Ledecká se Sáblíkovou o kamarádství, tvrdé hlavě, i trsání na tátu
Někdo nahoře jim napsal příběh, který se krásně protíná. Před čtyřmi lety při cestě ze Soči rychlobruslařka Martina Sáblíková utěšovala zmučenou duši Ester Ledecké, která se vracela v krutých bolestech a s vyhřezlou ploténkou. Minulou zimu naopak sněhová obojživelnice fandila královně ledu, která se dlouhé týdny nemohla pořádně pohnout. Nakonec se během letošní olympiády potkaly ve stejný den nanáměstíčku Medals Plaza v Pchjongčchangu. A pak ještě jednou, před pár dny na stoletých oslavách českého sportu. Ač mladé dámy, obě už patří k legendám. Mělo to jen jednu vadu. Jaromír Jágr večer chyběl. „Trošku mě zklamal,“ povzdechla si Ledecká s úsměvem. Obě pro iSport Premium mluví o tom, jak se poznaly a jak si pomohly v těžkých chvílích či o vztahu k novinářům.
Tyhle dvě si sedly. Je to znát na první pohled. Ester Ledecká dorazila před týdnem na historický galavečer českých sportovních úspěchů v bílé a Martina Sáblíková v černé. A při rozhovoru pro deník Sport se pak navzájem doplňovaly, jako by hrály partii šachu. Obě tak trochu zaskočené hvězdným prachem, který v sále Fora Karlín vířila pohádková sestava osobností národních dějin. Obě se skoro pořád smály. Před několika měsíci v daleké Koreji ale spolu slzely...
Martino, vy jste dokonce tehdy Ester vyhrožovala málem násilím, pokud na stupních nebude mít mokré oči
Sáblíková: (smích) „Já myslím, že to zvládla velice super. To byla spíš taková nadsázka. Já vím, že každý úspěch si člověk musí prožít. A čím jsem starší, tím to prožívám úplně jinak a daleko víc. A občas mě mrzí, že jsem nějaký úspěch až tak neprožívala. Tak jsem nechtěla, aby Ester udělala stejnou chybu. Já myslím, že učit ji nemám co. Ona si jede svoji ligu a vlastní kapitolu svého života.“
Ester, takže už nemáte z Martiny strach?
Ledecká: (smích) „Mám z Martiny hroznej strach... To je ten důvod, proč máme tak hezký vztah, je to založeno na tom strachu z ní.“
Je vidět, že jste dobré kamarádky. Jak jste se vlastně daly do kupy?
Sáblíková: „Já ani nevím, my jsme se viděly poprvé na olympiádě v Soči...“
Ledecká: „To je totiž tím, že Martina je hrozně skvělý člověk. A já jsem taková vtírka. Mám ráda skvělý lidi, tak se vtírám...“
Sáblíková: „Já si ji pamatuju ze Soči, tam pro ni skončila olympiáda ne tragicky, ale ... (Ledecká bojovala s vyhřezlou plotýnkou a zůstala bez medaile.) Prostě dokázala jsem se vžít do toho, co tam prožívala. V té době jsem jí hrozně fandila a přála jsem jí, aby to na té další olympiádě klaplo. A ona splnila snad ještě víc, než mohla. Je to neuvěřitelný příběh.“
Ledecká: „Já si ten moment strašně pamatuju, protože Martina pro mě byla... Jako že Martina Sáblíková! A doteď je. Akorát teď už jsem se to naučila trošku krotit. Ale pořád mám v sobě: Hele, tady je Martina Sáblíková! Takhle jsem to měla, letěly jsme zpátky stejným letadlem.“
A co se tam událo?
Ledecká: „V tubusu letadla jsem si něco přehrabovala, Martina ke mně přišla a já jsem jí gratulovala. A ona mi řekla, že to všechno na mě ještě čeká.
