Budeme vyhrávat, budeme vyhrávat, budeme vyhrávat… Tuhle melodii, v němčině, si maminka čtyřletého Miška brouká poté, co její syn ovládl Letní dětské hry podobně starých capartů. Závěr filmu Každá minuta života (nejen) ve sportovním prostředí rozproudil bouřlivou debatu. Popisuje svérázný přístup k výchově budoucích šampionů. Je tohle cesta, která může fungovat? Co na to říkají odborníci?
Už během projekcí někteří lidé v sálech kroutí hlavou. Občas se nahlas chichotají. Když vyjdou ven ze sálu, otočí se na sebe: „To by mě zajímalo, jak dlouho jim to vydrží… A co z toho kluka bude.“
Dá se zaslechnout: „Chudák Miško…“
Ve veřejném prostoru ale silně rezonuje i jiný názor: „Je super, že se mu rodiče tak věnují! Neděláme toho my pro svoje děti naopak málo?“
Snímek o mladém slovenském páru, Lence a Michalovi, který obětoval vlastní život a všechno podřizuje synovi, aby se z něj stal úspěšný vrcholový sportovec a po všech stránkách „kvalitní člověk“, jak stojí v představení filmu, spustil gejzír reakcí. Málokoho tohle citlivé téma nechává chladným.
Manželé Hanuliakovi se stali předmětem vášnivých diskusí. Pustili tvůrce do soukromí. Nic není tabu, film jde na dřeň. Někdy je to až klaustrofobní prostředí. Emoce bublají.
„Zavolejte na ně sociálku!“ křičí jedni. Pro jiné jsou to hrdinové, kteří mohou nakazit ostatní, a český sport se konečně pohne kupředu.
„Je super, že se kolem toho strhla taková debata,“ říká Pavel Zacha, zakladatel Kamevédy. Tedy výchovné metody, která inspirovala i rodiče malého Miška, hlavního hrdiny dokumentu. Jedná se o multirozvojovou výchovu dětí. Zacha starší, její hlavní propagátor, přesně v tomhle stylu vychoval syna Pavla, jenž je úspěšným hokejistou, v NHL patří k lídrům New Jersey Devils.
Už v prvních týdnech života se synkem cvičil až desetkrát denně, aby zvedal hlavičku, mával rukama. Brzy mu vybudoval posilovnu. Dbal na zdravou výživu, správný spánek, sháněl mu sponzory. Podobné záběry jsou vidět ve filmu. Malý Miško má naplánovanou každou minutu života. Běhání do schodů, jízda na kole, hokej, dělání shybů, driblování, tenis, gymnastika.
Den co den. Diář je plný aktivit. Rodiče rezignovali na svůj vlastní život. Vedou ho i k muzice, snaží se v něm odbourat stud a podpořit zdravé sebevědomí. I to je jedna z věcí, na níž si Kamevéda zakládá. Vytvořit po všech stránkách úspěšného jedince.
Sport však zatím jednoznačně vládne. Vždyť i první kniha, kterou Zacha sepsal, má výmluvný název: Jak vychovat šampiona. Na obálce je zobrazené batole v boxerských rukavicích. Zastánci podobného přístupu věří téhle rovnici: dítě díky sportovnímu tréninku od nejútlejšího věku získá náskok, ostatním odskočí a právě pocit, že je nejlepší, ho u sportu udrží. Navíc bez tvrdého tréninku nikdy nepřijdou výsledky.
Jde o to, jestli je dětský organismus schopný to ustát. Navíc ne z každého vyroste šampion. „Najdeme daleko více případů sportovců, kteří, i když měli podobnou přípravu již od mládí, skončili velmi brzo a na pomyslný vrchol nedosáhli. Většinou z příčiny opakovaných traumat, psychického vyhoření, které mnohdy dospěje až k depresivním stavům,“ upozorňuje sportovní lékař Miloš Matouš, jenže se specializuje na talentované děti a jeho podrobnou analýzu si můžete přečíst níže.
