Spor dvou legend českého horolezectví se rozjel naplno. Radek Jaroš se po návratu ze své dvanácté osmitisícovky Lhoce ohrazuje proti tvrzení hrdiny přelomu osmdesátých a devadesátých let Josefa Rakoncaje, který jeho výstupy nazval vysokohorskou turistikou.
Každý je jiný, jak rozdílné byly doby vrcholu jejich kariér. Josef Rakoncaj proslul jako průzkumník obtížných nových cest, Radek Jaroš se zase blíží k cíli stanout na všech čtrnácti světových osmitisícovkách. I díky nedávnému výstupu na čtvrtou největší horu světa Lhoce (8516 metrů).
Jaké máte s Rakoncajem vztahy?
„Myslel jsem, že dobrý, už zase ne.“
Jak se vám poslouchá jeho kritika, že vaše snaha o všechny světové osmitisícovky je vrcholová turistika?
„On to samozřejmě taky chtěl zkusit. Jeho tým se prvně jmenoval Kóta 8000. Původně snad měli ambici vylézt všechno během dvou let. Pak se to změnilo, protože ono to nejde.“
Oba vaše projekty jsou rozdílné, Rakoncaj se soustředil na náročné prvovýstupy...
„Prvovýstup je to nejúžasnější, co můžete udělat. Ale je třeba rozlišovat lezení před třiceti roky, kdy to byla zlatá himálajská éra. Byla spousta volných, logických a bezpečných směrů na osmitisícovky. A zároveň se lezlo jiným stylem. Když odjela federální expedice, kde bylo šestnáct lidí a navíc používali šerpy, dá se budovat a lézt úplně jiná cesta, než když tam jedete sám. V horách visí seraky a bývalé cesty jsou objektivně nebezpečné. Málokdo je takový sebevrah, aby do něčeho takového šel.“
| Osmitisícovky Radka Jaroše |
|
1998 Mount Everest (8848 m) – severním žebrem 2002 Kančendženga (8598 m) 2003 Broad Peak (8049 m) 2004 Čo Oju (8201 m), Šiša Pangma (8046 m) 2005 Nanga Parbat (8126 m) – západní (Diamirskou) stěnou, alpským stylem 2008 Dhaulagiri (8167 m), Makalu (8462 m) 2009 Manaslu (8163 m) – sólovýstup 2010 Gašerbrum II (8035 m) a Gašerbrum I (8068 m) 2011 Lhoce (8516 m) Co zbývá Annapurna (8091 m) K2 (8611 m) |
Rakoncaj tvrdí, že dnes jsou horolezci méně psychicky odolní...
„Byla jiná doba. Měli jsme tady komunistu, všichni měli hovno. On byl například veden pod Duklou, do práce nechodil, jenom lezl. To se to hrdinství dělá jinak než v dnešní době, kdy je každý zodpovědný sám za sebe. Tenkrát, když někdo řekl, že poleze s helmou, byl za blázna.“
Uznáváte, že lezete méně náročné cesty než Rakoncaj, který lezl hodně alpským stylem bez fixních lan?
„S Hrubým, Minaříkem a Maškem jsme vylezli alpským stylem Šiša Pangmu. S Maškem jsme vylezli ve dvou lidech bez cizí pomoci čtyřkilometrovou Diamirskou stěnu Nanga Parbatu. Další tam vylezli až měsíc po nás, když tam natáhli sedm kilometrů fixů. Takže já si myslím, že umím lézt bez fixů. Na takovéhle cestě jako je Lhoce se tomu nevyhnete. Pro mě ale třeba ztratil absolutně váhu Everest s kyslíkem. Pro někoho je to ale pořád splnění snu. Já zase nemám hodnotu pro Raka, každej jsme jinej.“
Přitom jste ale bývali kamarádi, dokonce jste v roce 1994 byli na společné expedici na Mount Everestu...
„Byl to Rakův konec a můj začátek. Nezachytil jsem ho v nejlepší formě. Několik let po té expedici jsme se nebavili. Já jsem byl ucho, úcta obrovská. Kámoška mi řekla: On ti nikdy neodpustí, že jsi mu nesl ten batoh.“
Prosím?
„Lezl jsem tehdy ve dvojici s Fausto de Stefanim, borcem, který pak jako šestý na světě vylezl všech čtrnáct osmitisícovek. A byli jsme rychlejší než Rak s Pepínem Nežerkou. Měl jsem obrovskou fazonu. Vybudovali jsme dvojku a šel jsem těm dvěma naproti. Říkal jsem Pepínovi: já ti vezmu batoh. On: Ne, jdi za Rakem a pomož jemu. Slezl jsem dolů, tam byl hotovej Rak, vzal jsem batoh, vynesl jsem mu ho nahoru. Rak vylezl a zjebal nás strašným způsobem, jak to, že je ten stan postavenej tady.“
Můžou být vůbec dva horolezci na podobné úrovni kamarádi?
„Napište tam, že už je to stařík, který prudí. Že mu to říkám.“
Opravdu to mám napsat?
„Klidně. On si taky nebral servítky. Napište, že se děsím toho, že taky stárnu, a že taky začínám prudit.“
Jak je to tedy s tím kamarádstvím?
