Mohl zemřít, touží závodit. Švýcar Albrecht bojuje s následky pádu
Věnuje se charitě pod heslem „Nikdy se nevzdávej“ a totéž vyznává i v životě. Švýcarský sjezdař Daniel Albrecht dál bojuje s následky těžkého pádu, který ho před necelými třemi lety v Kitzbühelu málem stál život. Zatím se však zdá, že už nikdy nebude jezdit tak dobře jako dřív.
Když po chybě při obřím slalomu v Beaver Creeku vypadl z trati, bylo to potřetí v řadě, kdy v této sezoně švýcarský sjezdař Daniel Albrecht ve Světovém poháru neuspěl.
Z osmi závodů nejvyšší série, které od loňského návratu absolvoval, bodoval jen ve dvou. „Kdybych ještě někdy vyhrál závod Světového poháru, bude to mnohem cennější než před pádem.
Vždyť jsem musel znovu budovat každý sval. Cokoli přijde, už je navíc,“ říká muž, který po pádu ležel tři týdny v umělém spánku, utrpěl mozkolebeční trauma a zranění plic. Zapomněl své jméno, city, souvislosti, nepoznával blízké. „Proto svůj výkon považuju za obrovský.“
Loni se osmadvacetiletý závodník cítil brzděný okolím, jež se ho snažilo chránit. Ani letos se však neprosadil do švýcarského týmu pro rychlostní disciplíny SP. V obřím slalomu teď přišel o pozici v nejlepší třicítce, takže mu cestu bude ztěžovat i horší startovní číslo.
Od doktorů slyšel: Pět let trvá, než se funkce těla obnoví. „A já vím, že tenhle čas nemám. Ve vrcholovém sportu se počítají jen špičkové výsledky. Tohle je pro mě rozhodující sezona kariéry,“ říkal pro Stuttgarter Nachrichten.
„Ale můžu být moc rád, že mám normální život.“ Klidně by se prý vrátil i na sjezdovku Streif, která mu tak převrátila kariéru. „Já ne,“ říkal pro rádio Ö3 rakouský sjezdař Hans Grugger, který podobně ošklivě dopadl při letošním tréninku.
Při terapii po pádu potřeboval spát 11 hodin denně. Stále se věnuje cvičením na obnovení dřívější koordinace. Na lyžích ho čekají měsíce volného ježdění. Teprve po sezoně se od lékařů po dalších testech dozví, co by mohlo být dál.
„Ale když jsem v létě jezdil na kole podél rozkvetlých luk, uvědomil jsem si, že jsem měl štěstí. Tohle už jsem nikdy vidět nemusel,“ říkal devětadvacetiletý vítěz čtyř závodů Světového poháru.
To Matthias Lanzinger, jemuž lékaři po pádu v super-G a problematickém převozu z Kvitfjellu v roce 2008 museli amputovat část nohy, už znovu závodí.
Se speciální protézou se pustil do boje o paralympiádu 2014, při prvních závodech byl ve slalomu dvakrát třetí. „Měl jsem takovou radost, že jsem málem každému říkal: Už jsem zase závodník,“ líčil ve sloupku pro Kronen Zeitung.
I díky psaní svůj úděl zvládal. Věnoval se také analýzám pro televizi, studoval marketing a hned ho v praxi používal u lyžařské firmy. Před časem se mu vůbec nechtělo vracet k dřině, brzkému vstávání, odříkání.
Jenže závodní touha byla silnější. Dnes by se měl vrátit k rychlostním disciplínám při superG. „Chtěl jsem vždycky patřit ke světové špičce, vyhrávat medaile na mistrovství světa nebo olympiádě.
Tahle vidina byla zničena 2. března 2008. Ale teď zase stojím – můžu-li to tak formulovat – oběma nohama pevně na zemi.“
