Pavel Ploc: Demokracie do sportu nepatří

A soudí se, zda byl či nebyl důvěrníkem kontrarozvědky.

Čtěte také:
Holík: Komunisty jsem nikdy neměl rád »

„Mám čas asi jen 45 minut," začal ve svém penzionu v Harrachově Pavel Ploc. Jako poslanec musí být v pondělí k dispozici svým voličům. Večer ho pak čekal krajský sjezd ČSSD v Liberci.

Přesto nakonec dvojnásobný olympijský medailista povídal déle než hodinu a nechal se přemluvit i k vyfocení u harrachovských můstků.

Tváře 1989 Seriál rozhovorů deníku Sport k dvacátému výročí 17. listopadu

Pondělí 9. listopadu Jaroslav Holík Úterý 10. listopadu Pavel Ploc Středa 11. listopadu Štěpán škorpil Čtvrtek 12. listopadu Helena Fibingerová Pátek 13. listopadu bratři Pospíšilové Sobota 14. listopadu Ivo Knoflíček Neděle 15. listopadu Jan Železný

Proč jste vlastně sport vyměnil za politiku?
„Paradoxně mě do politiky přivedl právě sport. Už v devadesátých letech mi nebyl sport jedno, i po ukončení kariéry. Sport jsem vlastně odsunul do pozadí a přišel jsem na to, že v politice ho můžu ovlivnit."

Neptali se lidé třeba, proč si ten Ploc jde do parlamentu kazit pověst? Setkával jste se s negativními reakcemi?
„Abych řekl pravdu, moc ne. Lidé mě spíše znají jako sportovce a fandí mi. A dokazuje to i to, že podporu od voličů mám. Myslím, že většina lidí to vnímá pozitivně."

A když to porovnáte s dobou, kdy jste byl hrdina národa?
„Přiznám se, že se ode mě vždy čekaly výsledky. Byla samozřejmost, že budu na bedně. A to se samozřejmě ne pokaždé podaří. Také jsem se setkal s anonymy a různými urážkami. To mě vždy mrzelo. Rodiče tenkrát ty dopisy přede mnou i schovávali, abych je nečetl. Ale jednou jsem je objevil. Spíše to ale byly pozitivní reakce. A i v politice se setkávám spíše s pozitivními reakcemi než s negativními. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že mě lidé berou trochu jinak a vnímají mě spíše jako sportovce."

Jak vám jako bývalému sportovci sedí sněmovní prostředí?
„Musím říci, že jsem byl mile překvapen. Protože když jsem byl zvolen do parlamentu, tak jsem se toho trochu zalekl. Říkal jsem si, proboha, teď přestává legrace, co já tam vlastně budu dělat. Jak už jsem říkal, mou prioritou je sport, protože ho považuji za nesmírně důležitý pro naši společnost. I na parlamentní půdě musí být zastoupený."

A co vás překvapilo?
„Kolik je mezi poslanci inteligentních lidí. Normálních. Že nejdou všichni házet do jednoho pytle. To mě opravdu překvapilo. Původně jsem si říkal, co já budu mezi těma páprdama dělat? Tam to asi nebudu moci vydržet, ale opak byl pravdou. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí."

Grázla jste tam nepotkal?
„Nejen v politice, ale i ve sportovním prostředí jsem zažil spoustu podrazů. Ze sportu jsem byl už trochu otrkaný. Je pravdou, že i v parlamentu jsem pár lidí musel rozpoznat. Dnes už vím, s kým mám někdy tu čest. Ale že by mně někdo ubližoval nebo se choval vyloženě jako grázl, to ne. Už ale vím, komu můžu důvěřovat a komu ne."

Je v politice více intrikaření než ve sportu?
„Nejen ve sportu, ale všude jsou intriky. Jsou skupiny, které hájí své zájmy. Tak to prostě v životě chodí. I ve sportovním prostředí jsem se s tím setkal."

