O víkendu vypukne extraliga softbalistek. Největším lákadlem je bezesporu start elitní světové nadhazovačky Veronika Peckové v dresu Ledenic. Vidět na vlastní oči ji fanoušci budou moci pravděpodobně naposledy. Jediná česká profesionálka se totiž už v průběhu léta chystá na druhé angažmá v Japonsku. „Měla jsem tam odletět už dávno. Kvůli covidu-19 jsem nedostala víza,“ popisuje 24letá reprezentantka, jež loňský ročník strávila v Toyota Red Terriers a nyní bude nastupovat za Iyo Bank. V minulosti působila rovněž na Tchaj-wanu a na Novém Zélandu. V tom je další „zádrhel“. V zemi ležící v jihozápadní části Tichého oceánu si našla partnera a plánuje se za ním odstěhovat.
Na konci listopadu jste říkala, že se do Japonska vracet nebudete. Co se změnilo?
„V té době jsem neměla žádnou konkrétní nabídku z Japonska. Věděla jsem, že do Toyoty už nepůjdu. Přemýšlela jsem, co bude dál. Uvažovala jsem, že si dám pauzu. Pak se ozvala Iyo Bank, a já si řekla, že bych to chtěla zkusit.“
Váš bývalý klub skončil loni třetí, nový šestý. Bude to trochu ústup ze slávy?
„Znamená to pro mě další výzvu. Loni jsem si navíc moc nezahrála. Šlo o top tým, který má šest nadhazovaček. To je na množství zápasů velký počet. Prosadit se tam, bylo moc těžké. Tentokrát bych měla dostat více šancí.“
Zvykala jste si na život profesionálky. Jaké to bylo?
„V Toyotě jsem měla poprvé v životě na starosti jen softbal, nemusela jsem chodit do práce. Na jednu stranu to bylo super, na druhou zvláštní. Žila jsem tam sama, neměla jsem v hlavě nic jiného než sport. Ráno i večer softbal, žádný odpočinkový faktor. Bylo hodně těžké to zvládnout. V novém týmu budu chodit dopoledne do práce. V mezinárodním oddělení banky načerpám další zkušenosti, které se mi budou hodit, až se sportem skončím. Tréninky budou každé odpoledne, zápasy o víkendech. Takový život mě láká.“
V Toyotě jste prý se spoluhráčkami hovořila přes překladatelku. Zlepšila jste se v japonštině?
„Něco už umím, ale spoustu věcí jsem zase zapomněla. Snažila jsem se udržovat, ale jak jazyk neslyšíte denně, je to znát. Jsem domluvená v týmu, že mi opět zajistí lekce. Během nich se japonština rychle vrátí.“
Partnera máte pro změnu z Nového Zélandu. Vaše soužití jste už vyřešili?
„To se momentálně nedá, Nový Zéland je kvůli covidu-19 stále uzavřený. Voláme si neustále, několikrát denně, ale naposledy jsme se viděli v únoru 2020.“
To je zapeklité...
„Velice. (povzdychne si) Bojujeme, uvidíme, jak vše bude dále.“
Sezona v Japonsku potrvá opět do konce roku. Mohl by tam za vámi partner přicestovat?
„On má dobrou práci, nemůže odjet na pár měsíců do Japonska. Spíš se po sezoně vrátím já za ním. Teď se hlásím na očkování, doufám, že v průběhu léta nebo podzimu se pravidla zmírní. Na Zélandu už také očkují, ale těžko říct, jak bude pandemie pokračovat. Každopádně tomu chceme jít naproti.“
Znamená to, že chcete trvale žít na Novém Zélandu?
„Ano, máme to tak naplánované.“
Je v tom „jen“ láska, nebo vás i země okouzlila?
„Kdyby se dalo všechno skloubit, ráda bych žila v Česku. Jsem tady doma. Přítel bohužel neovládá jazyk, těžko by se u nás uplatnil. Musí to být takhle. Nový Zéland je navíc krásná země. Mám ráda přírodu, která je tam unikátní. Umím dobře anglicky, dokážu tam normálně žít. Pro všechny to tak bude jednodušší.“
Tedy láska. V čem jsou Novozélanďané lepší než Češi?