„Je to složitý. Můžou být kamarádi, ale nemusí. Je pravda, že horolezci musí být svým způsobem individuality, osobnosti. Každý může být posunutej jinam. Někteří si vyloženě nesedí, někteří si sednou. Mám kámoše, kterým věřím, že problémy nebudou. Nebo si je dokážeme vyříkat z očí do očí. Nejhorší je, když si to takhle vyřizujete po známých nebo po médiích. Náš rybníček je malej, ale i tady se čeří voda...“
Vy máte každopádně za sebou svou dvanáctou osmitisícovku a byla to zřejmě jedna z vašich nejtěžších expedic, že? Nejdřív jste čekal na vybavení, pak vám nepřálo počasí a na vrchol jste vystoupil ve chvíli, kdy už jste svou misi skoro vzdával...
„Bylo to jedno z největších trápení, jaké jsem zažil. Nebylo to těžké technicky, jako některé hory. Ale sešlo se všechno špatně. Odlétal jsem čtvrtýho dubna. Myslel jsem si, že je to pěkný datum, ale numerolog měl pravdu, když říkal, že je tam těch čtyřek moc. Od začátku bylo všechno špatně. Počínaje kargem a konče posledním dnem v Nepálu, kdy jsem si musel za sto dolarů koupit vízum. Samozřejmě je to smazané tím, že po všem tom trápení byl vrchol.“
Jaké to bylo, když jste při svém plánovaném posledním pokusu po chvíli zjistil, že nemáte síly a vrátil jste se do stanu ve čtvrtém výškovém táboře?
„Ve dvě ráno jsem vyrazil nahoru a za tři čtvrtě hodiny jsem zase ležel ve stanu úplně vyčerpanej a zmrzlej. Myslel jsem si, že je konec expedice. Strávil jsem noc ve výšce 7700 metrů, vůbec jsem si neodpočinul. Měl jsem jednoplášťový stan, který se nedal odvětrat. Musel jsem vařit a nedostatek kyslíku, který tam je, se tak jenom zvyšoval. Člověk celou noc lapal po dechu.“
Spal jste tu noc vůbec?
„Je to zoufalé bdění. To spaní mě stálo strašných sil.“
Jak se vlastně v takové výšce dýchá?
„Když jsem šel nahoru, měl jsem frekvenci deset kroků a minimálně padesát nadechnutí. Na Manaslu, které má jen přes osm tisíc sto metrů, jsem měl tempo dvacet kroků, dvacet nádechů. Z toho je vidět, že jsem byl úplně někde jinde.“
Liší se v těchto podmínkách technika dýchání?
„Snažíte se samozřejmě o co nejhlubší. Ale vzduch je suchý, strašně to dehydruje a ničí dýchací cesty. Už v šestnácti jsem měl asi rok problémy s dýcháním. Našel jsem si soustavu cvičení, doma dělal kočičku a podobné věci. V osmnácti jsem chodil na jógu. A pak jsem se po úrazu žeber učil, jak se dá dýchat pod klíčky, do břicha. I tyhle věci mě hodily jinam. Ale musím k tomu mít dispozice. Bolt by taky nedělal maraton.“
Tehdy v noci vás ale první krach nezastavil, co vás vyhnalo k poslednímu pokusu?
„Jak nade mnou lezli lidi, na stan padal sníh, to mě furt budilo. V šest jsem byl vzhůru. Byl jsem smířený, že jdu dolů. Ale řekl jsem si: Ještě to zkusím. Nešel jsem se podívat na vrchol. Řekl jsem si: Uvidím, jak daleko se dostanu. Asi hodinu po mně vyrazili šerpové s kyslíkem. Chvíli jsem jim prošlapával stopu, potom jsme společně táhli lana. V tomhle jsem měl štěstí, že se tam objevili. Začal jsem si kontrolovat výšku a čas a uvažovat nad tím. Věděl jsem, že díky lanům bude cesta dolů jistá. Tohle byla obrovská výhoda. I tak to ale na vrchol bylo šílený trápení.“
Jaké to po něm bylo nahoře?
„Když je to téměř jistota, najednou vám začne v krku zadrhávat, sem tam vyhrknou slzy. Ale potlačím to a řeknu si: Ještě tam nejseš. Když tam jsem, není skoro sil. Je to radost, že nemusím dál. Je to spíš úleva. Euforii si prožíváte dole. Strašně dobře si uvědomuju, že vrcholem to nekončí a bude cesta zpátky. Pak se snažím fotit, filmovat a zároveň kontrolovat čas.“
Musíte o výstupu podat nějaký důkaz?
„Já mám ze všech vrcholů fotky, mé vrcholy nejde zpochybnit. Jsou lidi, kteří nikdy žádnou fotku nedonesli, časem to začne být podezřelý a časem se jejich vrcholy začnou zpochybňovat. V Káthmándú je ale pětaosmdesátiletá Miss Holly, která je tam od dob Hillaryho. Vede Hillaryho nadaci a když se vrátím do Káthmándú, do deseti minut vždycky volala. Do půlhodiny přijela modrým broukem a začal křížový výslech... (smích) Letos ale poprvé nepřišla. Viděl jsem ji jen před cestou na Lhoce.“
Z osmitisícovek vám teď chybí už jenom Annapurna a K2, obě patří k nejtěžším a nejnebezpečnějším horám...
„Nebojím se toho. Mám před tím samozřejmě obrovský respekt. Holt, bude to boj. S Miskou Maškem plánujeme K2 na rok 2013. Příští rok bych možná s několika klukama šel na Čo Oju kvůli aklimatizaci a pak bych zkusil Annapurnu.“