Na Miškovi je vidět, že si sport užívá, netrpí. „On to všechno bere přirozeně. Když vidíme šťastné dítě, je to pro nás všechno. Do ničeho ho nenutíme. Je to nenásilnou formou,“ hlásí Michal Hanuliak, otec Miška, jemuž v době natáčení byly čtyři roky. Dnes už je mu sedm a pokračuje ve stejném režimu. Ve sportu vrstevníky prý i nadále o parník převyšuje.
Podle rodičů si hned, jak ho postavili na brusle, nejvíc oblíbil hokej, i když se věnuje spoustě jiných aktivit. Z filmu i následných veřejných vyjádření je zřejmé, že právě tenhle sport je tím, v němž by měl vynikat.
NHL volá!
Mohl by tedy kopírovat cestu Pavla Zachy. Ten byl v hokejových kruzích braný za mimořádný talent, v šestnácti letech se objevil v extralize, skóroval při prvním střídání. Draftem prošel jako šestka v prvním kole, po několika nevýrazných sezonách šel nahoru, v minulém ročníku byl nejproduktivnějším hráčem Devils.
Nabízí se otázka: Nespasí tohle český hokej? Když se víc rodičů vrhne na podobnou metodu, nemohou z toho profitovat další sporty?
„Dítě nejde naprogramovat. Navíc mi přijde, že si někdy lidi pletou hokej s individuálním sportem. Jenže tohle je týmová hra, ne tenis! I v tomhle duchu je k tomu třeba přistupovat,“ reaguje Vladimír Růžička, trenér dvojnásobných mistrů světa a kapitán z Nagana. Dlouhé roky měl na povel mládež ve Slavii, jeho rukama prošli Tomáš Hertl, Roman Červenka nebo Vladimír Sobotka.
Proto se mu příliš nezdá, když se děti zúčastňují nejrůznějších kempů a neslezou z ledu. „Jasně, je fajn, když si jde někdo s klukem zabruslit. Ale někteří rodiče jsou blázni a přehání to. To dítě pak zničí,“ dodává Růžička, aniž by měl na mysli konkrétní případ. Mluví obecně.
Právě i tenhle moment, jestli z dítěte díky Kamevédě nevychováme přílišného individualistu, je předmětem diskusí. Šestiletí caparti mají svoje stránky na sociálních sítích, rodiče jejich Instagram hrdě plní fotkami a porovnávají se světem, jak si jejich dítko vede. Řeší se i to, jestli se děti nedostávají pod zbytečný tlak. Ve filmu se objevuje okamžik, jenž zaujal ty kriticky smýšlející. Maminka malému Miškovi říká: Musíš být nejlepší!
Hlavně dětským psychologům tenhle přístup nevoní. Křehká dětská duše si to může vzít jako příkaz. Ve hře je další prvek, který se v posledních letech objevuje stále častěji. Rodiče mluví na potomka světovým jazykem. I přesto, že nejsou cizinci. Maminka na Miška hovoří výhradně německy.
„Tohle je relativně nový fenomén. Teď ale dumáme nad tím, co to přinese do budoucna,“ říká Alena Vávrová, dětská psycholožka, která se zúčastnila jedné z veřejných debat. „Protože mateřský jazyk je v tomhle věku velmi důležitý. Předává se jím nejenom technická stránka, ale i vztahovost. Prohlubuje intimitu. Je otázkou, jestli právě tohle pak dítěti nebude chybět a do jaké míry bude schopné skrz jazyk sdílet svůj vnitřní svět.“
Vraťme se na chvíli k Zachovi, zatím jedinému veřejně známému „produktu“ Kamevédy. Dnes 24letý útočník si prošel cestou, při níž bojoval s posměšky a odsudky, jenže ze sportovního pohledu uspěl. Získal si pevné místo v NHL. „V Americe obstál i jako člověk, prosadil se. To je pro mě to největší vyznamenání,“ hlásí Zacha senior.