„V ničem. Nejde o to, že jde o člověka z Nového Zélandu, prostě jsme si sedli a je to tak. (směje se)“
Vraťme se k softbalu. Máte představu, kdy odcestujete do Japonska?
„Za chvíli se rozběhne příprava na mistrovství Evropy, které proběhne na konci června v Itálii. Čeká mě tedy pár zápasů extraligy, soustředění s reprezentací a šampionát. Japonská liga začíná v září, takže bych ráda odletěla nejpozději v půlce srpna. Záleží hlavně na tom vízu. Teď se řeší přes japonskou sportovní agenturu. Vzhledem k olympiádě a pandemii jsou podmínky velmi přísné. Očkování snad celý proces urychlí.“
Těšíte se do Japonska? Našla jste si tam přátele?
„Tím, že téměř nemluví anglicky a já mám rezervy v japonštině, bylo pro mě těžké najít si tam dobré přátele. Byla jsem tam sama, když propukla pandemie. Nikam jsem nemohla a i kdybych někam šla, tak by si se mnou nikdo nepovídal. S holkami z týmu jsme se skamarádily, softbalová řeč je všude stejná, každý tuší, co se povídá. Do hloubky náš vztah ale nešel, nerozuměly jsme si.“
Názor Japonců na konání olympiády tedy neznáte?
„Jak si nerozumíme, nemohu se jich na něj zeptat. (směje se) Co jsem ale vypozorovala, tak se těší. Jen přípravy ztěžuje covidová situace. Byli smutní, když se olympiáda odložila. Zároveň jsou rádi, že na ní nepřicestují fanoušci. Byl by to risk pro všechny.“
O víkendu začíná softbalová extraliga. Není pro vás po zkušenostech z Japonska, kde jste nastoupila před čtyřmi tisíci diváky, všechno malé a pomalé?
„Vůbec ne, moc se těším. Dlouho jsem s holkama nehrála. Je něco jiného, když nastupuji za svůj mateřský tým. Spolu jsme vyrůstaly, mám v něm sestru, podíváme si, děláme srandu. Jsem ráda, že to mohu ještě zažít, myslela jsem si, že se mi to nepoštěstí.“
Jde vlastně o vaše loučení...
„No... Uvidíme, jak to celé dopadne. Soutěž nijak nepodceňuji, dlouho jsem ji nehrála, těším se, až se z tréninkového módu přepneme do zápasového.“
Přece jen jste zvyklá na profesionální přístup. Amatérky nemohou dávat softbalu vše. Nevadí vám to?
„Trénuji nadhoz, na hřišti jsme společně s mužským týmem. Čtyři tréninky týdně s chlapama, máme super partu, je nám spolu fajn. Bydlím přímo v Ledenicích, pět minut od baráku je hřiště. Kdykoli chci, jdu si s někým zaházet. Nemám pocit, že bych okolo sebe viděla nějaké nedostatky.“
Nejenom házíte, ale také pálíte. Nadhoz od muže musí být jiný.
„Je, jde o super přípravu na mezinárodní úroveň. Top nadhazovaček v extralize zase tolik není. Naši kluci budou mít brzy mistrovství Evropy, několikrát ho už vyhráli. Na starém kontinentu nenajdete lepší tým.“
Chcete mi říct, že na ženu hází nadhazovač mistrů Evropy?
„Ne, to by nešlo. Chlapi hází míčky rychlostí 125 km/h, navíc je jinak točí. To my nepotřebujeme, s takovou úrovní se nikde nesetkáme. My musíme trénovat s kadety, kteří hází okolo 110 km/h. Je fajn, že si můžeme domluvit hodiny s reprezentační osmnáctkou. V přípravě jsme hrály proti našim juniorům. Kluci jsou rychlejší, úroveň zápasu byla jako proti nejlepším týmům ženské extraligy.“
Play-off se už nejspíše nezúčastníte. Nicméně ambice Ledenic asi znáte. Jaké jsou?
„Od roku 2016 se držíme na medailových pozicích. Třikrát jsme získaly zlato, loni jsme stály krůček od finále a uhrály bronz. Nebojím se proto říct, že opět míříme úplně nejvýše.“