Kdybyste si mohl vybrat, nechtěl byste se ze sněmovny vrátit na můstky do 80. let?
„Kdo by se nechtěl vrátit? Dneska už člověk vzpomíná jen na hezké chvíle. Něco se nám podařilo vyhrát. Je to život plný napětí, plný stresu, cestujete, poznáváte. A když se daří, to bych lhal, kdybych si to nechtěl zopakovat. Ale byly i situace, kdy nebylo vše v pořádku."

Slyšel jsem, že letos na jaře jste se po dlouhých sedmnácti letech opět postavil na můstek...
(směje se) „To se mi ozvaly asi dvě osmnáctileté dívky, že budou mít v Harrachově soustředění a zda bych si nenašel hodinku na takových malých můstcích pro žáky. Šel jsem se podívat, s hrůzou jsem zjistil, že vůbec skákat neumí, že nemají ani trenéra, byly chudinky celé odřené a spálené od hmoty. Pak si chtěly se mnou udělat fotku, že ale musím být celý ve skokanským..."

A souhlasil jste?
„To jsem ještě skousl, ale pak ještě chtěly, že musím na nájezd, připnutý skokačky. Měly myslím kombinézu po Jakubu Jandovi, sotva jsem se do ní narval. A pak mě hecovaly, abych skočil, ale můstek byl suchý, nebyl pokropený, to jsem říkal, že takovou radost jim už neudělám. Asi bych dvacítku nějak sjel, ale skoky na lyžích jsou sportem pro profesionály, to nejde dělat rekreačně. Naposledy jsem skočil v roce 1992."

A od té doby se vám o skocích jen zdá...
„Zrovna nedávno se mi zdál sen... Když si sednu s Jirkou Raškou, tak ten má to samé. Člověk se někdy probudí úplně zpocený."

Proč?
„Ve snu se třeba odrazím a nemůžu přistát. Anebo stojím na mamutu a nemůžu si zapnout vázání, přestože ostatní kluci už jdou na třetí skok.... A nedávno se mi zdálo, že jsem vyhrál olympiádu, což se mi ve skutečnosti nikdy nepovedlo, byl jsem pouze druhý a třetí. Zlato mi chybí. To byl hezký sen." (směje se)

Ptal jsem se kvůli tomu, protože jsem četl, že jste se před skokem vždy pokřižoval...
„Ve snech se nekřižuji, ale myslím, že jsem se ani nikdy nekřižoval. Je možné, že na lavičce jsem si ještě představoval odraz a znázorňoval si ho rukou, ale myslím, že jsem se nikdy nepokřižoval. To Poláci, ti se křižovali běžně. Před skákáním jsem měl vždy rituál, že jsem musel být někde stranou, bylo to takové i dechové cvičení. Také jsem hodně používal walkman a poslouchal muziku."

Pokřižování mě zajímalo proto, jestli jste s tím před listopadem 1989 neměl problémy.
„Nejsem úplný ateista, nevěřím v Boha, ale v nějakou vyšší energii. Když jsem byl malý, babička hrála na varhany v kostele, protože děda seděl v Jáchymově, museli se odstěhovat a bydleli někde u Pardubic, ujal se jich jeden pan farář."

Děda byl uvězněn v Jáchymově?
„Kvůli politice, on byl velký lidovec, s tátou se to také vleklo. Měl škraloup jednak kvůli dědovi a taky v „68", když k nám vtrhli Rusáci, kácel stromy pod tanky. Přenášelo se to i na mě. Byl jsem velice sledovaný. Nic jednoduchého to nebylo, ale tím, že jsem měl výsledky, si nemohli dovolit mi říci, že končím."

Musím se teď zeptat na spis „Pavel", podle kterého někteří vyvozují, že jste spolupracoval s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou. Kvůli tomu jste se i soudil, ale soud jste kvůli formálním chybám v létě prohrál. Odvolal jste se?
„Právníci se odvolali. Ale to bych vysvětlil úplně jednoduše. V osmdesátých letech jsme jezdili na Západ. Strávil jsem tři čtvrtě roku v sezoně na Západě, takže jsme samozřejmě byli hlídanou skupinou. Já jsem měl k tomu ještě jeden problém, protože jsem nikdy nevlezl do komunistické strany."

