ROZHOVOR - I když ji trenér ujišťuje, že má formu podle jeho představ, Martinu Sáblíkovou (24) zase bude před startem sezony provázet strach a sžírat nervozita. Sice má doma tři olympijské medaile, rychlobruslařkám na dlouhých tratích vládne pět let v kuse, ale o to víc se děsí zklamání. Proto ji straší závody v neznámém prostředí nebo to, že natrénovala málo. „Bojím se pořád a všeho,“ říká.
Trenér se podivil: „Ty jsi něco pila?“ Od novinářů zase slyšela: „Nejste zraněná?“ Volný krok u rychlobruslařské hvězdy Martiny Sáblíkové ovšem nezpůsobil alkohol nebo zdravotní trable, ale nádavek k tréninku, při němž dá jednu nohu na židli a odráží se k výskokům.
„Bylo jich sto dvacet na každou nohu. Přehnala jsem to, hrozně mě bolí stehna,“ připustila olympijská vítězka. Radši si přidá, než aby zápisky v tréninkovém deníku ukazovaly, že neudělala dost.
Jak pečlivá jste při vyplňování zápisníku?
„Párkrát na soustředění, když děláme skoro každý den to samé, si údaje vyměníme s Kájou (Karolínou Erbanovou), trénujeme spolu. Ale jinak součty děláme poctivě všichni. Je to důležité pro trenéra, aby věděl, jestli je něčeho málo, nebo moc. I když to by mu asi nevadilo.“
Píšete si do notýsku i cíle?
„Jo, od předminulého roku to trenér vyžaduje. Většinou si tam píšu pocity z tréninku, co jsem udělala, mám tam různé citáty a takové věci, které mi pomohou, když jsem opravdu hodně nervózní.“
Jaké mety jste si zapsala pro nadcházejí sezonu?
„Mít placku z mistrovství světa. A... Nevím, jestli bych to měla říkat. Tohle stačí. Je tam toho poměrně dost a já nevím, jestli by se to neobrátilo proti mně. Když je to tam napsané a zavřené, nikdo to nevidí. Ale v minulé sezoně jsem splnila všechno.“
Říkala jste, že máte i citáty pro chvíle nervozity, s níž míváte problémy. Bojíte se hodně, že?
„Pořád a všeho.“
Čeho nejvíc ve sportu? Toho, že nevyhrajete? Že se zraníte?
„Ze zranění ani moc strach nemám, spíš z toho, že přijdu na start a nepředvedu extra čas, výkonnost se zastaví. Nebo že přijde někdo nový a předjede mě, což je ve sportu normální. A potom, že zklamu lidi, co mi věří. Ale tak to mají asi všichni, kdo chtějí vyhrávat.“
Ke komu cítíte největší zodpovědnost?
„K trenérovi, který mě podporuje, nerada bych ho zklamala. K týmu, který za mnou stojí. Na mých výsledcích závisí jeho budoucnost. K partnerům.“
To je dost zodpovědnosti. Není divu, že před závody někdy nemůžete usnout. Jak často je zvládnete bez prášku na spaní?
„Jak kdy. Na mistrovství Evropy v Collalbu nebo na mistrovství světa v Inzellu jsem si nebrala žádný. Ale když je čtyřboj, po prvním dnu závodění nemůžu spát. Přemýšlím nad tím, jak jsem jela, co jsem mohla udělat líp. Jsem prostě úplný magor. Pak si uvědomím, že mám patnáctistovku, kolik musím jet a už je konec.“
Nepomůže ani film? Mozek prostě jede svou?
„I kdybych se stavěla na hlavu, nepomůže mi to. Fakt ne.“
Nechcete zklamat ani sama sebe? Sžírá vás vidina toho, že budete bez medaile?
„Je to od všeho trochu, ale jde o to, že člověk trénuje, říká si, jestli toho nebylo až moc, jestli něco neudělal jinak, když se dívá do deníku. Teď jsem odevzdávala součty za říjen a měla jsem toho víc než minulý rok. Ale mám strach, co přijde potom. Věčně o sobě pochybuju.“
Připustíte si někdy prohru?
„To by neměl udělat nikdo. Jasně, že když jedu pětistovku s Jenny Wolfovou (šampionka na této trati), tak by byla blbost startovat s tím, že ji porazím. Ale když nastupuju na trojku, pětku nebo na patnáctistovku s někým, kdo mě občas porazí a já jeho, nemůžu si porážku nikdy předem připustit. Svázalo by mi to nohy. Jedna biatlonistka někde říkala, že když jedou čtyři kola a ona střílí a uvědomí si, že ji bolí nohy nebo že jede další tři kola a nemůže, srazí ji to. A já tomu věřím. Já se taky nemůžu pokaždé dívat na tabuli s koly. Kdybych jich tam viděla třeba šest, srazí mě to. Když uvidím tři, řeknu si: Půlka je za mnou, to už dojedu. Všechno záleží na psychické stránce.“
Občas ale vše nevyjde, jako třeba začátek minulé sezony. Na mistrovství světa ve víceboji jste zase oplakala pád a bronz. Říkáváte ale, že výprask bývá potřeba. Co vás tedy nakoplo?
„Asi ten pád. Člověk si uvědomil, že není všechno tak jednoduché. I když jsem si říkala, že mám medaili a ty zezadu už mě nemůžou dojet, kdybych se bývala rychle nezvedla a nejela, placku jsem neměla. Člověk si prostě nesmí říkat, že to má v kapse. Tak je to i v životě.“
Obvykle se ale držíte nahoře a sbíráte úspěchy. Mění se nějak vaše radost z vítězství?
„Je pořád stejná, každý úspěch je svým způsobem jedinečný a každá výhra úžasná. Člověk má radost: Jo, je to dobrý, trénink se vyplatil. Mám na ně, můžu s nimi soupeřit. Pro mě je strašně důležité stát na bedně. Mám ráda, když vím, že práce k něčemu je.“
