Marie Sehnálková
29. března 2021 • 04:30

Gymnastka o drsném sportu: Problémy s příjmem potravy jsou všude

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Když se gymnastka Monika Vlčková před časem rozhodla zveřejnit na internetu svůj životní příběh, ještě netušila, jakou vlnu reakcí tím vyvolá. Začali jí psát sportovci, kteří si stejně jako ona prošli anorexií nebo čelili urážkám a ponižování ze strany trenérů. „I když byly v mé kariéře momenty, na které nerada vzpomínám, hrozně mě to posunulo a i díky nim teď můžu pomáhat ostatním," říká bývalá závodnice.



„Tvé příběhy sleduju už dlouho, strašně si cením té odhodlanosti změnit svět moderní gymnastiky a jsem šťastná, že člověk jako ty, se snaží všem těm dětem ukázat, že gymnastika je nádherný sport a jde to dělat i jinou cestou, než na kterou jsme byly zvyklé my.

Nikdy jsem nereagovala na tvé příspěvky veřejně. Už je to mnoho let, co jsem naposledy vkročila do tělocvičny, ale myšlenkami jsem tím patologickým prostředím pořad strašně ovlivněná, i jako dospělá. Proto jsem nikdy nereagovala, možná ze studu, že nejsem schopná se těch následků zbavit.

Pročítám si tvé příběhy, tvou cestu poruch příjmu potravy, a tak strašně se v tom vidím. Před pár lety jsem do toho opět spadla. Vrací se mi vše z gymnastického světa. Hlavně ta nutnost dokonalosti, sebekázně a úspěchu. Člověk si řekne, už nesportuju, nemusím řešit to, jak vypadám, ale já jsem na tom paradoxně hůř než kdy jindy.

Jsem doopravdy ráda, že ty se toho nebojíš a mluvíš o tom na rovinu a veřejně. Pro někoho to může být obrovsky motivující a může mu to otevřít oči. Pro mě jsi motivací a inspirací zároveň, obdivuju tě za to, že ses ze všech těch sraček kolem jídla alespoň částečně dostala, dokázala jsi na svět přivést krásného syna a za chvíli se rozrostete o dalšího člena rodiny!

Já pocit mateřství bohužel nikdy nezažiju, a to kvůli následkům anorexie. Ale tobě to strašně moc přeju!!

Asi si řekneš, proč ti to všechno píšu, ale já ti chci vyjádřit obrovské poděkování za to, co pro lidi děláš. Protože pro mě (pro tu, co se stydí nahlas říct, co z ní patologicky svět gymnastiky udělal) jsi obrovská pomoc.

Díky Moni!“

Tohle je jen jedna ze zpráv, která přišla bývalé gymnastce Monice Vlčkové poté, co před třemi lety veřejně promluvila o drsných praktikách, s nimiž se setkala v době své aktivní kariéry. Ponižování, urážky, tlak trenérů na výsledky, s tím spojená zranění a poruchy příjmu potravy. I takové jsou vzpomínky pětinásobné mistryně republiky v moderní gymnastice na období vrcholového sportu.

„Po uveřejnění mé zpovědi mi začaly psát nejen bývalé gymnastky. Ozvali se mi třeba i kluci z hokeje, tenista nebo plavci. Zarazilo mě, že i u disciplín, kde jsem myslela, že hmotnost nehraje takovou roli, jsou trenéři schopní svěřencům nadávat za to, kolik váží a co jí,“ neskrývá bývalá reprezentantka překvapení z množství zpráv líčících osudy podobné tomu jejímu.

Gymnastka Monika Vlčková si během kariéry prošla poruchami příjmu potravy
Gymnastka Monika Vlčková si během kariéry prošla poruchami příjmu potravy

Co byste řekla svojí dceři, kdyby vám oznámila, že chce dělat moderní gymnastiku?
(směje se) „Nad tím přemýšlím docela často. Když si to sama vybere, určitě ji v tom budu podporovat. Tajně ale doufám, že si zvolí jiný sport, ideálně nějaký kolektivní. Je určitě příjemnější, když není člověk na tréninkovou dřinu sám, ale má vedle sebe partu holek nebo kluků. Taky bych si přála, aby jednou dělala trošku férovější sport, než je právě moderní gymnastika. Úplně nejférovější jsou za mě ty sporty, kde nerozhoduje subjektivní vnímání rozhodčích, ale časy a vzdálenosti. To je třeba atletika.“

