Na cestě za adrenalinovými zážitky ve Španělsku: motorový paragliding v Andoře
Britský novinář Tobias Mews a jeho kolegové z týmu Telegraph / SEAT Leon ST vám představí outdoorový výlet po Katalánsku.
 |  |
Tobias Mews projel s vozem SEAT Leon ST od horských vrcholků až na břeh moře v severním Španělsku a cestou překonal řadu výzev.
Podívejte se v tomto videu na první dobrodružství, v Katalánsku. S motorovým padákem vyrazíte k nebi.
Sophie Robertsová a Reuben Tabner se přidali k Tobiasi Mewsovi, redaktorovi rubriky Telegraph Men a proslulému dobrodruhovi, aby zažili týden odvážných dobrodružství v Pyrenejích – na cestě ze zasněžených vrcholků andorrské oblasti La Massana přes Katalánsko až na barcelonské pláže.
Sophie Robertsová a Reuben Tabner však vůbec netušili, co si na ně Mews vymyslel. Věděli jenom to, že to bude týden,jaký ještě nezažili.
Během čtyř dnů se museli vypořádat s řadou velmi náročných úkolů na cestě z hory Casamanya do Barcelony – od horolezectví přes motorový paragliding až po sjíždění peřejí na kajaku a raftu.
Celou výpravu můžete ve čtyřech dílech sledovat slovem i obrazem na našem portálu.
Vzrušující aktivity v Katalánsku
Katalánsko je nejen nádherné, ale je to také ráj dobrodružného cestování, zábavy a jídla.
Z Andorry v Pyrenejích ke Středozemnímu moři je to jen přibližně 200 kilometrů, ale rozmanitost extrémních aktivit, které lze cestou vyzkoušet, je zkrátka ohromující – a to všechno navíc v úžasných krajinách.
Mezi vrcholky Pyrenejí a zátokami a útesy katalánského pobřeží se rozkládá bezpočet lesů, údolí a řek. Cyklistika, canyoning, horolezectví, parašutismus, potápění, jízda na kajaku nebo prostě jen trocha lehké turistiky – to všechno tady můžete provozovat.
Andorra je jedním z nejlepších míst pro lyžování v Pyrenejích. V lyžařském středisku Grandvalira je více než 200 km sjezdovek, je to největší lyžařská oblast v jižní Evropě. Přestože podmínky uspokojí všechny nároky, je toto středisko díky svým rozmanitým atrakcím pro děti mimořádně vhodné pro rodiny. Dospělí se na konci dne, než si sundají lyžařské boty, scházejí ve Vodka baru v sektoru Grau-Roig na rychlé posilnění.
V mnohem nižších polohách blíž k pobřeží čeká plno dalších vzrušujících zážitků. Směrem na jih cestou do katalánských Pyrenejí musíte zpomalit na dost dlouho, abyste si prohlédli románskou katedrálu ve starobylém městečku La Seu d’Urgell u řeky Segre. A možná si budete chtít udělat zastávku v jednom z barů a ochutnat některý z místních domácích sýr
ů nebo si dát misku hřejivé polévky escudella uvařené z hovězího a kuřecího masa, cizrny (luštěnina podobná hrachu), klobásy butifarra a mnoha dalších surovin.
Po výjezdu z města se po levé straně rozkládá horské pásmo Serra de Cadí, oblíbená destinace horolezců a cyklistů. Po pravé straně poskytují vodopády a peřeje v údolí Noguera Pallaresa úchvatné podmínky pro rafting. Směrem na jih nabízejí řeky a nádrže kolem Coll de Nargó mnoho příležitostí pro jízdu na kajaku a další vodní sporty.
Katalánský venkov je tvořen středověkými vesničkami s románskými kaplemi a strmými uličkami lemovanými kamennými domy. Dnes mnoho z těchto tradičních budov nabízí ubytování, bary, restaurace a obchody s výbavou pro extrémní sporty velkému počtu outdoorových nadšenců, kteří tento region každý rok navštěvují.