Ani vás jako slavného sportovce nelanařili?
„Ale lanařili. Když mi bylo 19 let, tak mi i vyhrožovali, že jednou budu mít rodinu a budu chtít byt a podobně. Spoustu sportovců tomu podlehlo, aby měli klid. Byl jsem vojákem a nebyl jsem komunista. Vždy jsem se nějak vyvlíkl a jsem rád, že jsem tomu nepodlehl. Hodně asi hrálo také roli, že jsem byl svobodný, neměl jsem rodinu a myslel jsem hlavně na sport. A taky jsem si říkal, že když budu dobře skákat, že mě nemohou tak lehce zaříznout."

Neuvažoval jste o emigraci?
„Uvažoval. Když mi bylo osmnáct, měl jsem nabídky z Rakouska, z Kanady, ale nechtěl jsem dělat problémy sourozencům, rodičům... A za druhé, i když tady byl komunismus, vracel jsem se vždy rád. Harrachov mám rád."

Když se ještě vrátím k onomu spisu. Překvapilo vás, co všechno v něm je?
„Já jsem věděl, že jsem byl velice sledovanou osobou. Musel jsem si, když jsem jel na Západ, vyslechnout nějakého soudruha. Při návratu byl pohovor, to byl normální výslech. Ptali se, kde jste byl a podobně. Ale stejně už všechno přesně věděli, kde jste byli, s kým jste mluvili, co jste si koupili. S námi většinou byl nějaký estébák, vedoucí výpravy, ti nás hlídali. Znepříjemňovalo mi to život, chtěl jsem co nejlépe skákat. Vždy jsem jim říkal, tak se tam jeďte podívat. Mají se tam líp než my tady... Ale jinak jsou tam samé bláboly, já jsem nikdy nic nepodepsal, také mám čtyři negativní lustrační osvědčení."

Určitě jste ale musel jako slavný sportovec, který jezdil do „nepřátelských" zemí, dělat kompromisy. Nebo se mýlím?
„Nikdo nebyl takový hrdina, aby něco řekl nahlas... Kolikrát jsem si říkal, když jsme dělali rozhovor v přímém přenosu, co když teď něco řeknu... Ale kompromisy byly určitě. Museli jsme být určitě trošku poslušní, nemohli jsme otevřeně kritizovat systém."

A čeho nejvíce litujete?
„Asi v roce 1984. Tam jsem měl být větší hrdina. To byla olympiáda v Los Angeles, kterou sovětský blok bojkotoval. Vím, že třeba Helena Fibingerová to obrečela. Mně jich bylo strašně líto, dřou, a oni je nepustí na životní vrchol. Politika se tahala do sportu a to bylo špatně. Došlo to tak daleko, že za mnou přišel nějaký redaktor z Českého rozhlasu. Dal přede mne nějaký papír a že to musím přečíst do rádia. Dokonce i velitel Dukly mi pak nařídil, že to musím přečíst. Bylo tam, že je správné, že sportovci na olympiádu nepojedou."

A přečetl jste?
„Překoktal jsem to, bylo mi z toho zle. Pak se mě lidé ptali, pro jsem to udělal. Už jsem ten tlak nevydržel, musel jsme to nějak skousnout. To mě mrzí, měl jsem jim to hodit na hlavu, asi bych měl problémy, ale dodnes mě to mrzí, že jsem podlehl a přečetl to. Ale nebyl jsem jediným sportovcem. Fibingerová také říkala, že je to správné, ale měla při tom slzy v očích..."

Cítil jste se v 80. letech jako prominentní osoba?
„Já vám to řeknu tak. A to tvrdím pořád. Závodili jsme za Duklu a armáda nám vytvářela nejlepší podmínky. My jsme vlastně byli profesionálové, i když se to nahlas neříkalo. Byli jsme v té době slušně placení a měli jsme propůjčené vojenské hodnosti. Sice jsme museli plnit i vojenské povinnosti, trocha buzerace tam byla, dnes se tomu už smějeme, ale podmínky jsme měli velice dobré."