Ovšem kdo se v hokejovém zákulisí pohybuje, dobře ví, že synovu kariéru lemuje řada kontroverzí. Když Zacha hrával v mládežnických reprezentacích, často se do jeho vztahů s trenéry i spoluhráči promítalo blízké sepětí s otcem. Ten se skrz svoje webové stránky pouštěl do debat s kouči, osočoval je, vytahoval citlivé věci z kabiny.
„Několikrát to z jeho strany byla hrubka a minela. Pan Zacha to tak nevidí, ale Pavlovi to vůbec nepomohlo. Naopak,“ říká Petr Nedvěd, generální manažer národního týmu, který má teď komunikaci s hráči NHL na starost.
Není náhoda, že Zacha dosud nenasbíral za seniorskou reprezentaci ani start. Jeho omluvenky vždycky vyvolaly emoce a pochybnosti. „Táta mu v kariéře jistě hrozně moc pomohl, hlavně v mládí. Vymýšlel nové metody. Ale je třeba si přiznat, že se jeho vliv projevil také záporně,“ dodává Nedvěd, někdejší skvělý útočník, který v NHL odehrál 982 zápasů.
Také jeho v mládí trénoval otec, stejně jako bratra Jaroslava. „I nás táta péroval, byl na nás tvrdej. Ale pokud nás vedl někdo jiný, nezasahoval mu do práce, nepřenášel do toho svoje rozumy,“ vzpomíná. „Nechci soudit, jestli je cesta, která je zachycená ve filmu o Miškovi, správná, nebo není. Znáte to. Sto lidí, sto názorů. Ale já si myslím, že děti by se měly rozvíjet samy. I když je pravda, že dnešní svět k tomu spěje, všechno je naprogramované…“ dodává člen vedení národního týmu, v němž by na olympiádě v Pekingu nemusel chybět ani Zacha junior.
Spasí výchovný systém jeho otce český sport? Ukáže světu další úspěšné sportovce? Nebo úspěšné lidi? A jak se to dá vůbec změřit? Otázky, na které si musí zodpovědět každý sám. Nápovědou budiž pohledy expertů dále.
Co je Kamevéda
|
Jde o systém výchovy, která se soustřeďuje na komplexní rozvoj dítěte hned po jeho narození. Metodika je založena na vyváženém poměru intelektuální a pohybové výchovy a na výchovném působení jeden na jednoho (rodič – dítě) především v období předškolního věku. |
Pohled psychologa Milana Studničky: Očička musí jiskřit, ne plakat
„Nevidím problém v tom, když má dítě aktivity. Problém vidím v tom, pokud by mělo vše řízené jako robůtek. Dítě totiž potřebuje vyrůstat v radosti. Kdybychom děti nechali venku, v podstatě by sportovaly celý den. Jde o poměr radostné spontaneity a tlaku na výsledky.
Kdo je vnímavý, okamžitě ten rozdíl postřehne. Ihned poznáte kloučky s jiskrou v oku a naopak zlomené děti se sklopenými hlavami, přestože jsou na tom po sportovní stránce výborně. Znám kluka, jehož táta je extrémně kritický. Výsledek? I když je šikovný a v týmu jeden z nejlepších, nemá ze hry radost. Děsí se času, kdy si sedne po zápase s tátou do auta a dostane od něj nalejvárnu, co všechno podělal.
Děti mají prožívat dětství v radosti. A spontaneita je naprosto klíčová pro osobnostní zrání dítěte. Pokud je klučina nadšený, že může běžet z hokeje na klavír a pak ještě na balet nebo kolečkové brusle, očividně ho to baví, tak proč ne. Ale když je unavené a ještě má školu, a pak ještě klavír a housle, a musí to splnit, protože je to naplánované, a kdyby se to nesplnilo, tatínek s maminkou by se zlobili, je to pro dítě vražedné.
Když dítě takhle trénuje odmalinka, ani tlak nemusí vnímat. Lidská mysl má schopnost si zvyknout naprosto na cokoli. Může jej tedy brát jako samozřejmou danost. Záleží na tom, jestli v té rodině je pohoda, radostné prožívání dní. Anebo je tam ten tlak: Musíš být nejlepší! Musíš všechny porážet!