Po celém Katalánsku vedou také značené cyklistické stezky. Můžete si půjčit kola a vyzvednout si mapu tras s různou úrovní obtížnosti. Protože se jedná o hornatý region, je tu mnoho náročnějších cyklistických stezek, ale naleznete také trasy, které vedou převážně po rovině, napříč krajinou a od vesnice k vesnici. Nechybí ani krátké snadné vyjížďky podél pobřeží.
Pro cyklistiku je to skvělá lokalita, a to i v případě, že jste už celé roky na kole neseděli. V cyklostezky byly přeměněny také některé nepoužívané železniční tratě, které nyní poskytují jednoduché bezpečné trasy pro méně zdatné cyklisty.
Jihovýchodním směrem ke středověkému městu Solsona se krajina mění na pole, kde se pěstuje pšenice a další obiloviny. Je to úžasné místo pro zastávku na oběd, protože ze zdejší pšenice se vaří chutné casserole a dělají tu skvělé místní klobásy.
O několik kilometrů dál stojí na úbočí velkolepý hrad Cardona. Nyní se v něm nachází hotel Parador a je to dobré místo k posezení u kávy, pokud nemáte to štěstí zůstat tu na noc.
Na horu Montserrat s klášterem, v němž je uložena La Moreneta, socha černé madony, směřovala poutní procesí po celá staletí. Vzhledem k nadmořské výšce téměř 1 015 metrů vyžaduje pěší výstup ke klášteru už jisté úsilí. Návštěvníci se proto nechávají vyvézt nahoru lanovkou nebo ozubnicovou dráhou.
Lanovky vás pak dopraví od kláštera na okolní úbočí, kde můžete jít na procházku a v tichu se věnovat malé meditaci. Ti, co hledají vzrušení, budou ovšem chtít využít výšku strmé hory k paraglidingu do údolí.
Z Montserratu je to jen 40 kilometrů do Barcelony, úchvatného hlavního města Katalánska. Zde bylo vybudováno nábřeží s řadou pláží se zlatým pískem, malým přístavem Port Olímpic, skvělými plážovými bary a několika sportovními středisky. Turisté nyní mohou v Barceloně strávit dopoledne návštěvou ohromující architektury Antoniho Gaudího a odpoledne zamířit na pláž zaplavat si, vyjet si na plachetnici nebo si zasurfovat.
Ať ve velkoměstě, na venkově, nebo v horách, Katalánci jsou rádi venku a maximálně si užívají svého úžasného kraje. Nepřekvapí tedy, že Katalánsko je i pro lidi z jiných zemí stále oblíbenější destinací pro extrémní prázdniny.
Vzrušení z jasného nebe: motorový paragliding v Pyrenejích
Je svěží zimní ráno na letišti La Cerdanya na vysoké plošině v jihovýchodních Pyrenejích. Kolem nás se sbíhají hranice Španělska, Andorry a Francie a spojují se v pestré skupině rozeklaných vrcholů. Zdá se, že jediným lidským dílem široko daleko je tato osamělá startovací dráha.
Na této pusté planině stojí naše trojice dobrodruhů – a právě jim bylo řečeno, že mají dávat pozor, protože na tom závisí jejich životy. A také tomu tak je. Atmosféra by se tu dala krájet nožem Bowie.
„Tohle je motorový paragliding,“ říká Alex Ledger, instruktor SkySchool, britské společnosti pro extrémní sporty se sídlem ve Španělsku, a ukazuje na něco, co vypadá jako více než metrový ventilátor s motorem a vpředu připevněnými popruhy. „Do vzduchu vás dostane motor se zdvihovým objemem 300 cm3 a nahoře zůstanete díky padákovému křídlu vzadu.“ Chvilku mlčí a usmívá se. „Taková je aspoň teorie.“
Podle Alexe je postup jednoduchý. Vyzvednout stroj na záda, připoutat se, spustit motor, zvednout křídlo a rozběhnout se jako blázen, dokud se nohy nezvednou ze země. Přidání plynu vás uvede do pohybu, abyste nabrali výšku, a taháním za šňůry můžete padák řídit.
