Její bývalé auto se přes portál blesk.cz vydražilo za 300 tisíc korun. Olympijská vítězka Eva Samková částku použila na organizaci svých snowboardových kempů a podarovala také neslyšící kolegy-prkýnkáře. Akce byla prospěšná vlastně dvakrát, protože úspěšný vítěz aukce slíbil věnovat Toyotu Aygo některému dětskému domovu. A bývalá majitelka v roli řidičky a automobilistky přestoupila o kategorii výš. Přiznala se také, že touží svézt se na motorce. Touhu řídit cokoli vlastními silami má dvaadvacetiletá závodnice z Vrchlabí v krvi. Momentálně je to RAV4.
Vaši disciplínu charakterizuje rychlost. S řízením vozu to může mít dost společného, na silnici i na krosové dráze totiž musí být rychlost kontrolovaná.
Souhlasíte?
V autě je člověk uzavřený, na snowboardu vnímá rychlost mnohem víc. Já už jsem se ji ale naučila kontrolovat líp. Ne že bych předtím v autě nějak divočila, ale je to pohodlné, pořádně se rozjet. Tak už se teď víc klidním, dokážu předvídat, přizpůsobuju se i podle podmínek, jestli je sníh, mokro. Taky se člověk naučí s autem zacházet třeba v zatáčkách, když každý rok najezdí 30 nebo 40 tisíc kilometrů jako já.
V mnoha ohledech nás formují zážitky z dětství. Máte nějaké automobilové?
Mám super zážitky. Když jsem byla malá, museli jsme být potichu, když se vjelo do města a táta se potřeboval někde vyznat, třeba v Itálii. Navigace v tu dobu ještě nebyla. Nesměli jsme na něj mluvit, kopat ho zezadu do sedačky. Když se zastavilo, otevírali jsme dveře na dovolení, kdyby ještě musel přeparkovat. Myslím, že jsme byli disciplinovaní. Bavilo mě jezdit autem, poslouchali jsme pohádky, mluvené slovo, třeba Hurvínka nebo Svěráka, byla to pohoda. Taťka řídil výborně.
Naučila jste se důvěřovat jiným řidičům?
Důvěřuju trenérům a lidem, se kterými jezdím často. Nejsem hysterický spolujezdec, ale když můžu, odřídím to sama, než abych to půjčila třeba kamarádce. Jsem na to taková vysazená, radši si jedu po svém. Mamka třeba řídí šíleně.
Měla jste už v patnácti řidičák na malou motorku?
Chtěla jsem, ale nedělala jsem ho, teď si tím spíš říkám, že bych si ho udělala na velkou. Můj taťka jezdil vždycky na motorce a já s ním, taky se mi to líbilo, tak bych se mohla svézt na té, co má v garáži. Je to Suzuki Bandit 400, naháč, silniční. Je hrozně hezká. Ráda vzpomínám, jak jsme vyjeli na výlet, třeba do Jizerek nebo do Hořic, jak vede městem závodní trať, jezdili jsme tam nebo do okolí na závody. Taťka má rád serpentýny, já vždycky seděla za ním.
Co vám šlo v autoškole?
Poměrně dobře parkování. Vždycky jsem zaparkovala dobře, ani jsem nevěděla, jak jsem to vlastně udělala. Ale měla jsem nějaký blbý auto, takové prdítko – jedna dvojku. Rozjíždění to bylo špatné, pořád to cukalo, byla jsem z toho nešťastná. Až krátce před závěrečným testem jsem dostala něco silnějšího. Doma máme diesel, já teď u svého taky, tam plyn skoro nepoužívám.
Dočetl jsem se, že otec vás bral i na školu smyku.
Jo, měli jsme kamarády, kteří měli klíče od takového malého letišťátka, tak jsme chodili tam. Táta měl od práce zaplacenou jednou ročně školu smyku, takže mě to učil. Naposledy nám pěkně smrděly pneumatiky. Mám od něj i doporučení, jak projet zatáčku, nebo mě upozorňoval, že i když někdo bliká doprava, vždycky může odbočit doleva.
Vy jezdíte často v horách, na kluzkém povrchu, takové zkušenosti se pak asi hodí.
No, tam je to někdy šílené, v serpentýnách občas neprojedou dvě auta vedle sebe. Já mám naštěstí čtyřkolku, tak to zase tolik řešit nemusím.
Mimochodem, které části motoru poznáte?
Podle mě vůbec žádné. Vím, kudy se má lít voda do ostřikovačů, jak zkontrolovat olej, kde je chladič. Ale jak je to dneska celé zadeklované, tak o moc víc než tyhle základní věci ne.
Byla jste se podívat na autosalonu v Ženevě. Jak se vám tam líbilo?
Na takové akci jsem byla poprvé, celý den byl pro mě zážitek. Nikdy se mi nestalo, že bych ráno odletěla do Ženevy a vrátila se večer. Člověk jen přejde z terminálu do haly se salonem. Překvapilo mě, jak to bylo obrovské a co tam bylo za věci. Líbí se mi, jak je to promakané. Velkolepé, velkolepé. Z celého světa se sjedou nejvyšší manažeři automobilek. Já se tedy setkala jen s pár nejvyššími z Toyoty, ale byla jsem spokojená, měla jsem full servis, chodila jsem do loungů. Bylo zajímavé sledovat, jak to všichni obcházejí a sledují konkurenci. Líbilo se mi i to, že se vystavovaly i alternativní možnosti v čem cestovat. Nevěděla jsem, že něco takového existuje. Bylo tam třeba vozítko, co vypadalo spíš jako lehátko na dvou kolech, jako ze sci-fi.
Vnímáte tedy debatu, jestli benzín, nebo diesel, a jak nahradit spalovací motor elektrickým?
Protože mám ráda zdravé jídlo a obecně zdravý životní styl, mám ráda alternativní zdroje energie. Myslím, že v elektromobilech vede Tesla, ale už jsem slyšela od kamaráda o takovém bavoráku. Zajímají mě hybridy, protože pokud to funguje, je to super, proč ne. Určitě mají budoucnost.
Předpokládám, že svoje sponzorské auto pochválíte...
...jsem nadšená, jak je vysoké, cítím se v něm bezpečně. Jezdím na horách i na koni a zvládnu tam s ním dojet, i když se zapřáhne za auto vozík.
Přesto se zeptám, jestli mátě vysněnou značku nebo typ – kabriolet, veterána?
To jsem nikdy neměla. Líbí se mi dost aut, ale většinou nevím, jak se jmenujou. Ale ty motorky, ty jo.
Určitý typ lidí má auto nebo motorku jako miláčka, počítají ho za člena rodiny – rezonuje to s vámi?
Vůbec. I mě někdy rozčiluje, jak si to lidi pořád myjou. Přijde mi to jako plýtvání vodou. Auto by mělo být čisté, ale já ho mám jako prostředek k dopravování sem tam. Mám tam svůj prostor, věci na svých místech a svoje rituály - připojím telefon, muziku... Ale že bych třeba lidem zakazovala v něm jíst, to vůbec.
Ženy si prý vybírají auto podle barvy. Je to pravda?
Barva je zajímavá nejenom pro ženy. Můj taťka si vybral zelenou metalízu, protože se mu líbila, tak jsme vždycky měli zelenou metalízu. Proč ne? U mě vede třeba tmavý, černý mat.
