Milan Sáblík: Martina má plnohodnotný život
Bydlí na sídlišti, pracuje jako technolog a na pivo chodí v teplákovce. Nenápadný život, řeklo by se. Jenže Milan Sáblík je tátou olympijské vítězky. Právě jeho měla Martina Sáblíková za zády, když s rychlobruslením začínala. Nespojuje je pouze sportovní srdce, ale i nápadná podoba.
Martina je aktuálně jednou z nejslavnějších Češek. Nejste vy jedním z nejpyšnějších tátů v republice?
„Pyšnej ano, ale zpychlej ne. (rozesměje se) Je to příjemný. Hodně příjemný. Každej táta by byl rád, šťastnej a pyšnej. Ale nesu to úplně normálně.“
S Martinou jste obrazil plno závodů, ale v Kanadě – na tom největším – jste nebyl. Nemrzí vás to?
„Ve Vancouveru by to bylo krásný. Speciálně, když se to takhle vyvedlo. Ale cesta do Kanady by stála majlant. S obyčejným platem by to bylo složitý. To se nedá nic dělat. Držel jsme jí palce u televize.“
Kde jste fandil?
„Trojku a patnáctistovku doma, na 5 kilometrů jsme byli tady v hospodě. U prominentního stolu štamgastů. Támhle. (ukáže rukou ke stolu před velkou televizi) Přijeli sem lidi z novin. Tak jsem říkal, že nechci být doma, a radši si to užiju s kamarády.“
Bylo to divoké?
„No tak, ani ne. Měli jsme připravený šampáňo. Chlapi byli v euforii už před závodem. Já jsem je brzdil. Říkal jsem jim, že není nic jistý, dokud neprotne cíl. Stát se může cokoli a já dopředu nerad něco chystám. To je strašně vošajslich.“
Povzbuzovalo se nahlas?
„Byla tady krásná, skvělá atmosféra. V hospodě bylo plno. Marťa jela něco po jedenácté. Všichni jí fandili.“
Platil jste pak rundu všem?
„Ne, ne. Zatáhl to majitel. Slavili jsme se všemi. Máme tady dobrou partu. Skalní vydrželi a oslavovali do půl druhý. Pak hráli hokejisti.“
Jak se vám v televizi líbila, když dávala jeden rozhovor za druhým?
„Myslím, že Marťa už je dost otrkaná, takže to zvládá absolutně v pohodě. Ještě předtím, než se proslavila tady, měla fanklub v Holandsku. Už tehdy – ještě mladinká – dávala rozhovory do holandských novin. Pak i do německých. Takže průpravu měla dobrou. Podle mě s tím nemá žádnej problém.“
Neprobleskla vám po tom úspěchu rekapitulace cesty, kterou Martina urazila?
„To ani ne. Je fakt, že začátky byly hodně těžký. Ale teď už je to všechno pryč. Ošklivý věci zapomínám. V tom nemá smysl se škrábat. Užili jsme si svý a stálo nás to hodně sil. Co jsme mohli, to jsme tomu dali.“
Jaká byla jako dítě? Neměla víc energie než zajíček Duracell?
„Byla živá, to je samozřejmý. Hodně do sportu. Na co sáhla, to jí šlo. Byla na tom výborně fyzicky. Nic jí nedělalo problém. Jednou jsme šli na houby a ušli jsme 15 kilometrů. Její máma si myslela, že má svalovou horečku. Druhej den jsme sedli na kolo a ujeli jsme další štreku. A když nějakej sport nezvládala technicky, dohnala to fyzičkou.“
Nehonila se tady na Vysočině, kde rostou borci od ledu, s hokejkou?
„Na in-line bruslích s klukama vážně hrála. Ale jen tak z legrace. Takže hokejku držela, ale třeba fotbal si nezkusila nikdy. Aspoň myslím. V osmi letech začala hrát basket.“
Vy jste chtěl, aby sportovala?
„Ano, vedl jsem ji k tomu. Na Vysočině sportuje každej. Děcka běhaj venku a honí se za mičudou. Ve druhé třetí třídě je lanaří trenéři, kteří sledujou, na co by ty děti měly nejvíc. Tak to bylo i u Marti, která šla na nábor do basketu.“
Takže by vám vadilo, kdyby vaše děti seděly doma a pařily dejme tomu hry?
„To by mi vadilo. Mladí lidi by rozhodně měli něco dělat.“
„Dělala to jen dva roky a do opravdového basketbalového věku nedorostla. Stihla jen začátky v žákyních. Byla na tom dobře fyzicky. Vždycky ji nasadili na nějakou dobrou hráčku a ona jí to znepříjemňovala. Moc zápasů jsem neviděl, protože jsem v té době sám závodně hrál.“
Chodila se dívat na vaše zápasy?
