Jákl dostal cenu fair play: Hlídat Havla byly nervy, Putin je macho
Díky schopnosti prosadit se ve víc profesích prožil hned několik životů. Petr Jákl starší byl prvním českým olympionikem v judu, známým kaskadérem a v přelomových chvílích listopadové revoluce vlastním tělem bránil Václava Havla jako bodyguard. Ve všech rolích se držel svých zásad a Český klub fair play mu za to udělil hlavní cenu za celoživotní postoj.
Co pro vás fair play znamená?
„Fair play je v podstatě způsob normálního života. To znamená, že člověk se chová ke všemu ohleduplně. V judu je to ještě komplikovanější, protože člověk je natrénovaný na to, že si může být vědomý, co by dokázal, kdyby ho někdo přepadl. Musí být hlavně k druhým ohleduplný a nesmí nikomu ublížit. Filozofie sportu je hlavním tahounem celé záležitosti fair play.“
Je smysl pro fair play důležitý i proto, aby člověk svých schopností nezneužíval?
„Samozřejmě, to je základ. Jako útočník jsem povinen dotáhnout toho soupeře tak, abych mu nic neudělal. I ten hod musí být tomu přizpůsobený. Z pohledu diváka s ním praští, ale ono to tak není, protože ho před dopadem popotáhne tak, aby měl možnost pád ztlumit. Judo je sport, kde se každý sobě pokloní, podají si ruce, má to hodně do sebe.“
Stalo se vám někdy, kdy jste měl potřebu své umění použít na ulici?
„Skutečnost je taková, že jsme se s bráchou dostali do konfliktu se skutečným gangem, byli jsme napadení. Jeden z nich dokonce dostal trest smrti. Na základě toho nám byla s bráchou přísahaná krevní msta, život za život. O tom jsem spolu se svou dcerou napsal film, který se jmenuje Nemesis a teď se připravuje do realizace.“
Díky judu jste se dostal k úspěšné kariéře filmového kaskadéra, dodržují se zásady fair play i ve filmovém prostředí?
„To bylo pro mě nejhroznější. Když jsem z juda, kde jsou tyhle věci základem našeho sportování, přišel do filmového prostředí, tak jsem byl dost bezradný. Tahle pravidla tam nefungovala. Dalo mně hodně práce se tomu přizpůsobit. My, co jsme tady v Čechách začínali kaskadérství, jsme si žili svým životem. Peníze jsme za to taky měli, ale malé, normální. Dnes je tahle branže o penězích, to už je něco jiného, než jsme byli my.“
Velkého úspěchu jste dosáhl i v judu, v roce 1972 jste byl prvním Čechem ve vašem sportu v olympijském turnaji. Jak vzpomínáte na Hry v Mnichově?
„Nepříjemné to bylo v tom, že jsem tenkrát byl takový exot. Neměl jsem s sebou trenéra, na toho nebyly peníze, samozřejmě ani žádného sparingpartnera. Tak jsem se musel se sportovci z celého světa domluvit, abych si mohl zatrénovat. Jednou jsem tam přišel, byla to taková obrovská hala, když jsem se tam rozhlídl, tak jsem tam viděl jediného judistu oblečeného v kimonu, připraveného k tréninku. Tak jsem si řekl, tak si to s ním zkusím. Tak jsem k němu přišel, poklonil jsem se, a jak je u nás zvykem, to stačí, že se popereme. Začal jsem s ním to tréninkové utkání, no, já ho mlátil jak malé dítě! Bylo mi to až trapný, říkal jsem si, co to je za blbce… V tom tam přiběhl vrátný, popadl tohohle mého soupeře a vyhnal ho z haly. Já tam stál jak trouba, tak jsem šel na toho vrátného, co si dovolil. On říká: To nebyl judista, to byla fanynka! Převlékla se do kimona a já ji tam zmlátil…“
Co ještě jste v Mnichově zažil?
„Vedení výpravy za mnou přišlo a řeklo mně, že všichni už mají rozdané propagační dárečky, a že slyšeli, že já jsem tohle ještě neudělal, že to mám v šupleti. Ať s tím něco udělám. V olympijské vesnici jsem si na stolek vyrovnal všechny tyhle odznáčky, plaketky a říkal jsem si, když někdo půjde kolem, tak ať si vezme. Přišla nějaká sportovkyně, jestli si může vzít. Tak si vzala, dala mně pusu, a odešla. A teďka se tam udělala fronta holek, které taky chtěly ty odznáčky. Tak já jsem to rozdával, za pusu samozřejmě… Už mně ty odznáčky všechny došly, ale fronta furt byla. Vedení výpravy mně potom vytklo, že jsem to přehnal.“
V roce 1989 jste během revoluce pomáhal chránit Václava Havla či Alexandra Dubčeka, řešil jste nějakou zapeklitou situaci?
„Žádná akce, že bych musel bojovat, ta nebyla. Ale nervy to byly velké. V Laterně Magice byly telefonáty, že milicionáři z celé republiky otevírají sklady zbraní a chystají se útokem přejít do Prahy. V Melantrichu, když pan Havel mluvil z balkonu, najednou ke mně přijde nějaký chlapík a povídá, jak se mám, co tam dělám. A co ty tady? A on, já jsem to samý, co ty. A co seš? Estébák! Tak ho kluci vyhodili… Byl jsem taky na prvním setkání Vaška Havla s premiérem Adamcem. A jeho oficiální bodyguard mi povídá: Pozdravuje tě Pavča. Johny Bok a tihle lidi si mysleli, že to je podezřelé. Tak jsem se k němu natočil: Jakej Pavča? To je tvůj soupeř z juda, Pávek, který nás trénuje…“
Svět juda, které je postaveno na filozofických principech a úctě mezi lidmi, nedávno ostře odsoudil ruského prezidenta Vladimira Putina za jeho činy proti Ukrajině. Jak se na věc díváte vy?
„Pro mě je Putin macho, svým způsobem života to předváděl. Jeho myšlení bylo, že je někdo, poradí si s každým. Ale tohle v srdci neměl. Když to vzniklo s tou Ukrajinou, říkal jsem si: Musím něco udělat! Já zavolám na světovou federaci, ať toho debila vyhodí, že tohle není možné… Ale než jsem se k tomu rozhodl, tak ho vyhodili sami. To nemá s judem nic společného.“