Můj syn dělal bojové sporty, fotbal, jezdí na bruslích, lyžuje, hraje na kytaru, zpívá, ale všechno je to v jeho režii. Spíš ho brzdím, než bych ho musel tlačit. Oproti vrstevníkům je v určitých dovednostech mnohem dál, ale nikdy jsem na něj nevyvíjel tlak typu – musíš, dělej!
Dítě chce bytostně následovat vzor. Malé děti jsou úplně naprogramované k tomu, aby kopírovaly okolí. A tak když jsem chtěl, aby něco dělal syn, dělal jsem to s ním. Aby viděl, že to dělám, protože mě to baví, a on to chtěl dělat taky. Vedl jsem ho skrze vzor. Když jsem chtěl, aby hrál na kytaru, začal jsem na ni hrát sám. Teď už hraje sám a nemusím ho k tomu vést.
Pokud dítě do něčeho ženu stylem – dělej, dneska máš ještě tři sporty! - do toho ještě musíme přesně načas jíst, může fungovat jako malý robůtek. Co to s ním může udělat?
Vše se může jako bumerang vrátit v pubertě. Dítě bude v obrovském odporu vůči rodičům. Nebude chtít trénovat, bude otrávené, nebude spolupracovat, bude dělat naschvály, opovrhovat rodiči, skončí se sportem. Plus drogy, alkohol… Negativních věcí může být spousta.
Co ještě hrozí?
Kluk může být jednou fakt vynikající sportovec. Ale jak se bude dívat na ostatní lidi? Nebude opovrhovat těmi, kdo nejsou tak dobří jako on? To všechno může tenhle přístup přinést. Rozhoduje, jestli jsou rodiče své ratolesti schopni zprostředkovat i to, že ostatní nemají takové podmínky, takže se nemůže na jiné děti dívat skrz prsty. Protože které dítě má takovýhle servis?
Na druhou stranu si ti rodiče zaslouží obdiv. Najdou si na tuhle formu výchovy čas, finanční prostředky. I tohle je potřeba tomu kloučkovi odmalinka ukazovat. Ty máš výjimečný přístup rodičů, a proto máš možnosti, které běžné dítě, které jde do školky, pak do školy, nemá.
Když mu rodiče budou také opakovat: Děláme to jen proto, abys měl možnosti. Ale jestli jednou budeš chtít kreslit, nebo dělat v hospodě, můžeš. Je to fakt tvoje volba, tvůj život. Zkrátka - pokud dítěti zdůrazňuji, že je pánem svého života, je to v pořádku. Kluk si řekne ve třinácti: Umím toho hodně, ale chci jít jinou cestou a sport si budu dělat pro radost.
Druhou variantou jsou výčitky od rodičů, strach dítěte, že zklame rodiče, a z toho vyplývající neblahé následky. V žákovském věku se klukovi dařit bude, protože oproti vrstevníkům bude úplně někde jinde. Obecně se v tomhle raném věku vytváří automaty, návyky, způsoby reakcí, buduje se svalová paměť dítěte, schopnost se adaptovat na nový pohyb. Čím dřív se s tímhle začíná, tím samozřejmě líp. Dítě se dokáže později i mnohem lépe učit cokoli jiného.
Ale kloučka v období dorostu můžou vrstevníci začít v některých dovednostech dohánět a on může být extrémně frustrovaný, protože vůbec nebude zvyklý na to, že by byl někdo lepší než on.
Takže bude neurotický, bude se vztekat, lámat hokejky a ve finále může s hokejem skončit. Těch případů je hodně.
Jestli dítěti vychovávanému stylem kamevédy neschází kolektiv? Stejně jako je holým faktem, že děti mají v raném věku ohromnou kapacitu přijímat nové podněty a nové pohyby, je i pravda, že v našich mateřských školkách děti pomalu retardujeme. Absolutně se nerozvíjejí tak, jak to umožňuje jejich kapacita. Děti totiž potřebují trávit daleko více času s dospělými než s dětmi.
Dítě v tomhle věku prakticky nepotřebuje kolektiv. Stačí mu Honzíček odvedle, s kterým si občas pohraje. Školkovský kolektiv dítě v podstatě degraduje, retarduje a zpomaluje jeho vývoj.
Když pracuji s rodiči, kteří nedávají děti do školky, jejich děti mají vždycky, pokud nedisponují nějakou dysfunkcí, daleko větší slovní zásobu, mnohem větší schopnost empatie. Protože dospělý s ním komunikuje a učí ho.
Kdežto paní učitelka ve školce jenom hasí požáry. Ona nemá šanci tolik dětí rozvíjet. Nemá vůbec tolik prostoru, co mají maminky a tatínkové. My lidi jsme sociální tvorové, ale daleko lepší je mít pár přátel a s nimi společně trávit čas. Děti se líp vyblbnou v bezpečnějším prostředí, než když tam je nějaká autorita učitelky nebo učitele. Kolektiv dětí v sousedství nebo ve sportovním klubu je daleko lepší než školní kolektiv. Ten má na dítě toxický vliv. Ve škole se vytváří spousta nezdravých návyků. A školka byla vymyšlená jen proto, abychom mohli děti odložit do skladů a rodiče mohli pracovat. Děti prostě patří k dospělým a k rodině, ne do nějakého ústavu.
Celkově jde o to, aby dítě mělo z pohybových a jiných aktivit radost, a rodiče si mohli říct: Dali jsme děcku šanci zkusit si všechno, na co si vzpomnělo. Má z toho bžundu, baví ho to, nás taky. A co si nakonec vybere, je na něm.
Když se to takhle uchopí, věřím, že klouček může být jednou v životě spokojený a vyrovnaný. Bude umět překonávat nesnáze, nebude si o sobě moc myslet a bude podporující článek týmu. Ne fracek, který je sice sportovně výborný, ale rozloží kabinu.
Pokud tam však nalezneme pláč na pozadí tlaku, striktního režimu, povelů - musíš, jinak nebudeš dost dobrej - formy psychického vydírání a manipulace, když se třeba dítěti už na jeden ze tří naplánovaných tréninků kvůli špatnému počasí nechce, ale rodiče namítají - já bych byla nazlobená a tatínek taky, víš, co to stojí penízků? – je zaděláno na problém.
Dětská očička musí jiskřit, ne plakat.
Pohled trenéra a rodiče Michala Bardy: Nevěřte všemu, zkoumejte
Když Marie Terezie před téměř 250 lety vydala školní řád pro Rakousko-Uhersko, byl to velký pokrok. Do učení se vložil stát. Rodiče dnes často ve věcech vzdělávání na stát spoléhají a stát jim říká, že je to tak správně. Bezpečí a vzdělání vlastního dítěte a jeho výchova pro život jsou ale nejdůležitějším úkolem každého rodiče. Život dítěte na stát outsourcovat nelze.
„Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami! Ne ze souhlasu, ale z pochybností rodí se pokrok,“ napsal před téměř 400 lety J. A. Komenský.
Každá tygří máma svá malá tygřata učí sama: vodí je na lov, učí je stopovat zvěř, strhnout ji a zabít, aby je naučila přežít. Je to zákon života. Lidé své děti kdysi také učili sami, protože to znamenalo zachování rodu. Malý Mozart pozoroval svou starší sestru, jak hraje na piano, ve třech letech začal hrát sám a pak ho učil jeho otec, učitel hudby. Petr Parléř si odmalička hrál a učil se v huti svého otce, až ve 24 letech dostal za úkol dostavět Svatovítský chrám. Hra mláďat se nedá od života oddělit, je to život v bezpečí a nanečisto, ale je to už život sám.
Zkuste se postavit před základní školu svého dítěte a zeptat se vcházejících učitelů jednoho po druhém, kdo z nich opravdu četl a prostudoval Komenského Velkou didaktiku. Možná budete překvapeni… To není kritika učitelského stavu, jen obraz státního vzdělávání. Záleží jen na vás, zda vám to bude stačit. Dáváte každý den svému dítěti jídlo z konzervy?
Rodič, který chce pro své dítě trochu víc, by si tu Komenského knížku ale přečíst mohl. A když si na pár hodin sedne k internetu, dozví se a pochopí, že čekat se vzděláváním na stát je promarněná šance. Jediná, kterou dítě v životě bude mít.
Dozví se, že může ovlivnit život dítěte nejen dlouho před jeho narozením, ale už před jeho početím. Dozví se, jak kyselina listová ovlivňuje reprodukci DNA a snižuje pravděpodobnost genetických vad a poškození. Někteří osvícení lékaři ordinovali vysoké dávky vitamínu B9 budoucím maminkám před početím a během prvního trimestru těhotenství již před čtyřiceti lety, stálo to jen pár korun.
Jenže to je teprve začátek, i o učení a fungování mozku toho dnes víme mnohem víc. Mozek embrya se začíná utvářet pět týdnů po početí, v šesti týdnech vznikají první synapse a mozek začíná řídit první pohyby. Počaté dítě se učí už v děloze: slyší hlasy i hudbu, hýbe se, vnímá chutě a emoce své matky i doteky jejího břicha. Budoucí maminka může se svým ještě nenarozeným potomkem komunikovat, odpovídat na jeho pohyby, mluvit na něj a zpívat. Plod rozlišuje řeč, rytmus, mateřský i cizí jazyk. Jazyk, který dítě v děloze slýchalo, se po narození učí snáze. A protože dříve a snáze rozumí řeči, rychleji se učí a oproti svým vrstevníkům získává náskok.
Týden starý novorozenec spí 14-18 hodin denně, roční dítě 11-14 hodin, pětileté 9-13 hodin. Potřeba spánku je individuální a ukazuje, jak pracují vnitřní biologické hodiny i mozek. Spánek je vyhrazený čas, kdy mozek prochází nejčerstvější vzpomínky a rozhoduje, co vyhodit, co podržet pro příště a jak nové zážitky vestavět do stávající struktury. Mozek ve spánku prostě hraje pexeso a skládá puzzle.
REM fáze spánku má přitom zřejmě klíčovou roli pro procedurální paměť, tedy „jak se co dělá“. Množství lehkých fází spánku zase ovlivňuje motorické učení. Vizuální učení závisí na množství a poměru hlubokých fází SWS a REM. Non-REM fáze spánku pak mozek připravuje na další učení.
Bdělé dítě tedy sbírá a nasává nové vjemy a ve spánku z nich skládá zážitky, zkušenost, vědomosti a svůj vlastní jedinečný obraz světa.
Mozek je v této fázi života nejplastičtější vůbec, musíte ho ale něčím správně krmit. Jste ochotni si s dítětem láskyplně a cíleně hrát a cvičit a poskytnout mu tak dostatečný přísun nových podnětů pro jejich utřídění ve spánku? Nebo ten čas ponecháte náhodě a promarníte, protože vás to nebaví? Příštích třicet minut lásky může vašemu dítěti změnit život navždy, protože ji vestaví do své struktury mozku. Je nesmyslné přitom oddělovat emoce, tělo a pohyb, protože to jsou jen tři pohledy na společnou jedinost: rozvíjející se nový život a jeho interakci se světem okolo něj. Žádný stát ani instituce za vás tohle neudělá, musíte to udělat vy.
Je toho tolik, co společně s dítětem můžete: zkoumat barvy a vůně, hra na slepou bábu, hledání a počítání brouků, rovnováha na spadlé větvi, přemety do vody, anglická slovíčka, stojka na hlavě, společné zpívání či koulení sudů. Dělejte toho hodně společně, a dělejte to cíleně a s láskou. Přestaňte, až bude dítě unavené, a nechte ho v klidu a bezpečí vyspat. Zjistíte, jak je dítě šťastné, když ho činnost baví, a jak je těžké ho unavit. Budete koukat, co pro kojence znamená guma s navlečenými barevnými knoflíky a hračkami, natažená v dosahu nad postýlkou. Uvidíte, co dělá jemná motorika s prostorovou představivostí. Zažil jsem dvouleté dítě, které si hrálo tím, že na procházce ukazovalo a vyslovovalo písmena na espézetkách zaparkovaných aut…
Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami. Ne ze souhlasu, ale z pochybností rodí se pokrok. Před 150 lety žilo na zeměkouli pětkrát méně lidí než dnes, dožívali se v průměru 42 let. Struktura našeho školství se za posledních 150 let nezměnila, vzdělanost absolventů ale klesla - stačí se podívat na maturitní otázky z doby před sto lety. Zpráva z mezinárodní studie TIMSS 2015, která zkoumala úroveň školství po celém světě, konstatuje, že české děti a učitele nebaví škola nejvíc ze všech zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj 37 ekonomicky velmi rozvinutých států světa).
Když chcete prodávat králíky, získat rybářský lístek nebo opravovat pračky, musíte státu prokázat vzdělání a kvalifikaci. Když chcete počít a vychovávat dítě, nepotřebujete prokazovat nic. Ale možná stále věříte, že stát se o vaše dítě postará nejlépe.
Pak přijde covid a vy zjistíte, že srovnatelně velké Švédsko, tolik pranýřované, že své občany ani ekonomiku nezavřelo do klecí, má poloviční počet mrtvých na milion obyvatel než my. Uvědomíte si, že zavřené školy, zákazy sportu a zpívání znamenaly pro prvňáčky pětinu jejich života. Začnete přemýšlet, jaká generace z nich asi vyroste. Napadne vás se podívat, kdo z těch, kteří dnes rozhodují a jsou tak hlasitě slyšet, doluje peníze ze zdravotnictví… protože vládní nařízení za poslední rok a půl vyrobila generaci pacientů na sedmdesát let dopředu. A nejspíš nejen jednu generaci, děti se přece učí od rodičů…
Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá: zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami! Nejsem odborník na kamevédu a nevím, zda by pomohla vrátit český sport do pozic, kde býval dřív. Jsem si ale jist, že zapálený rodič je schopen vychovat šťastnější, vzdělanější a zdravější dítě než vypálený stát.
Prokletím doby je, že se rodič tomuto úkolu má věnovat v době, kdy ho všepřítomná média bičují k jedinému obrazu úspěchu: vybudovat kariéru, vydělat na nové auto, bydlení a chatu a dvakrát do roka vyrazit na zahraniční dovolenou. To nelze zvládnout časově ani finančně, něco musí ustoupit. Svoboda člověka ale spočívá v tom, že má možnost svobodné volby. Jaká bude ta vaše?
Třeba bychom pak měli i víc vítězů Wimbledonu nebo Stanley Cupu. Ale je to opravdu to nejdůležitější?
Očima sportovního lékaře MUDr. Miloše Matouše: Jde to. Ale hrozí i psychické vyhoření
„Sportovní příprava k vrcholovému výkonu a vítězství má svoje zákonitosti. Vycházejí ze zkušeností trenérů, závěrů vědeckých poznatků zabývajících se fungováním orgánových systémů sportovce a celé řady dalších aspektů včetně psychologické a motivační přípravy, sportovní výživy, regenerace a aplikované sportovní fyzioterapie. Dalším aspektem je sportovní příprava mládeže, která má svá pravidla a musí respektovat vývojová období mladého jedince. I daný sport.
Vezměme příklad našich špičkových sportovců, olympioniků. Například lyžařku Ester Ledeckou. Celoživotně minimálně docházela do školy, měla individuální výuku. Již od časného věku pěti až sedmi let měla výjimečné podmínky pro všeobecnou přípravu a vytváření citu pro pohyb cestou pohybových stimulů. Využívala několik typů pohybových dovedností, získala koordinaci v komplexním pohybu na lyžích, snowboardu, surfingu…
Velmi pravděpodobně zdědila talent, navíc schopnost motivovat se a mít radost z tréninku na 150 procent. I to ale neslo důsledek. Někdy kolem sedmnácti let došlo k vertebrogenním obtížím a velmi pravděpodobně i k nálezu na páteři (neznám přesnou diagnózu – nebyla moje pacientka). Upravila trénink, začala pracovat na stabilizaci páteře, intenzivně spolupracovala s fyzioterapeuty.
Další příklad je rychlobruslařka Martina Sáblíková. Neskutečný talent a geneticky vybavená sportovkyně s velmi dobrým aerobním metabolismem a schopností rychle odbourávat laktát s nízkou hladinou překyselení. Toto všechno se zúročilo s individuálním přístupem trenéra Petra Nováka, který přesně dodržuje svoji filozofii, že cesta k vrcholovému výsledku a výkonům vede přes šesti až sedmiletou přípravu sportovce respektující individualitu.
A teprve po této přípravě doporučuje zahájit závodní činnost. Dále vyžaduje od sportovců jeho tréninkové skupiny dodržování striktního režimu zahrnující přípravu na trénink, jasně individualizovaný trénink, pravidelnou stravu dle fyziologických doporučení, relaxaci a odpočinek s důrazem na klidný spánek. Nikdo nesmí mít mobily ani tablety.
Asi by se našly další individuální případy vrcholových sportovců, kteří měli takto striktní přípravu a ta je dovedla až na pomyslný vrchol. Ale také najdeme daleko více případů sportovců, kteří, i když měli podobnou přípravu již od mládí, skončili velmi brzo a na pomyslný vrchol nedosáhli. Většinou z příčiny opakovaných traumat, psychického vyhoření, které mnohdy dospěje až k depresivním stavům. Těchto je řádově více než těch úspěšných a přitom jim většinou rodiče, či někdy i podpora státu a sportovních klubů především v kolektivních sportech vytvořily velmi dobré podmínky pro jejich rozvoj a sportovní příprava probíhala již ve věku čtyř nebo pěti let.
Je totiž složité zabezpečit, aby na všech úrovních sportovního vývoje pracoval tým specialistů, kteří pracují podle pravidel fyziologického rozvoje. Navíc se v praxi a v některých závěrech epidemiologických průzkumů sportovců poukazuje na fakt, že nelze mít šampiona v dorosteneckém a juniorském věku, a pak i v dospělosti. Jestli se to podaří, tak to jsou většinou spíše jedinci.
V poslední době je již celá řada odborných článků a sdělení, které popisují metodiku fyziologického ovlivnění oblastí, které se podílejí na špičkovém výkonu. Třeba fyziologická adaptace orgánových systémů, psychologické ladění sportovce se schopností motivace a práce v zóně (flow), regenerace a preventivní fyzioterapie využívající funkční fyziotrénink nebo podpora imunitního systému. Je důležitá i analýza krve - to dnes lze i z kapky krve.
Funkci a fyziologické nastavení výše uvedených oblastí lze v nynější době již monitorovat a dle výsledků optimalizovat režim a sportovní přípravu sportovce, a to již v dětském věku.
Bohužel těmito principy se většina našich sportovců neřídí a nevyužívá možnosti, které se jim nabízejí. Na vině je horší organizace jejich přípravy, nedůvěra trenérů k novým metodologiím, která je způsobena jejich nedostatečným celoživotním vzděláváním v oblasti nových přístupů ke sportovnímu tréninku. Tento proces přípravy můžeme nazvat fyziologický trénink.
Závěrem je možné říci, že sportovní příprava má své fyziologické zákonitosti, a to platí především v rozvoji mladého sportovce. Jestli na něho budeme působit dle těchto zákonitostí, tak můžeme dosáhnout cíle vychovat relativně zdravého sportovce, pro kterého bude sport radostí – ano, pan Zacha tento přístup nazval Kamevéda.“