„Z hlediska statistiky je motorový paragliding nejbezpečnější formou létání,“ zubí se Alex, který si připevňuje nadměrně velký ventilátor. „Ale samozřejmě bezpečnost určujete vy. Stačí udělat nějakou hloupost a…“
„Jak vysoko poletíme?“ ptá se někdo.
„Dost vysoko na to, abyste se vyděsili,“ odpovídá Alex.
Tobias Mews tráví se svým týmem v této odlehlé horské oblasti první den jejich katalánského dobrodružství. Během týdne se pokusí podrobit si vzduch, vodu i zem. Sophie Robertsová a Reuben Tabner jsou veteráni závodů Ironman, extrémních maratonů, horolezeckých výprav a putování džunglemi, ale nikdo z nich dosud ještě neměl na zádech motor a nelétal.
Vypadá to šíleně. Geniální zábava – ale musíte být trochu vyšinutí, abyste něco takého zkoušeli. Členové našeho týmu už se samozřejmě nemohou dočkat.
Sophie srší elánem. „Tohle vždycky bylo na seznamu mých přání,“ směje se.
Na druhé straně Reuben zírá na nebe. Nic neříká. Zamračeně se soustředí, když Alex vysvětluje rozhodující faktory. „Jakékoli přistání, po němž můžete odejít po svých, je dobré přistání,“ říká.
Samotný Tobias je celý nervózní. „Je pravda,“ říká, „že ve vzduchu jsem byl jenom v letadle. Běžel jsem přes pouště, přeplaval ledové fjordy, ale nic takového, jako je toto, jsem ještě nikdy nedělal. Možná jsem nervózní z toho, že si nejsem jistý tím, nakolik budu mít situaci pod kontrolou.“
Když se připravuje první z motorových paraglidů ke startu, nastává dokonalé ticho. Nasadit přílby, přitáhnout popruhy, zkontrolovat přezky – a pak přidat plný plyn u motoru, řev, triumfální (nebo hrůzyplný) výkřik a Tobias zvedá padák a běží proti větru.
Pět skoků, sedm, deset… a najednou se padákové křídlo naplní vzduchem, Tobiasovy nohy se vznesou nad zem, otáčky motoru se ještě zvýší a Tobias letí – stoupá, otáčí se a prolétává nad našimi hlavami rychlostí 40 km/h.
Pro bojácnější (nebo rozumnější) je motorový paragliding šílená činnost. Ale nikdo z členů týmu z toho nevycouval. To o nich něco vypovídá, a proto tu také jsou.
„Do jisté míry se snažíme dosáhnout přívalu adrenalinu,“ říká Reuben, „ale usilujeme také o nové zkušenosti, o překonávání oněch mentálních limitů, které jsme si sami stanovili. Něco nás vyděsí, ale my to stejně uděláme.“
O tom není pochyb: Efekt je velkolepý. Když si Sophie a Reuben upevňují popruhy, spouštějí motory, zvedají padáky a vznášejí se do vzduchu, jejich výkřiky a pozdravy jsou slyšet dokonce i přes řev motorů.
Kouzlo celé věci je ihned patrné, jakmile je vzdušné proudy zachytí a vynesou vysoko vzhůru nad planinu, směrem k zasněženým vrcholkům Pyrenejí. Tohle je akce hodná Jamese Bonda, brázdit si to po katalánském nebi… až najednou všechny motory utichnou.
A pak sledujeme, jak se členové týmu poklidně vracejí plachtěním v obrovských kruzích jako dravci k místu přistání.
Když se opět dotknou země, odráží se v jejich tvářích nespoutaná radost. „Já chci ještě jednou!“ křičí Sophie. „A hned!“