„Tak se k tomu vlastně dostala. Když jsme hráli, tak chtěla jít se mnou a vzadu v hale si házela na koš. Nebo se dívala, jak hrajeme.“
Proč basketu nechala? Přestalo ji to bavit?
„Ne, to vůbec ne. Začala dělat rychlobruslení. A dva sporty dělat nemůžete. K tomu škola, to se mlátí. Jednoho krásného dne si musíte vybrat, co vlastně chcete a s čím to myslíte vážně. Vybrala si rychlobruslení a já si myslím, že to nebyla špatná volba.“ (směje se)
Projevovaly se u ní už tehdy vlastnosti, které ji zdobí teď: vůle, výdrž, zaťatost?
„Když se do něčeho dala, tak to chtěla dotáhnout do konce. Když třeba poprvé sedla jako prcek na nové kolo, dali jsme jí sedátko co nejníž, aby dosáhla na zem a nepadala moc často. Doťapkala ke kopci a rozjela se dolů. Zjistila, že to jede rovně, tak jsme jí sedátko zvedli a ona už držela rovnováhu. Sice to trochu šněrovala, ale jezdila hned. V tomhle asi nějaké buňky pro sport měla.“
Důležité asi bylo, že nikdy z ničeho neutekla.
„To je ono. Uměla vydržet. Podívejte, všechno je bolavý. Sport bolí. Začátky jsou o fyzičce. Až postupně začínáte získávat techniku. Než si ji osvojíte, trvá to hodně dlouho. Frekvence pohybu v rychlých sportech je skoro věda. Než vypilujete techniku, trvá to sedm osm let. Marťa to přijala a trpělivě dřela.“
Jak vzpomínáte na první setkání s Petrem Novákem?
„Sešel se s námi s Jitkou Chlubnovou, to je jeho přítelkyně. Pozval děcka na trénink. Šli jsme se tam podívat a Marťu i Milana to chytlo. Milan se taky musel rozhodnout. Hrál hokej, ale vybral si rychlobruslení. Takže zůstal na ledě.“ (usmívá se)
Martina vzpomínala, že trenéra Nováka viděla poprvé doma, když byl večer a ona už se v noční košili chystala na kutě.
„Jo, šla spát. Samozřejmě se vůbec neznali. Poznali se až při trénincích.“
Vykala mu?
„Jistě. Všechny děcka mu zezačátku vykají. Peťan to má zařízený tak, že teprve až ten člověk něco dokáže, tak mu dovolí tykání. Sám mu to navrhne: Tak, teď už mi můžeš tykat. Už jsi tak dobrej, že na to máš právo. Máš to za odměnu.“ (směje se)
A Martina mu teda vykala dokdy?
„Jéžiš, počkejte. Do 16 let? Tak nějak. Ale to je spíš otázka na ní. Marťa by vám to řekla přesně.“
Vy jste se s Petrem Novákem neznal?
„Ne, osobně ne. Věděl jsem, o koho jde, ale poznali jsme se, až děcka začaly trénovat a bylo třeba zařídit různé věci, aby to mohlo jít.“
Jaké věci?
„Člověk, kterej chce u Peťana dělat rychlobruslení naplno, musí mít podporu v rodině a taky ve škole. Zařizoval jsem to na gymnáziu v Novém Městě na Moravě. Musím moc poděkovat řediteli Pavlíkovi. To je fantastickej chlap. Před ním smekám. Umožnil jí to, co dělá. Otevřel jí dveře k individuálnímu studiu. Ve škole se šlo vždy nějak domluvit a to je strašně důležitý. Aby holka věděla, že má zázemí a že se o ni lidi kolem postarají. Včetně rodiny, trenéra a školy. Kdyby něco skřípalo, tak by na to musela myslet a nemá klid na přípravu, která je hodně náročná.“
Nebyli jste z trenéra Nováka zprvu vyplašení? Je to přece jen svéráz s takovým rvavým stylem.
„Ne, vůbec. Peťan je dobrej chlap. Má to v hlavě srovnaný. Už něco dokázal i předtím. S Jirkou Kinclem byl na olympiádě v Calgary 1988 na 16. místě. To třeba bylo příjemný. Když jsme pak začali jezdit do Svratky na ovál. viděli jsme tam ty starší zkušené borce, jak sledují malou Martinu a uznale kývali, že v ní něco je.“
Věděl jste něco o rychlobruslení, když začínala?
