Jedněmi dveřmi ho vykážou, už druhými se vrací. Snowboardkrosař Radek Houser vždycky snil, že bude úspěšným reprezentantem. V alpském lyžování to neklaplo, ve fotbale se dostal k pár mačům v MSFL a zkoušce ve Zbrojovce. Jako snowboardkrosař zažil několik zranění, sice odletěl na olympiádu do Pekingu, kvůli covidovým zmatkům ale nezávodil. Nedávno své jméno konečně dostal na stupně vítězů ve Světovém poháru.
Olympijský sen měl už hodně blízko. Když se na Hrách v Pekingu při prvním tréninku zranil jeho týmový kamarád Jan Kubičík, Radek Houser si balil na bleskový přesun do Číny. Tam ale kvůli problematickému výsledku covidového testu nakonec strávil pobyt v hotelovém pokoji a byl rád, že chytil letadlo zpátky.
„Ani jsem nestihl tu atmosféru nasát. Hned po příletu mě zavřeli do hotelového pokoje. Občas se mi povedlo naladit televizi, moc jsem to nevnímal, byla to taková směska emocí,“ vzpomíná Houser. „O kousek to uteklo, ale na druhou stranu jsem na to třeba ještě nebyl připravený. Neberu to jako neúspěch nebo zklamání. Beru to jenom jako další krok, abych se na to soustředil a pak se tam dostal.“
Tohle je jeho zjevný povahový rys. Neúspěch či problémy pro něj neznamenají zeď, ale výzvu. V mládežnických kategoriích závodil v alpském lyžování, pak zkusil fotbal, zahrál si MSFL za Třebíč a byl i na zkoušce ve Zbrojovce. Ale průlom se znovu nedostavil.
„Ve fotbale i v lyžování jsem neviděl výrazný posun. Snažil jsem se i v těchto sportech dělat maximum. Ale konkurence a asi ani ten sport mi nevyhovoval tak, jak mi sedl snowboarding,“ líčí Houser. „V jednadvaceti jsem se rozhodl, že bych to chtěl vyzkoušet, dostal jsem se pod ruce Petra Knappa a Marka Jelínka, reprezentačních trenérů, kteří se mnou začali pracovat.“
Byla to zajímavá kombinace. Nezdolný mladík s vůlí k nadstandardní tréninkové dřině zapadl do unikátního tréninkového systému českého snowboardcrossu, který už dvě desetiletí posunuje světové trendy.
„Dřív jsem jezdil na snowboardu, ale tohle je specifická disciplína. Spousta věcí pro mě byla nových, překážky byly jiné. Vždycky, když jsem se koukal v televizi, tak jsem si říkal, že bych na těch skocích létal jak ti jezdci, co tam jezdili. Pak jsem zjistil, že to není tak jednoduché,“ usmívá se Houser.
„Při první příležitosti, kdy jsem nastoupil do závodu, tak jsem spadl, provázela mě různá zranění. Naštěstí mě tento sport bavil tak, že mě to motivovalo se vrátit. Každé zranění ve mně zanechalo něco v tom smyslu, že se chci vrátit a dokázat, že jsem disciplínu nezměnil jen tak pro nic za nic, že věřím, že to půjde a bude to dobrý.“
Hned při svém prvním závodě Evropského poháru v roce 2017 na Pitztalu si při pádu vykloubil AC skloubení mezi klíční kostí a lopatkou na jedné ruce. Od té doby si podobné zranění přivodil už několikrát. Zlomil si zápěstí a záprstní kůstky a do ruky dostal šrouby. A na začátku poolympijské sezony si zlomil kotník.
Přesto se stihl uzdravit a vrátil se ještě před koncem sezony. Ale vytoužený průlom se mu povedl tuhle zimu. Celou ji zvládl bez zdravotních problémů, začátkem března v Sierra Nevadě se poprvé dostal do malého finále a v závěrečném závodním víkendu v kanadském Mt. St. Anne se třetím místem poprvé dostal na stupně vítězů. A domů si přivezl krásný pás s nápisem ‚Bataille Royale‘, který připomíná cenu bojovníků MMA za vítězný zápas.
„Byl to prostředek, jak vyjádřit, že jsme tam svedli bitvu o pódia. Člověk na to bude vzpomínat. Doufám, že na to příště navážu,“ usmívá se Houser.
Předpoklady by tu byly. Něco vypovídá už jen to, že se snowboardcrossem začínal až po dvacítce a během sedmi let se z nuly propracoval na stupně vítězů ve Světovém poháru.
