Na dvojce s kormidelníkem dělá spolu s Lukášem Helešicem sparingpartnera pětinásobnému světovému šampionovi na skifu Ondřeji Synkovi. Teď si ale i on sám může psát na vizitku opojný přívlastek mistr světa. V době, kdy český sport řešil senzační dvojité zlato Ester Ledecké na olympiádě v Pchjongčchangu, vyhrál Jakub Podrazil (26) v americké Alexandrii historicky první mistrovství světa ve veslování na trenažéru.
„Jestli je to dobrý pocit? Na to se říká: Tak určitě, že? Je to super! Na prvního mistra světa se kouká vždycky trošičku líp, ten zápis v historii už zůstane navždycky,“ těší Jakuba Podrazila, háčka reprezentační dvojky bez kormidelníka (s Lukášem Helešicem), která na olympiádě v Riu ovládla malé finále. Po Ondřeji Synkovi a Mirce Topinkové Knapkové, kteří dobyli tituly mezi skifaři, a Michalu Vabrouškovi, který v roce 2000 triumfoval na neolympijském skifu lehkých vah, se i on může pyšnit titulem světového šampiona.
Jak vás vůbec napadlo, že pojedete do Ameriky na mistrovství světa?
„Můj táta, který kdysi býval i mým trenérem, je strašnej fanoušek veslování, všechno bedlivě sleduje a vždycky mi radí: tam bys mohl jet, tohle by mohlo být dobrý… Někdy v listopadu nebo prosinci zjistil, že se bude pořádat mistrovství světa. A hned mi volal, jestli tam nechci jet. No proč ne? Probral jsem to s trenérem Milanem Dolečkem, řekl, že dobrý. Pak jsme museli získat povolení od ústředního trenéra Simona Coxe, ten s tím taky neměl problém. Takže jsem jel. A byl to super nápad. Mistrem světa jsem ještě nikdy nebyl, tak si to strašně užívám. Ještěže má táta takový nápady.“
Vyrazil jste za moře sám?
„Jen s přítelkyní Nellou. Byla tam se mnou jako podpora psychická i regenerační, dělá masáže a fyzioterapie. Řekl jsem si, že jsem už docela zkušenej závodník a že trenéra potřebovat nebudu. Průpravu na závody mám dobrou. Všechny tréninky, které v zimě na trenažéru s Lukášem a Ondrou absolvujeme, jsou vlastně takové malé závody. S Ondrou se furt naháníme, teda vlastně já naháním jeho. Ale on je mazák a jen tak se nedá.“
Co vám Ondřej Synek, úřadující šampion na vodě, na tenhle úspěch řekl?
„Jooo, gratuloval mi. Říkal, že super, ale taky že se mám ještě co snažit. On je u nás jasně nejlepší, mně na něj chybí čtyři vteřiny. To, že jsem si zlepšil osobní rekord, je i pro něj měřítko, že se nám zima podařila, že máme dobře natrénováno. Ondra už je starší a rozumnější, na trenažéru závodí, jen když musí. Ale kdyby tam byl, myslím, že i on by si osobák výrazně vylepšil.“
A co na to tatínek?
„Od táty odmalička slýchám: Dobrý, ale mohl jsi být o vteřinku rychlejší. Jsem na to zvyklej, takže si myslím, že i kdybych někdy vyhrál olympiádu, táta řekne: Jo, dobrý, ale mohl jsi… Mně to ale nevadí, myslím, že mě ta kritika posouvá dál.“
Gratulací bylo ale přece jen víc, ne?
„Jasně, jen jsem si zapnul telefon, měl jsem ho zahlcený esemeskama, odepisování mi zabralo spoustu času. A jsem rád, že spokojený byl i trenér a lidi ze svazu. I kvůli nim mě těší, že jsem nejel za moře na výlet.“
Pomýšlel jste vůbec na tak velký úspěch?
„Chtěl jsem medaili, když už tam jedu. A že je zlatá, to je samozřejmě něco navíc. Taky jsem si stanovil čas, který chci zajet, a to se mi povedlo. A věřím, že kdybych tam s někým musel bojovat až do konce, mohlo to být ještě o vteřinu, dvě lepší.“
Ještě lepší? Už tak jste si vytvořil nový osobní rekord…
„Stanovil jsem si hranici 5 minut a 45 vteřin, to jsem splnil. Ale podvědomě jsem doufal, že pojedu o dvě vteřinky rychleji. Jenže když jsem dojížděl posledních 400 metrů a viděl jsem, že jsem daleko vpředu, už jsem se v závěru nedokázal zmáčknout. Bylo z toho 5:44,8.“
Vyhrál jste o devět vteřin, to je dost…
„Když jsem se díval do startovky a porovnával časy s ostatními, měl jsem trochu strach. Ale trenér vždycky říká: Musíš se bát. Když se nebojíš, je to špatně… Takže jsem se fakt bál a byl jsem nervózní, to se mi už dlouho nestalo. Ale pak jsem vyrazil a po čtyřech stech metrech koukám, že jsem 20 metrů přede všemi. Říkám si: Tyyyyjo, sakra, co se děje? No, zkrátka, vyšlo mi to.“
Přivezl jste domů zlatou medaili. Co nějaké prize money?