Jsou to zhruba tři roky, co jste publikovala vlastní příběh, ve kterém jste popsala drsné prostředí světa gymnastiky. A ohlasů na veřejnou zpověď se sešla celá řada.
„Reakcí jsem se strašně bála. Přece jen jsem se rozhodla mluvit o něčem, co je docela tabu. Musím ale říct, že jsem byla příjemně překvapená, protože reakce byly z 99 procent pozitivní. Lidé mi na základě mého příběhu psali zase své životní osudy. Začali se mi ozývat sportovci z různých odvětví, jejichž příběhy byly často podobné tomu mému. To, že se mi takto otevřeli, mě dostalo úplně nejvíc. Na jednu stranu mě to těšilo, ale na druhou jsem z toho byla snad ještě víc špatná. Najednou jsem si uvědomila, že tohle je fakt všude.“

Hodně vás překvapilo, že se potíže s příjmem potravy týkají i sportovců z jiných odvětví?
„Já jsem většinu života strávila v moderní gymnastice a jiné disciplíny jsem zase tolik nepoznala. Proto jsem myslela, že to, co se mi dělo, bylo spojené s tím, že jsme esteticky zaměřený sport, kde vítěze určují rozhodčí. Ozvali se mi ale třeba i kluci z hokeje, tenista nebo plavci. Zarazilo mě, že i u disciplín, kde jsem měla za to, že hmotnost nehraje takovou roli, jsou trenéři schopní svěřencům nadávat kvůli tomu, kolik váží a co jí.“

Není ale hlídání hmotnosti a stravy nutné k tomu, aby sportovec dosahoval dobrých výsledků?
„To nepopírám. Mám vystudovanou výživu, takže význam správné stravy ve sportu si moc dobře uvědomuju. Ono ale záleží na tom, jak to svěřencům podáte. Pokud trenér po dětech křičí a ponižuje je, může jim sport úplně znechutit a způsobit jim problémy, které se s nimi potáhnou až do dospělosti. Pamatuju si, jak jsem kvůli trenérům byla vystresovaná, a to i na tréninku, nemluvě o závodech. Takový permanentní stres vám neskutečně bere motivaci. Když na vás pořád někdo křičí a říká jen to, co jste udělali špatně, láska ke sportu může hodně rychle vymizet.“

Myslíte, že se situace zlepšila za tu dobu, co jste vrcholový sport opustila?
„Zase tolik do toho nevidím, ale mám pocit, že ano. Přání ale bývá otcem myšlenky. Když jsem si poměrně nedávno sama dodělávala trenérský kurz pro gymnastiku, zarazilo mě, jak málo jsme se v něm věnovali výživě a psychologii. A to i přesto, že je o gymnastice známo, jak problémový sport v těchto oblastech to je. Nejde tedy trenérům vyčítat, že nebývají tak znalí v oblasti výživy a psychologie. Oni jsou specialisté na trénink jen s lehkým přesahem do zbylých dvou odvětví.“

Prospělo by podle vás, kdyby trenéři absolvovali v těchto oblastech například nějaká speciální školení?
„Určitě, ale myslím, že úplně nejvhodnější by bylo, kdyby kromě trenérů pracovali u klubů i přímo psychologové a výživoví poradci. Konkrétně v gymnastice trenéři často vyžadují u svěřenců nereálnou hmotnost. Věřím, že kdyby fungovala spolupráce s výživovým poradcem, mohli by společně stanovit hmotnost, na kterou je ještě zdravé jít, aby holky měly dostatek energie, ale zároveň byly vysportované. Psycholog by měl být zase k ruce kdykoliv to bude potřeba, a to i mimo tréninky a závody.“

Mít k dispozici hned tři odborníky by ale pro kluby bylo zřejmě o dost finančně náročnější.
„Určitě. Proto neříkám, že je chyba v trenérech, je chyba především v systému, který je u nás nešikovně nastavený. Je to takový začarovaný kruh. Trenéři vyžadují po sportovcích dobré výkony za každou cenu. Výsledky ze závodů jsou totiž nezbytné k tomu, aby kluby dostaly dotace. Když nejsou výsledky nejsou ani peníze. Jenže ty výsledky dost často nejsou právě kvůli chybějícím odborníkům, které si klub tím pádem nemůže dovolit.“

