbec moji první mandarinku v životě,“ smál se Remsa.

Do legend ale Remsa vstoupil jako trenér, který stál za jedním z nejslavnějších období české skokanské historie. Dal dohromady skvělou skokanskou partu, která během několika let dohnala ztrátu na elitní konkurenci. Základem úspěchu byly kouzelný týmový duch, odhodlání, dřina i odvaha k inovacím.

„Já jsem z toho udělal ohromnou partu. To byli kamarádi na život a na smrt, a kdyby na mě někdo šáh, tak ho ubijou,“ líčil Remsa. „I trenéři tenkrát byli spolu. Jeli jsme z Innsbrucku do Bischofshofenu všichni v jednom kupé. I kluci byli po kupátkách mezi sebou.“

Byl to zcela jiný svět než dnes. Žádné ledové stopy, kombinézy z vychytaných materiálů a aerodynamické helmy. Tehdy se skákalo v čepičkách a svetrech. A místo posiloven borci zvedali závaží přes páku.

Zdeněk Remsa v Lomnici nad Popelkou (archivní foto)Zdeněk Remsa v Lomnici nad Popelkou (archivní foto)Foto Jaroslav Legner (Sport)

„Kluci tenkrát jedli, na co měli chuť. Tehdy problémy s váhou nebyly. Ale já jsem klukům dával takové záhuly, že ani ztloustnout nemohli,“ smál se Remsa. „Byl jsem za tehdejší techniky přesvědčen, že to musí jít přes objemy. Přišel jsem k mančaftu a řekl jsem: Podívejte se, kluci, jsme z masa a nervů, jako jsou Fiňáci i Noráci. Myslím, že když budeme dělat víc než oni, musíme se jim pěkně dostat pod palec.“

A fungovalo to. Sjednocená česká parta začala porážet nejlepší. Už na olympijských hrách 1964 v Innsbrucku byl blízko senzačnímu úspěchu Josef Matouš. Na středním můstku po prvním kole vedl, ale nakonec skončil za sporných okolností čtvrtý.

„Hrozně ho brali bodově. Byl to pro ně neznámej Čecháček,“ vzpomínal Remsa.

Do nominace pro Innsbruck se těsně nevešel mladík Jiří Raška, kterého Remsa dlouho nemohl přemluvit, aby se vzdal techniky se zášvihem a přetočením rukou. Raška si ale pak zranil rameno a začal skákat s rukama tzv. ´na zaďáka´. Innsbruck pro Rašku znamenal zklamání, ale zároveň ho posunul vpřed.

„Myslel jsem, že zahodí lyže a přestane závodit. Ale tam přišel zlom. On začal naopak tvrdě, cílevědomě trénovat. Chtěl ukázat, že není takový srab. A nakonec to dokázal,“ chválil Remsa svého závodníka po letech.

V roce 1968 v Grenoblu už Raška předvedl svůj ´nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk´, jak ve své Pohádce psal Ota Pavel.

Cepoval i českou jedničku Koudelku

Zlatému skoku na sedmdesátimetrovém můstku ale předcházelo drama v zákulisí. V městečku Autrans kousek od Grenoblu byla tehdy pěkná zmrzlá stopa, jenomže rakouský technický delegát ji prosolil, protože mokrá břečka víc vyhovovala závodníkům z jeho země. Češi se ale nedali.

„Byl mráz asi jedenáct stupňů, ale Rakušáci skákali dobře na mokrém sněhu. Rakouský delegát vzal pytel se solí a nechal nájezd prosolit, aby tam byly srágory. My měli namazáno na suchý, tvrdý sníh. Vzbouřili jsme se, nájezd se musel sundat a začalo se se zpožděním,“ vzpomínal Remsa.

Před druhým skokem musel kouč určit správnou stopu, buď novu a upravenou, nebo umydlenou.

„Stál jsem pod můstkem a musel jsem si umýt obličej sněhem, abych se vzpamatoval. Řekl jsem mu: Jeď tou novou stopou, drž nohy u sebe a uvidíš. Bum – dopadlo to skvěle a slavili jsme zlato,“ vzpomínal Remsa.

Skoky neopustil ani po konci své slavné éry. Dál v Lomnici nad Popelkou vychovával mládež. V začátcích kariéry cepoval i současnou dlouholetou reprezentační jedničku Romana Koudelku.

„Byl to můj první trenér, vždy jsem k němu měl a stále mám obrovský respekt. Tvrdý, ale férový člověk,“ řekl o něm Koudelka. „Pořád mám před očima, když jsem ve Frenštátu pod Radhoštěm spadnul v závodě a on mě protáhnul deštníkem…“

Zdeněk Remsa v Lomnici nad Popelkou (archivní foto)
Zdeněk Remsa v Lomnici nad Popelkou (archivní foto)

 
Články odjinud


Články odjinud