„Kdepak. Viděl jsem pár závodů v televizi, když byla olympiáda. Tady v republice to nebyl sport na výsluní. Televize ho nedávaly. Časem jsme začali chodit sem, do téhle hospody. Měli tady stanice ZDF, DSF a RTL. Ty vysílaly Světový pohár i mistrovství. Teď je to v pohodě. Na internetu si pohodlně pustím přenosy z Holandska nebo Německa.“
Do Martiny jste museli investovat i dost peněz. Nevíte kolik?
„Ne, rozhodně ne. Částku neznám. A jednoduchý to samozřejmě nebylo. Peníze nebyly, svaz je neměl. Pokud se někam chtělo vyjet, tak se to muselo cálovat ze svých. Nejen závody, ale hlavně příprava. Tady nebylo kde trénovat. Což se nezměnilo.“
Kam jste vyjížděli?
„Co nejblíž to šlo. Do Rakouska a Německa, později do Collalba v Itálii. Ale v úplných začátcích se vlastně jezdilo do Polska. V jednom městečku stál malej oválek přímo u nějaké školy. V Polsku dneska mají čtyři rychlobruslařské ovály. Na závody jsme jezdili do Varšavy, to byl vždycky závěrečnej podnik. (zasněně dodá) Varšavka.“
Kromě peněz vás to asi stálo i hodně času?
„To jo, ale bylo to příjemný. A nebyl jsem sám. Museli do toho jít další rodiče. Já jsem taky nemohl vždycky. Když to rodiče mysleli vážně, museli tomu něco dát, to se nedalo nic dělat. Když časem Peťan objížděl s Martinou Světový pohár a prestižní závody, nemohl být s těmi malými. Nemohl se roztrhnout. Tak jsme s potěrem byli my. Vzali jsme kola, nebo dvě auta a vyjeli jsme.“
Jezdili jste vůbec někdy na dovolenou, když Martina i váš syn Milan takhle trénovali?
„Když byli menší, tak jo, ale potom jsme to dělali tak, že jsme jeli na dovolenou i s Novákem. Vyrazili jsme třeba do Itálie nebo do Chorvatska. A jelo nás víc – jiní rodiče a děti z týmu. Trénovalo se u moře. Nesmějte se, ono je to příjemný. Máte krásnej vzduch, k tomu perfektní regeneraci v moři.“
Jak to vypadalo? Oni běhali a vy je povzbuzovali z pláže?
„Ale ne. Oni běhali, to ano, ale taky ne pořád. Když byli v zápřahu, tak jsme jim něco uklohnili, aby s námi neumřeli hlady. Spojovali jsme příjemné s užitečným. Vzpomínám na to strašně rád. Jednou jsem byl na výcvikovém táboře v Collalbu celý měsíc. A to byla paráda, to se mi moc líbilo.“
To jste si musel vzít v práci volno?
„Náhradní volno, ano. Ale Martina tam nebyla. Jel jsme s druhou skupinou. Byli tam Pavel Kulma, Zdeněk Haselberger a můj Milan, čili junioři, kteří dodnes drží týmový světový rekord. A pak holky Andrea Jirků a Karolína Erbanová. Vozil jsem je na tréninky, vařil jim a staral se o ně.“
Měl jste tam vlastní auto?
„Tenkrát už jsme měli sponzorský auto. To už bylo trochu dál, v začátcích jsme dlouho brali svoje auta. Jenže tam se nám nevešla kola.“
Kvůli sportu jste pak Martinu vídal míň a míň. Nebylo vám to líto?
„Stýskalo se mi, ale příprava byla těžká. U nás led není, žádný velký hory taky ne. Ona se potřebovala připravit v jiném prostředí a na kvalitních oválech, aby aspoň trochu měla to, co soupeřky ze světa. Takže od října do března doma moc nebyla.“
Jak jste se cítil, když jste sledoval, kolik toho musí obětovat?
„Počkejte, to je spíš otázka pro Marťu. Ale já si myslím, že žije naprosto plnohodnotný život. V čem by to bylo jiné? Tady by byla s nějakou partou. Ale v rychlobruslení má taky partu. A skvělou. Nemůže jezdit sama. Musí se v tréninku střídat a dělat u toho blbosti. Sama by se zbláznila. Když se sem tam udělá nějaká ptákovina, je to lepší. A stejně když přijede domů, má tady kamarády pořád.“
Někteří útlocitnější rodiče by možná hůř snášeli, kdyby viděli, jak trénink bolí.
„Já i máma Martiny jsme sportovali, takže jsme s tím neměli až takovej problém.“
Pod bičem trenéra Nováka se zvlášť nejde ulívat?