„My veslaři to máme tak, že když člověk něco vyhraje, dostane medaili a konec, tím to hasne. Tohle je sport, který se dělá pro radost, nedá se dělat pro peníze. Kdepak prize money! Dostal jsem sice jen medaili, ale ceremoniál byl moc hezkej, mělo to podobnou úroveň jako mistrovství světa na vodě.“
Jak se vám zamlouvaly samotné závody?
„Veslování na trenažéru začíná být strašně populární mezi lidmi, co cvičí v posilovnách. Startovalo tam dva a půl tisíce lidí. U nás je na Českém poháru 300 – 400 přihlášených a jezdí to jen veslaři. Zatímco tam byla i kategorie pro neveslaře. Tady se závodí na 20 trenažérech, tam jich stálo 120, úplně nových, nepoužitých, mezi sebou propojených. To byl první šok, když jsem vkročil do haly. Říkám si: Tak to je opravdu jako na mistrovství světa.“
Kolik diváků se přišlo podívat?
„V hale o velikosti tří basketbalových hřišť bylo úplně narváno. V Americe je veslování samo o sobě hodně populární, ale přece jenom, na vodě se nedostanete s diváky tolik do kontaktu. Kdežto veslování na trenažéru je pro diváky ještě mnohem atraktivnější, lidi vás mají přímo před sebou, vidí vám do obličeje.“
Pojedete příští rok znovu?
„Mám to v plánu. Začíná se z toho stávat prestižní záležitost. Nedávno měli atleti halové mistrovství světa, dost se to sledovalo. U nich to má už nějakou tradici a hodnotu. A já myslím, že veslování na trenažéru k tomu taky dospěje. Ve světě je čím dál populárnější.“
Čím to je?
„Veslování je technicky dost těžký sport, ne úplně přístupný každému. Materiál je drahý, člověk musí přijít do nějakého klubu, zaregistrovat se, mít trenéra… Kdežto na trenažér si můžete zajít do každého fitka. Je to náročné na celé tělo, zapojíte nohy, záda, ruce, je to dobré i na hubnutí… Já úplně nejsem králem sociálních sítí, ale když jsem vyhrál mistrovství světa, zjistil jsem, že mě najednou na Instagramu sleduje spousta lidí, co dělají fitness nebo crossfit a jezdí na trenažérech.“
Mezi veslaři ale není trenažér příliš oblíbený, že?
„Mě teda baví. Vím, že spousta veslařů ho nemá rádo, říkají mu peklostroj a tak, ale je to prostě součást tréninku, tak je lepší najít si k němu chuť. Myslím, že nakonec bude i mezi námi populárnější i populárnější. Nepředpokládám, že by se závodění na něm dostalo na program zimní olympiády. Je to takové osekané veslování, ale atletika v hale je taky trošku menší. Desetibojaři mají jen sedmiboj, oštěpem se tam nehází… Tohle je dost podobné.“
Znal jste někoho ze soupeřů z mistrovství světa na vodě?
„Bylo tam i dost profesionálních veslařů, třeba kluci z maďarské dvojky bez kormidelníka, proti nim jezdíme. Taky Ukrajinci. Mezi ženami vyhrála Olena Burjaková z ukrajinské párovky… Řekl bych, že z těch dvou a půl tisíce závodníků mohlo být tak sto profesionálních veslařů. A bude jich podle mě přibývat.“
Čekáte tedy, že titul budete obhajovat proti silnější konkurenci závodních veslařů?
„Myslím, že jo. Sice, jak tak jedním okem sleduju atletiku, na halových šampionátech taky nestartují úplně všichni nejlepší. Netuším, jestli tam někdy byl Bolt, když se tam ani neběhá stovka. Docela pochybuju, že by třeba Ondra Synek vyrazil na trenažérové mistrovství. Leda že bych ho přemluvil. Škoda, že tam letos nebyl, zazávodili bychom si spolu. Jenže to bych zase nevyhrál. I když, člověk nikdy neví.“