„Radek těží z toho, že dělal hodně jiných sportů. Je zvyklý k tréninku přistupovat hodně zodpovědně,“ říká kouč Marek Jelínek.
Hvězdná parťačka Eva Adamczyková si kromě tréninkového nasazení pochvaluje, že Houser do týmu přináší i dnes už trochu netradiční zábavu.
„Radek chce většinou hrát společenské hry, každý večer jsme hráli deskovky. Je dobře, že nás vytáhne něco dělat. Člověk by jinak furt ležel na pokoji a koukal do počítače,“ usmívá se Adamczyková.
Právě ona stojí za přezdívkou, která se Housera v českém týmu už nesmazatelně chytla. Říkají mu Hauzr.
„Občas se někdo z rodiny, nejbližších kamarádů diví, proč mi říkají Hauzr, když jsem Houser. Třeba na fotbale mi říkali Houska,“ směje se Houser. „Když jsme objížděli Evropské poháry v Německu nebo v Rakousku, tak mě většinou hlásili jako Hauzr. Evka mě jednou přihlašovala na závody Red Bull 400. Všude slyšela Hauzr, Hauzr, tak mě přihlásila pod tou přezdívkou. Tím se to zpečetilo. Nevadí mi to. Pro snowboarding jsem to já, lidi mě podle toho můžou poznat.“
Není na škodu vidět vysoký cíl
Tak dlouho si hledal svůj sport, v němž by se mohl dostat do světové špičky, až skončil u snowboardcrossu. Radek Houser na konci sezony slavil první výstup na stupně vítězů, ale směřuje dál. „Další cíl je podívat se klidně o pár stupínků výš,“ hlásí.
Na vás je na první pohled poznat, že máte ambice...
„Je to tak. Už od malička jsem tak nějak doufal, že budu v nějaké reprezentaci. Prvně jsem si myslel, že to bude fotbal, pak nějakou chvilku lyžování. Ani jedno nevyšlo. Takže krůček byl dostat se do reprezentace. Když se povedlo dostat se pod trenéry Marka Jelínka a Petra Knappa, byl jsem docela starý do profesionálního sportu. Bylo mi jasné, že to musím vzít za pačesy a musím tomu jednomu sportu věnovat maximální úsilí, a pak budou přicházet výsledky. Myslím, že se to povedlo.“
Jak dlouhá to byla cesta?
„Šel jsem postupně. Chtěl jsem se dostat do reprezentace. Když jsem poprvé dostal reprezentační dres, byl to pro mě velký úspěch, takřka srovnatelný teď s tím pódiem. Byl to vždycky takový návrat emocí, týden to vstřebáváte a uvědomíte si, co jste dokázal. Vlastně jste si něco představil a dosáhl jste toho, mohl jste si to odškrtnout.“
Těsně po olympiádě v Pekingu už jste se objevil v top ten, ale pak jste si zlomil kotník. Jak velká to byla komplikace?
„Díky přístupu doktorů, které mi pomohli trenéři sehnat, jsem se dal dohromady a nastoupil jsem ještě do sezony. Stihl jsem i mistrovství světa v Gruzii, ale sezona byla taková všelijaká. Za mě nebyla neúspěšná, ale čekal jsem od toho víc. Po návratu jsem se začal víc věnovat chybám, které jsem dělal před tím. A dopracoval jsem to do této sezony. Jsem pátým rokem v reprezentaci, třetí rok ve Světovém poháru a dopracoval jsem to na moje vysněné pódium.“
Mužský snowboardcross na něj čekal 15 let, věřil jste, že to jednou vyjde?
„Tušil jsem, že tam ta možnost je. U nás je to, v uvozovkách, malý sport, lidí je míň. Ale když se potom podíváte do světového měřítka, tak to dělá docela dost lidí. A navíc, ten sport je docela nebezpečný, takže já se nedivím, že někteří lidi to nechtějí vůbec dělat. Spíš odvaha lidí, že jdou dělat tuhle disciplínu, už stojí za uznání.“
Jaký je váš další cíl?
„Podívat se na pódiích klidně o pár stupínků výš. Já mám problém, že nad některými věcmi někdy přemýšlím zbytečně moc, možná se motivuju zbytečně přehnaně. Ale na druhou stranu si myslím, že to není na škodu, že je důležité vidět vysoký cíl, ale plnit si k tomu i postupné krůčky. Já doufám, že to bude vycházet a určitě zase zapracujeme na něčem novém.“