Vzpomenete si, co jste dělal 17. listopadu v roce 1989?
„Připravovali jsme se na světový pohár. Už když to vřelo, tak jsme byli ve slovinský Planici. Byl jsem z antikomunistický rodiny, takže jsem to strašně prožíval. Pak jsme si sehnali trikolóry, byli jsme v armádě, takže některým se to nelíbilo, ale už to byla euforie. A po sedmnáctém listopadu jsme odlétali do Ameriky na světový pohár."

Přemýšlel jste, co byste dělal, kdyby revoluce nebyla?
„Já ne, moc si to představit nedovedu. Nebyl jsem komunista, jsem vyučený zedník, nevím, co bych dělal. Spousta sportovců za komunistů skončila a teď žijí z minimálního důchodu. Ve sněmovně jsem se o to chtěl zasadit a tenkrát mi to neprošlo o jeden hlas..."

S kariérou jste skončil v roce 1992. Nelitoval jste, že jste se nenarodil od dvacet let později. Za vítězství jste dostával jen věcné ceny, dnes byste si vydělával miliony.
„To je asi osud, asi to tak mělo být. Často jsem byl na bedně. Až pak byla možnost sponzorování. Zaplať pánbůh za to, že kluci mají sponzory. Těch prvních deset nejlepších na světě si vydělá, když přestanou, tak jsou zabezpečení. To za nás nebylo. Ale musím říci, že jsme za to také bojovali."

Jak?
„Z každé země byl někdo, měli jsme takovou asociaci skokanů a tvrdě jsme naléhali na mezinárodní lyžařskou federaci, abychom ve sjezdovém lyžování dostávali peněžité odměny. A to byl neuvěřitelný problém. Prosadili jsme to, ale postupně jsme se skákáním skončili. Až ta generace po nás to měla. Za nás bylo třeba dvacet tisíc franků za vyhraný závod světového poháru něco nepředstavitelného."

Co myslíte, stal byste se vůbec skokanem, pokud byste se narodil o dvacet let později?
„To nevím, dneska je to trochu jiný, ale to se dostáváme ke sportu obecně. Tady byl v 90. letech průšvih, když vysocí politici začali prohlašovat, že sport si na sebe musí vydělat sám a že stát ho dotovat nemůže. Začala se rušit sportovní gymnázia, tréninková střediska mládeže a systém, který tady byl, se začal bourat. Přitom třeba Rakušani na to najeli a dodnes to mají a produkují výborné sportovce. Dnes máme talentů strašně málo."

Změnilo se postavení skoků ve společnosti jako sportu?
„Já jsem si to ani neuvědomoval. Ono se to odvíjí od výsledků. My jsme měli dobrou partu, byli jsme velice vyrovnaní a byli jsme velicí přátelé, ale na druhou stranu i veliký konkurenti, a to nás hnalo dopředu. Proto byly i výsledky. Dnes nevím, zda bych skoky začal dělat."

Proč?
„Dneska je to strašný individualismus, každý jede na sebe. To je tou dobou, společnost se začala měnit. Kolektiv už není, jako byl za nás. Myslím, že je to škoda. Skoky jsou sice individuálním sportem, ale bez dobrý party se výsledek udělat nedá."

Co myslíte, kdo to měl těžší. Vy, nebo například Jakub Janda?
„Nevím kdo těžší, každý to dělal v jiné době. Když jsem trénoval, tak jsem jim třeba zařídil různé úlevy. To já jsem skočil světový rekord a za týden jsem byl v kasárnách u chemiků, kde mi mazáci pořádně dávali sodu. Zaplať pánbůh, že je to uvolněnější, ale na druhou stranu si říkám, že by mladším trochu neškodilo, kdyby si tím prošli. Protože v tomhle to mají o trochu jednodušší."

Proč?
„Odtrénují s trenérem, udělají, co mají, a pak už jsou naprosto svobodní a řeší si své záležitosti. Neříkám, že to není správné, ale je tam příliš demokracie. Demokracie je to nejlepší, co může být, ale do sportu nepatří. Jestli chcete něco dokázat, tak se musíte úplně podřídit."