„Pokud chcete něco dokázat, musíte tomu obětovat maximum. Dávat do toho peníze a aby z toho nic nebylo, to je lepší věnovat se tomu jen rekreačně. Pak vás to nestojí nic. My jsme se domluvili: Půjdeme do toho, zkusíme to tři nebo čtyři roky, jestli to půjde. Když ne, zabalíme to a nemá cenu do toho strkat peníze. Jenže ono to šlo tak, jak to šlo. (usmívá se) Čili dobrý.“
Na Martině hodně lidí obdivuje, s jakou odpovědností k tomu od brzkého věku přistupovala.
„Takhle, Petr Novák je děsně dobrej psycholog. Když se závodníky je, tak s nimi sedí a mluví. Hodně s nimi mluví. On toho v životě hodně prožil. A říká jim, jak by to mělo být, čeho by se měli vyvarovat, jaké chyby udělal on i jejich předchůdci. Aby se nekopírovaly chyby z minulosti.“
Novák vyprávěl, že ztratil spoustu talentů.
„To je pravda. Nedostali se tam, kam mohli. A byli třeba jen krůček od úspěchu. Škoda. Je to škoda úsilí trenéra, peněz i času. Bylo to úplně zbytečný.“
Daní za odříkání byly všední věci. Co třeba první rande, nechyběly Martině tyhle zážitky?
„No tak to zase pozor, já si nemyslím, že by neabsolvovala rande, to zase nemůžeme říct. (směje se) To by nebyla normální. Tady jde o to, že Marťa v republice opravdu nebyla. Všechny tyhle lásky se ustřihly hned v začátcích. Žádnej kluk nebude na holku čekat tři měsíce, než se mu milostivě uráčí vrátit. Ten ji chce mít tady!“
A co když nebyla sezona. Seděla taky na gauči u seriálů?
„Takhle. Když přijela domů, neměla to jednoduchý. Musela dohnat školu. Měla na to tři měsíce, duben, květen a červen. Domluvila si konzultace, učitelé jí látku trochu vysvětlili. Od spolužáků měla okopírované sešity. Pak šla na zkoušku. De facto studovala jako na vysoké.“
Rodiče sportovních hvězd to mají těžké. Vedou dítě k úspěchu, ale brzy o něj svým způsobem vlastně přijdou. Jaké to bylo pro vás?
„No jo, to je pravda. To je holt daň za tohle všechno. Nedá se nic dělat. Jinak to nešlo, v tomhle sportu obzvlášť. V republice zázemí není. Kdyby dělala atletiku, tenis nebo florbal, mohla být doma. Zimáky tu jsou, lehkoatletický stadiony, kurty i tělocvičny taky. Rychlobruslařský ovál ne. Musela jezdit pryč.“
Jaký máte vztah s trenérem Novákem?
„Dovolím si říct, že jsme velice dobří kamarádi.“
Vztah mezi ním a Martinou je specifický. Má na ní velký vliv.
„Určitě ano. Ona s ním je vlastně od těch 13 let, kdy začali vyjíždět na soustředění a na závody. Takže Peťan na ní měl potom větší vliv než já. Stoprocentně. Jinak to ani nebylo možný. Když Peťan přijede, tak se sejdeme a jdeme třeba na bowling, kterej máme rádi. A dáme si nějaký pivo.“
„Vždyť patří k sobě. Je to celkem logický.“
Co jste říkal, když se odstěhovala do Velkého Oseku? Jak je to vlastně dlouho?
„Předminulej prosinec měla kolaudaci. A proč ne, když měla tu možnost? Vždyť je to jedno, republika je malá. Je to sto kilometrů, hodina cesty. To není žádnej problém.“
Už jste viděl knížku, která o ní vyšla?
„Jo, mám ji. S podpisem a věnováním. (směje se) Než po olympiádě odjela na závody, byl jsem u ní. Kecali jsme a ukázala mi medaile. Jsou teda pěkně těžký. To mě překvapilo. Půl kila je půl kila.“
Těšíte se, že může být vůbec nejúspěšnější olympijskou medailistkou české historie?
„Těším, těším. Hlavně aby byla zdravá. Když bude zdravá, věřím tomu, že ještě něco dokáže.“
Teď se vám může stát, že třeba pojedete po dálnici a uvidíte velký billboard s Martinou. Nebude to zvláštní?
„Už jsem jeden viděl! Dva nebo tři roky nazpátek jsem jel z Brna a najednou billboard a na něm Marťa. Vůbec jsem o něm nevěděl. Koukal jsem na něj dost divně. Vyjeveně. Je to zvláštní pocit.“
A kdo myslíte, že z vás udělá dědečka dřív? Dcera, nebo syn?
„Ježišmarjá! To teda absolutně nevím. A víte co? Je mi to jedno. Uvidíme.“
´