Chybějící finance vám prý byly v době, kdy jste aktivně sportovala, docela často dávány za vinu.
„Ano, to jsem skutečně několikrát zažila. Nebo mě třeba trenérka osočila, že kvůli mému neúspěchu přišla o místo reprezentační trenérky. Když jsem měla špatné výsledky na závodech, říkala mi, že teď kvůli mně bude muset vysvětlovat, proč nebyly dobré a proč nedostaneme peníze, s kterými jsme počítali.“

Jak jste na takové výtky reagovala?
„Cítila jsem se provinile a byla jsem smutná, že je všechno moje chyba. Já jsem ale na řadu závodů jezdila zraněná. Nás gymnastek je totiž na vrcholové úrovni málo a neměl mě na závodech kdo zastoupit. Kdybych na závody nejela, naděje, že peníze dostaneme by nebyla vůbec. Jenže, když nejste ve stoprocentní kondici, je jasné, že nemůžete uspět. Daleko víc by mě povzbudilo, kdyby někdo řekl: je super, že jsi do toho dala maximum, ale bohužel to nevyšlo. Bylo mi líto, že všichni říkají, že je to moje chyba, že jsem málo trénovala a nedělala to, co mi řekli trenéři. Nebyla to pravda.“

Aktuálně působíte jako trenérka kurzů pro gymnastky. Setkáváte se zde s podobnými příběhy jako je ten váš?
„Děti u nás bývají většinou dva až pět dnů. Za tak krátký čas nestihnete všechny úplně dokonale poznat. Ale stalo se mi, že za mnou přišli rodiče, kteří se chtěli poradit. Říkali mi, že jejich holky mají na tréninku zakázáno pít. To mě docela šokovalo, jenže já jako jednotlivec proti tomu zmůžu jen málo. Nemůžu se pustit do cizích trenérů, které vůbec neznám. Přejít do jiného oddílu pro holky často není úplně dobré řešení. Já jsem z Brna, kde bylo oddílů více, ale věděla jsem, že kdybych přešla jinam, už si neškrtnu. Na to, jak je to krásný sport má občas docela drsné zákulisí.“

Vzpomínáte přes to všechno ráda na období, kdy jste vrcholově sportovala?
„Určitě. Nebylo to jenom černé. Měli jsme super kolektiv, bylo nás tam hodně a dělali jsme si z těch věcí srandu. Spoustu tréninků jsme ale i společně probrečely. Jsou tam určitě momenty, na které nerada vzpomínám, ale i kvůli tomu jsem dnes taková jaká jsem. Hrozně mě to posunulo a díky této zkušenosti teď můžu pomáhat ostatním, a to nejen gymnastkám, ale třeba i jiným sportovcům.“

Některé z příběhů, které se k vám dostávají, jste se rozhodla zveřejnit i na svém Instagramu.
„Docela často mi píšou lidi, že jim hrozně pomohlo, když jsem o tom začala mluvit. Sama moc dobře vím, jak je těžké, když si myslíte, že jste v tom sami. Proto jsem se rozhodla některé příběhy dalších sportovců s jejich svolením publikovat. Nedávno se ke mně dostal příběh jedné bývalé gymnastky, která kvůli anorexii už nikdy nemůže mít děti. Možná i kvůli tomu že jsem teď těhotná, mě to hrozně zasáhlo a pořád jsem nad ním přemýšlela. Na základě toho jsem se rozhodla, některé z příběhů publikovat. Chci ostatním dodat odvahu, ukázat, že v tom nejsou sami a pomoct jim tím, že o těchto problémech budeme mluvit.“

Monika Vlčková

  • * 29. 7. 1991
  • Vystudovala bakalářský obor Regenerace a výživa ve sportu a magisterský obor Aplikovaná kineziologie
  • Je pětinásobnou mistryní republiky v moderní gymnastice
  • V roce 2016 ukončila aktivní kariéru
  • V roce 2019 založila projekt GymGym v rámci kterého s bývalými reprezentačními kolegyněmi pořádá workshopy pro malé gymnastky
  • Je vdaná, v současné době očekávají s manželem příchod druhého dítěte

 

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud