Nejlepším českým sportovcem nabitého roku 2021 se stal Lukáš Krpálek. Judista v hlasování Klubu sportovních novinářů porazil druhou tenistku Barboru Krejčíkovou o 202 bodů. Ale je víc úžasný druhý olympijský triumf, nebo parádní sezona korunovaná singlovým vítězstvím na French Open? Redaktoři deníku Sport Martin Hašek a Jan Jaroch se v POLEMICE přou, která osobnost měla tradiční anketu ovládnout.
Martin Hašek: KRPÁLEK. Everest je jen jeden
Úkol, který měl před sebou Lukáš Krpálek na olympijských hrách v Tokiu, byl zdánlivě nezdolatelný. Everest. Viceprezident evropské unie EJU Michal Vachun to v rozjitřených chvílích krátce po vítězném finále s Gruzíncem Tušišvilim těmito slovy přesně vystihnul.
A nebyl to jen tak takový výlet na nejvyšší horu. Byl to rovnou prvovýstup. Něco dosud nevídaného. A když jsme u těch přirovnání, budoucností tohohle Everestu není žádná horská turistika zbohatlíků. Může trvat desetiletí, než někdo dokáže to, co Lukáš Krpálek.
V Tokiu se totiž stal prvním judistou historie, který po olympijském zlatu v polotěžké váze vyhrál i olympiádu ve váze těžké. Navíc v posvátném místě juda Budókanu. Výjimečnost svého počinu si paradoxně kazí jen sám, protože tu samou misi už před dvěma lety dokončil na mistrovství světa.
Olympijský double je ale ještě výš. Judo patří k těm sportům, v nichž celý svět cílí k hlavnímu vrcholu na Hrách.
A říkáme-li celý svět, tak to není nadsázka. Pro české fanoušky se judo může jevit jako klasický malý sport. Jenomže ve skutečnosti patří s více než padesáti miliony zápasníků k nejrozšířenějším sportům na planetě. Provozuje se ve více než dvoustovce zemí.
A celá tahle masa má teď krále v Lukáši Krpálkovi. Pro judo je někým jako Messi pro fotbal, Crosby pro hokej nebo Federer pro tenis. A není jen aktuální superhvězdou, má už zaručené místo mezi největšími legendami historie svého sportu. Vedle kdysi deset let neporaženého Teddyho Rinera, vedle jediného trojnásobného olympijského šampiona Tadahira Nomury. Oba mu v Tokiu po závodě osobně gratulovali.
Český sport má naštěstí plno hvězd, ze kterých se může vybírat. Letos by si vítězství zasloužilo hned několik z nich. Fenomén Krpálek je ale mezi nimi první v řadě.
Jan Jaroch: KREJČÍKOVÁ. Šampionka s příběhem
V Británii, která vytěžila z olympijského Tokia 22 zlatých, nevyhrál nikdo z hrdinů pod pěti kruhy. Za kanálem La Manche přisoudili diváci BBC v hlasování o sportovní osobnost roku titul Emmě Raducanuové, devatenáctileté tenistce, která jako kvalifikantka ze 150. místa žebříčku vyhrála US Open. Ve Švýcarsku si zvolili za svou sportovní královnu Belindu Bencicovou, zlatou a stříbrnou z olympijského Tokia.
V Česku gratulujeme silákovi Lukáši Krpálkovi, zcela jistě hodnotnému vítězi novinářské ankety. Pro mě tu byla ale jedna ještě lepší osobnost. Barbora Krejčíková, královna Roland Garros v singlu i deblu, vítězka mixu na Australian Open, zlatá z olympijské čtyřhry, šampionka Masters. Jedenáct měsíců z roku kmitala po světových kurtech, aby za tu dobu vyhrála víc než mnozí za celou kariéru. Navíc v tenise, ženském sportu číslo 1 co se peněz i konkurence týká. Podle studie ITF z roku 2019 hraje po světě tenis 87 milionů lidí ve více než dvou stech zemích a Krejčíková stála letos na vrcholku téhle nepředstavitelné pyramidy.
Vydrápala se na ni po letech čekání a překonávání samy sebe. Její úspěch nabídl dojemné připomenutí příběhu zesnulé trenérky Jany Novotné, stejně jako obnažil osobnost Krejčíkové, sympatické hráčky, jež ve chvílích největší triumfů myslela na druhé. Ať už v dalekém Mexiku připomínala výročí sametové revoluce, v Paříži malovala srdce za zesnulou Libuši Šafránkovou či jednoduše nabízela svým nástupcům, ať si k ní přijdou pro radu. Tohle není jen šampionka, ale skutečná sportovní OSOBNOST. Přesto doma není prorokem.
Líto mi je to především kvůli hráčce samotné. Někteří sportovci nedávají takovým cenám zvláštní váhu, jak jsem měl ale možnost poznat Barboru Krejčíkovou, jsem si jistý, že pro ni by znamenala opravdu hodně.
